Prezentace v Chrastavě se odbývala na ploše atletického stadionu. Pod třemi stany probíhala bez nejmenšího problému. Už zdálky bylo možné slyšet vzrušený hlas páně moderátora, kterak řadil a následně hecoval závodící dětičky.
Právě probíhal poslední závod Dětského MTB Cupu Libereckého kraje. Podívaná to byla náramná. Děcka předváděli příkladnou bojovnost a závodní zaujetí. Takže příště je vezměte sebou, tady si jistě mají kde hrát.
Start se odbýval na náměstí v Chrastavě, malém městečku 9 km za Libercem severně směrem k hranicím. Opět kuriozita na startu. Vlastně hned dvě. Po zařazení vidím, jak vedle mě maník mění na poslední chvíli duši a do poslední vteřiny pak ještě ladí šaltr. No a potom zase nestartuje parádní offrouďák, který měl závodníky zavádět do terénu, kde za městem začínal běžet ostrý čas. Důvodem byla parádní hifi soupravička, která autíčku vybila baterečky. Po pěti dalších minutách ho konečně nahodili, soused tak mohl dokončit ladění převodů a mohlo se jet. Objíždíme náměstí, projedeme Chrastavou a za železničním podjezdem začínáme ostře stoupat. A to tak, že velmi.

Závodníci kolem jsou z dost jiné sorty než jsem zažil minulou sobotu na Kolopro v Jeseníkách. Velkou část tvoří jezdci v barvách pořádajícího Spinfit Liberec, ale i ostatní mi příjdou vyšvihaní a ostřílení. Mnohem menší počet nebezpečných manévrů, rovné vedení kol, jistí v zatáčkách a sjezdech. Co však mají společného se "spořínkama", je pekelné tempo hned od startu.
První horská prémie je už na 4. km po zdolání 100 m převýšení. Nahoru se dovleču ještě ve slušném tempu, ovšem jsem neustále předjížděn. Sotva se protáhnu a chytnu dech v následujícím padáku, začínáme stoupat na druhou prémii u Buku republiky. Na její zdolání už musím nastoupat dalších 270 výškových metrů, takže na 10. km toho mám fakt dost. Ještě se vyškrábu na Dlouhou horu (748 m n. m.) a tam se karta obrací.
Nádherný lesní sjezdík proložený několika trajlíkama mě vrací z turistického chvostu zpátky mezi závodníky. Sklesali jsme 300 výškových na třech km, přejeli hlavní silnici a můžeme se vydat znovu vzhůru na 3. prémii na Ovčí horu. Ta má sice vrchol jen ve 496 m n. m., zato nejstrmější stoupání. Vyjetí v sedle bylo honorováno odměnou. Jakou, to nevím, všichni jsme svorně tlačili.
Tedy až na jednoho vrchaře. Ten vyjel v tom prďáku o neuvěřitelných 50 m dál než my, aby teprve tam spadnul. Prasknul mu řetěz a ve mně se zatetelila trocha škodolibosti...
Následný dvoukilometrový sjezd končil na 20. km na občerstvovačce na předměstí Chrastavy. Děvčata zde podávala pití, banány a tyče rovnou do ruky a dalo se projet v plném tempu. Málovídané a chvályhodné. Dávám si banán na hlad a ionťák na zdraví, dostávám se do pohody na dalších 15 km nahoru a dolů.
Techničtější pasáže mě začínají bavit. Trasa je vedena tak nějak po lyžařsku úzkými lesními cestičkami, které se esíčkovitými oblouky klikatí. Prostě co chvíli je možné vidět jezdce před sebou i za sebou, kteří jsou jen o dvě zatáčky, ale i o několik set metrů před či za. Je to trochu do zblbnutí, zato je to celkem (de)motivující (jak kdy).

O síly přicházím v táhlém stoupání na Novočeský vrch (510m n.m.), do kterého jsem se na začátku ke všemu nacpal čokoládovou tyčí, abych ji na konci zase málem vrhnul. Naštěstí sjíždíme na druhou a poslední občerstvovačku u Přehrady Mlýnice. Po přejetí kamenného mostu dostávám nadstandardní péči. Koláčky, ovoce, ioťáček i vodička na zchlazení hlavičky – každá buňka děkuje. Děkuji i já a tradá dál.
Zbývá zdolat poslední kopce. Na Kameniště (608m n. m.) se dost trápím. Ono zdolat 200 výškových v 35 stupních po 40 km na sluníčku chce své, ale výhledy na krajinu kolem jsou alespoň částečnou satisfakcí. Ostatní jezdci přede mnou jsou na tom ještě hůře, předjíždím je pomalu, ale jistě.
Lysý vrch je se svými 642 m n.m. druhým nejvyšším bodem. Zdobí ho několik větrných elektráren postavených na loukách. Vyjetí po hrbolaté silničce je na morál. Odměnou jsou opět krásné výhledy a následné sjezdíky volnou krajinou. Už jen kvůli nim se vyplatí tenhle závod jet.

Ale všemu je konec, po 4 km i těmhle sjezdíkům a čeká nás skoro stejně dlouhé stoupání po asfaltu Horním Vítkovem. Zde opět dojíždím několik uvadajících bikerů. Nejsem silničář, a tak odbočení do polí na vrcholu stoupání jenom vítám. Posledních 5 km už je na pohodu, kterou nenaruší ani půlkilometrové stoupání před sjezdem do Chrastavy.
No jo, je to tak. Dojezdy si užívám. V posledním sjezdíku jsem udolal 3 jezdce a posledního s původně velkým náskokem jsem si vychutnal přímo na stadionu. Celý ovál jsem jel ve stoje, a přestože mě soupeř zaregistroval a šel také do spurtu, neměl už čas roztočit pedály naplno. Předsunutím kola do cíle ho porážím o půl vteřiny. Vyplatilo se, udržel jsem se v první stovce absolutního pořadí: 99 místo z 206 dojetých závodníků v čase 3:20:18.
Vyhrál Honza Matoušek za 2:29:13, který využil defektu přece jen světem protřelejšího Němce Thomase Nickeho v druhé polovině závodu. Ženám dominovala bývalá lyžařská reprezentantka Zuzka Kocumová 3:03:29, která možná připravuje comeback coby bezva bajkerka.
Detailní výsledky, včetně kratšího závodu na 33 km naleznete zde.No a jak to hodnotím? To je snad jasné už z nadšených komentářů výše. Trasa i organizace naprosto perfektní, snad jenom to počasí by mělo být příště méně tropické, více babí. Potom bych si dopřál klidně i delší závod. Třeba v původní 88 km délce.
Přeji příjemný zbytek babího léta.
Pavel Macháček
















