Příprava:
Nic jsem nenechala náhodě a zahájila životosprávu. Denně spánek 9-10 h. 3 dny před závodem jsem si dala 5h trénink, to abych vyjela z těla cukry. Tělo je pak prý v šoku a začne si schraňovat zásoby. Pak už přišlo na řadu zásobování. Prý je nutné se před velkým závodem pořádně najíst, to aby bylo z čeho brát. V práci to se mnou všichni prožívali a nechali mi v řeznictví na zakázku upéct vepřové koleno. Bylo to asi 1,5 kila masa. Mysleli to dobře, ale ideální to zrovna nebylo. Dokonce, a to je vrchol mých příprav, jsem zahájila stop stav cigaretám a 2 dny nekouřila. Brácha se zase držel rad zubařky, která mu řekla, ať kouše druhou stranou. A tak bagetu, kterou si koupil na benzínce, si v autě strčil pod zadek. Myslím, že příprava už lépe proběhnout ani nemohla.
Závod:
Před startem jsem se dozvěděla informace, které bych raději nechtěla znát vůbec. Pořadatelé dělali prý ještě nějaké změny. Takže trať měla převýšení vyšší než původně avizovali, nakonec to bylo kolem 2200 m a trochu ji i prodloužili, nebo co. A taky říkali, že to bude těžké. Brácha věděl hned, že je zle a daroval mi na startu stimulant – nějaké kafe v mini dózičce, prý to mám do sebe kopnout, až budu finišovat. Výslovně mě varoval, že si to nesmím dát moc brzy, jinak mě mohou postihnout křeče a jiné pohromy. Před startem jsem do sebe kopla turbosnack. "Ségra, ty si vypila už to kafe? Vždyť jsem ti říkal, že se to dává až před cílem!" Já se nějak přehmátla a ten zázrak na finiš jsem do sebe už kopla na startu. To mi moc na náladě nedodalo.

Po startu jsem se nikam nehrnula a rozjela to opatrně. Nohy dávaly najevo, že to dneska nebude "žádnej vejvar". Nechtělo se jim točit a tepovka byla taky líná. Do rozdělení tras, tzn. tak do 30 km to ještě šlo, ale pak začal boj s vlastní vůlí. Od té chvíle jsem se ocitla na trase úplně sama. Bylo to dost perné. Už od začátku byly jen samé kopce, dlouhé a nekonečné. Na jedné z občerstvovaček mi obsluha radila, kudy nejrychleji do cíle. Domlouvali mi, ať se na to vyprdnu, protože to nemá cenu, že jsem stejně poslední. Trvala jsem na tom, že v žádném případě neodstoupím. A nenechala se zvyklat. To jsem ještě netušila, že si tak hrábnu. Furt jsem žila v naději, že budou po trase nějaké roviny a že se na nich srovnám. Ale nic takového tam nebylo.
Nejhorší byl úsek od 60. km až do 80. km. To se jelo nebo tlačilo furt do kopce až nahoru k Ještědu. Tu tam byl nějaký hupsík dolů, ale o to víc se muselo nahoru. Na jedné z občerstvovaček mi obsluha říkala, že kousek přede mnou jede závodník. To mi vlilo znovu život do žil a začala jsem stíhat. V dálce jsem viděla 2 cyklisty, a tak jsem se vybičovala a v kopci je dojela. Měla jsem radost, že soupeř nemůže a slejzá z kola. Když jsem ty 2 chlapíky míjela, zjistila jsem, že to jsou náhodní turisté. Zanadávala jsem si a v hlavě to zatáhla úplně.
Zhruba od 75. km jsem si začala povídat pro sebe nahlas. To už jsem propadala naprostému zoufalství. Žádná sebekontrola ani sebekázeň nebyla, šly ze mě samé nadávky. Nejvíc vulgarismů padlo těsně před Ještědem. Ten kopec je nekonečný, a když si člověk myslí, že za zatáčkou je konec, tak není. Je to tam samá zatáčka a kopec roste a roste. To bylo "Já se na to vy..." Lidi, co šli náhodou kolem, po mě divně koukali a možná, že mě i chápali. Když jsem si ze zadku odlepovala kalhoty, zrovna mě míjelo auto a všichni se tím evidentně bavili. Já na ně hrozila rukou a nadávala sprostě přes celou silnici. Ještě většímu zoufalství jsem propadla, když jsem pak píchla a obě náhradní duše jsem měla procvaklé a do cíle to bylo dobrých 15 km. Zastavil mi cykloturista, daroval mi duši a provedl výměnu. Fakt to bylo štěstí, protože moc lidí na kolech jsem nepotkala. Bylo mi divné, že se kolo pode mnou pak až do cíle vlnilo, špatně přehazovalo a hůř brzdilo. Ten pán mi zapomněl utáhnout rychloupínák a kolo tam bylo volně ložené. Všichni se v cíli divili, že se na tom dalo jet a kolo neulítlo.

