Trasa závodu je na otevřeném prostranství mezi poli a vinicemi, takže všude škodí dost i protivítr a je znát odpor vzduchu. Zde platí jediná taktika, ostře vystartovat, chytnout se rychlé skupinky a té se držet až do konce. Jiné řešení prostě není.
Jenže teorie je věc jedna a praxe druhá. Praxe vypadala tak, že mám už od čtvrtka nějakou střevní, takže už několik dní odlehčuji. Navíc ten den pražilo něco přes 30 stupňů, stín nikde, zkrátka pro odvodněné tělo nic moc.
Odstartovalo naráz asi 700 závoďáků. Tím, že tu není žádný kopec rozřazovák, peloton držel dlouho pohromadě. Byla tam hrozná tlačenice. Někteří "ambiciózní" bikeři z mé výkonnostní kategorie se pokoušeli prorážet cestu vpřed, a to za každou cenu. Což o to, je to závod, ale kdyby aspoň uměli předjíždět. Většinou neodhadli vzdálenost, občas jsem dostala rohem, nehlásili levá, pravá... Jejich pohyb byl zmatený a nepředvídatelný. Tihle borci tam způsobili několik karambolů a hromadných pádů. Dokonce jeden z nich vytlačil ze zatáčky našeho kámoše, který kvůli zranění pak nemohl dokončit závod. Prvních pár kiláku byla fakt řežba. Tělo na tělo.
Když mě míjel tandem, využila jsem v tlačenici příležitosti a nechala se za nim vyvézt. Za tandemem se jede fakt dobře. Tandemy jezdí rychle a člověk se za něj dobře schová. Udržela jsem s ním krok asi 4 km a makala jsem při TF 185. Jenže stačila chvilka nepozornosti, tandem mi poodjel a už jsem ho nedokázala stáhnout. Byla to škoda, ale asi bych ho stejně dál neuvisela.
Za tím tandemem to fakt upalovalo a předjela jsem dost lidí. Dokonce jsem odjela i Lence. To je holka od nás ze vsi, kterou s bráchou nesnášíme, protože jezdí až moc dobře na to, že vůbec netrénuje. Říkala jsem si, jestli to za tím tandemem vydržím celý závod, ani nebudu stavět na občerstvovačce. Plánovala jsem si, jak zahodím bidon, nafasuji nový a budu to hrnout dál. Nakonec jsem na občerstvovačce místo bidonu zahodila rovnou kolo.
Tandem mi poodjel a od té doby to šlo od desíti k pěti. Píchla mě během mžiku do ruky vosa a začala jsem panikařit. Co když mám na vosí žihadlo alergii? Čím víc jsem na to myslela, tím hůř se jelo. Strčila jsem si ruku do pusy a začala vysávat jed, jak nás učili na základce. Pak jsem si ale vzpomněla, že se to dělá, když vás kousne zmije, a ne vosa. Prostě zmatek.
Vsugerovala jsem si taky, že nemůžu dýchat a podobné nesmysly. Prostě mi hlavou běžely takové ty simulantské plky. Věděla jsem, že mi nic ve skutečnosti není, a tak jsem si prostě řekla, že do toho zkusím zase šlápnout a uvidím, co se stane. Tak jsem na chvíli přidala, ale to už se o slovo začala hlásit pro změnu moje střevní. Pak se dostavila i nehorázná žízeň, ale do žaludku jsem nemohla skoro nic pojmout a dostávala mě i zimnice.
Byl tam jeden jediný minikopec, do kterého se muselo tlačit. Tou dobou už mi bylo všelijak, vedro, zimnice. V polovině toho kopce jsem si k dovršení všeho ublinkla. To se mi ještě nikdy na kole nestalo. Dost lidí mě předjíždělo a mně to bylo fakt jedno. Ani si moc nepamatuju celý průběh závodu. Přehodnotila jsem priority a taktiku. Mým cílem bylo dojet. Za další hodinu se mi opět udělalo zle, tak jsem se otočila, jestli za mnou někdo nejede a vrhla po druhé. Třetí vrh jsem zanechala kousek před cílem. Byl tam železniční přejezd přes takový malý hupík, který mi neudělal zrovna dobře...
Do cíle se pokračovalo po rozbité polňačce, samý hrbol. Fakt jsem se modlila, ať to už skončí, protože hrozil další vrh. Když jsem dorazila do cíle, byla jsem moc ráda.
Je škoda že mi závod nevyšel. Předjížděli mě lidé, které normálně nechávám za sebou. A nandali mi to klidně i půl hodiny. Prostě katastrofa. Je to jediný závod od KPŽ, kde není po kopcích ani vidu ani slechu. Na rovinách větší hmotnost nehraje zas tak zásadní roli, a tak jsem očekávala výsledek. Ale tohle prostě ke sportu patří. A těším se na kilo na Ještědu.
Jinak závod měl super uvolněnou atmosféru. Jeli to i maminy na starých nákupních kolech s košíkama. Po trati vznikla i jedna neoficiální občerstvovačka, kde místní zprovoznili svůj sklípek a rozlévali burčák. Někteří závodníci tam spočinuli. Na oficiální občerstvovačce bylo všeho hojně. Jen obsluha z počátku nestíhala, jelikož mezi závodníky nebyly takové časové odstupy, jak bývá obvykle zvykem. Na ionťák se čekala fronta. Mně to zas tak nevadilo, fronta šla rychle a já si aspoň odpočinula. Trať byla oproti loňsku značená čitelně, což mi nezávisle potvrdilo více lidí.
Lucie Pouchová
