Ještě si vzpomínám, že když jsem měla po pravici Ještěd a byla v nejvyšším bodě závodu, říkala jsem si, že to musí být do cíle už jen z kopce. Omyl! Následovalo další utrpení. Přišly na řadu další kopce, které jsem ani nemohla vytlačit. Tam už jsem nadávky adresovala přímo na hlavu Honzy WTB, protože mi nakecal, že tenhle závod je jednoduchý a že ho mám jet. V hlavě mi jela fantazie, jak ho v cíli chytnu za flígr a seřvu jak malýho Jardu.
Ke konci závodu bylo pro mě už hůře pochopitelné značení. Trať se místy protínala. Na jednom místě jsem fakt nevěděla, jedna šipka ukazovala do lesa a druhá jinak barevná, že rovně po silnici. "Tu bílou šipku jsme nakreslili my", povídá chlapík, co zaléval záhony. A přesvědčoval mě, ať jedu po jejich značení. Bylo mi to divné, a tak jsem se po pár metrech vrátila zpátky, že to zkusím do lesa po oficiálním značení. Běžel za mnou i s manželkou a říkal, ať jedu po jejich šipce. Ptala jsem se jich, proč to tam nakreslili, že se mi to moc nezdá, aby si jen tak někdo kreslil po zemi šipky. Přesvědčili mě, že tam stál pořadatel a ten už odešel, tak tam místo něho nakreslili tu šipku. Že tamto je špatně.
Dobře, že jsem je poslechla a že tam náhodou byli. Měli pravdu. Ale dali mi brouka do hlavy. Od té chvíle se mi jelo na nic Furt jsem si říkala, co když mě poslali špatně. Pak už se začalo stmívat. Neměla jsem tachometr ani hodinky. Myslela jsem, že je tak 21.00 večer. Začala jsem propadat panice. A myšlenka, že mě místní poslali špatně ve mně rostla. Fakt jsem byla přesvědčená, že jsem zpátky na trase a jedu znova dalších 90 km. Měla jsem v hlavě už dost vymatláno a byla jsem smířená, že závod pojedu po druhé. Ještě mě napadlo, že bych mohla v nejkrajnějším případě někde u posledního stavení zastavit, rozbrečet se, ať mě odvezou do cíle. Ty pocity zoufalství se prostě nedají popsat.
Najednou se nečekaně přede mnou objevil cíl. Už tam stálo jen pódium a areál byl celý sklizený a vylidněný. Na parkovišti bylo už jen naše auto. Od cíle se ozývalo hlasité hvízdání a potlesky. Pár lidí pro mě udělalo super překvapení. Známí a kamarádi posbírali poslední hrstku lidí a udělali ohromný špalír. Hvízdali, jásali. Bylo to úžasné. Tu radost si nikdo neumí představit. Když jsem slezla z kola, myslela jsem, že s sebou fláknu. Pak se mi rozklepaly ruce a nohy. Postihl mě tremor jako u Parkinsonovy choroby. To se mi ještě nikdy nestalo, ale pak jsem se stabilizovala.
Tímhle závodem jsem si zvedla laťku a pro příští rok to znamená, že zase musím jet dlouhou. Můžu říct, že pořadatelé fakt vzali ohled na to, že jedu já a brácha. Občerstvovačky držely noční hlídky. Pořadatelé i pro bráchu vyslali transit, kdyby to chtěl vzdát a dokonce mu to vnucovali, ale nedal se. Fakt se o nás postarali na výbornou. Takovou péči jsem skutečně nečekala a děkuji za tu obětavost.
Lucie Pouchová
foto: Mirek Pitra
















