Z Vysočiny pocházím. Do Nového Města, dějiště závodu Merida Bike Vysočina, to mám z rodiště necelých 20 km. Znám tedy vynikající místní podmínky pro bajkování, ale i konzervativní mentalitu místních. Naopak Jančí Svorada a Ludo Nazarej se netajili svými záměry rozjet tu něco gruntu nového. Závod, který je solidně organizačně i sponzorsky zajištěn, a do kterého vtáhnou nejen světové i domácí hvězdy, ale i lidi z Vysočiny.
Rozhodl jsem se přesvědčit se na vlastní kůži, jak se jim to povedlo.
Ke Ski hotelu, známému především z lyžařských akcí, jsme dorazili v pátek až v noci. U prezentace jsme byli v devět hodin sami. Vše potřebné bylo vyřízeno velmi rychle.
Naopak venku na parkovišti u početných teamových stanů a stánků to v chladném počasí celkem žilo. Steaky na rožni jsou evidentně povoleným dopingem a ohýnky dobře zaháněly vlezlou zimu.
Ráno bylo snad ještě chladněji, něco kolem 5 stupňů, ale vycházející slunce bylo příslibem a skutečně se teplota později div ne zdvojnásobila. S Vendou jsme do areálu na druhý den dorazili 15 minut před startem, a to ještě Venda měnil ucházející duši. Start jsme tak zažili doslova letmý.
A už frčíme. Projedeme tryskem startovní rovinkou, vystoupáme k hlavní silnici, po sto metrech prudce vpravo a tradá po louce ke sjezdovce. Naštěstí se pod ní dáváme doprava po silnici, ale naneštěstí je zde taky kopec. A pořádně dlouhý. Starty mívám dobrý, takže i zde jdu rychle dopředu, ale před koncem kopce už mě většina jezdců předjíždí zpátky.
Taky Vašek mě dojíždí. Porovnáváme si tepovky (já kolem 160, Vašek o 10 tepů víc). Venda mě pobízí, ale mě se nějak nechce uštvat se hned zkraje. Nechávám se tedy předjet a držím se pokud možno na dohled. Jenže ne dlouho. Propadám se a nemám snahu to zatím nějak řešit.
Po 9 km a 200 nastoupaných metrech přicházejí první sjezdíky. Ty mi jdou a znovu se posouvám dopředu. Následují táhlé a rychlé lesní cesty. Několikráte se předjíždím se svižně jedoucím tandemem. Culím se na děvče, které za pilotem šlape jako o život. Až do prvního terénu mně ujíždí na rovinách a v kopci. Směrem dolů je však vždycky hravě docvaknu nazpět. Docela se tím bavím.
Projíždíme kolem Cikháje a otáčíme to vpravo na Žákovu Horu. Je tu bahnitý úsek, mám hrubý plášť a daří se mi opět sjet několik bajkerů. Nemůžu si nechat ujít příležitost a fotím blátivé stoupání a v něm děvče za mnou. V následujícím kopci mě na asfaltu dojíždí a ona je to kamarádka Bára Kršková. Jede opravdu dobře, ale vyburcuje mě to k zařazení přece jenom větší rychlosti. Přece jenom je trošku starší a navíc něžnějšího pohlaví.
Díky tomu zvládám stoupání k Devíti skalám docela v tempu. Druhý nejvyšší bod Vysočiny (836 m n.m.) míjíme dostatečným obloukem a sjíždíme strmou stezkou mezi statnými jehličnany zpátky k bývalému Rumpoltovu mlýnu.
Tam je první občerstvovačka. Hltnu kelímek ionťáku a snažím se (marně) dohnat Vaška. Následuje nejdelší 3 km stoupání na Křivý javor (824 m n.m.). Převýšení 100 m není kdovíjaké, ale je konec sezóny a bez tréninku ho zdolávám z posledních sil. Kupodivu ostatní jsou na tom v kopci ještě hůře. Celkem dost jsem jich pokořil jen díky stabilnímu tempu. Na následujících rovinkách mi to někteří vracejí zpátky.
Přijíždíme ke Třem studním, kde nám dost lidí vyjadřuje obdiv a srdečně fandí. Objíždíme rybník Sykovec a stoupáme lesem k Vlachovicím. Po zdolání kopce je to již jen kousek zpět na stadion ke Ski hotelu. Ještě před ním je však několik opravdu famózních úseků – lesní pěšinky, klikatící se v lese. Cesta z kopce je výborně vyznačená mlíkem, zatáčky lze řezat a vychutnat si sjezdík až do areálu. První kolo mělo 39 km s převýšením skoro 800 m a dávám ho za 1:56 a něco, průměrka 19,1 – to docela jde. Jenže ostatním, včetně Vendy, to evidentně šlo ještě lépe.
Druhé kolo je delší a náročnější. Zkouším za to vzít, ale zkraje mi to moc nejede. Od koupaliště stoupáme nejprve lesem a potom po větrné pláni k Maršovicím. Cesta vede dál k nejvýše položené vesnici na Vysočině - Studnici. Kopce jsou tu vyčerpávající, ale výhledy stojí zato. Opět si neodpustím několik fotek.
Ztracený čas naháním z kopce, ale mám smůlu. Defektu si všímám až po několika metrech, když se pode mnou kolo v několika zatáčkách silně zavlní. Rozmrzele a pomalu měním přední duši. Desítky borců, které jsem uhnal ve stoupání, mě předjíždí zpátky. Po jedenácti minutách dokončuji opravu a koukám, že mě předjíždí taky Bára. Má toho evidentně už docela dost, a také následující sjezdík asi není pro ni to pravé ořechové.
Pro mě je to tak trochu naopak. Odpočatý si vyšlápnu strmý 2 km kopec na Bohdalec a daří se mi sjet velmi rychle osm jezdců. Únava pracuje, většina začíná tlačit své oře. Mně se to daří zvládat v sedle.
V dalším stoupání na druhé nejvyšší místo, Buchtův kopec (813 m n.m.) s radarem na samém vrcholku, už to tak úplně neplatí. Před samotným vrškem mi nezbývá než slézt a tlačit taky. Alespoň, že tlačím rychleji než okolojdoucí. Znovu dvakrát zmáčknu fotospoušť, abych zvěčnil ty strhané obličeje a spouštím se z kopce směrem k Milovám.
Přejedeme k hlavní silnici a po pekelně drncajících kořenech objíždíme Milovský rybník. V lese je naštěstí třetí a zároveň poslední občerstvovačka. Konečně slézám a zaháním hlad. Bagetky, banány, čokoška, jablíčka a pár energetických tyčinek. To vše bohatě zalité ionťáčkem. Komupak by se po takovéhle dobrotě chtělo stoupat? Mě také ne, jenže jinak bych se k Samotínu nedostal.
Půl kopce dožvýkávám a snažím se ovládnout žaludeční šťávy. Zbytek už dorovnávám tempo s ostatními a statečně šlapu. Před vrcholkem už pomalu, ale jistě předjíždím další unavenou čtveřici. Sjezd do Kadova znám z jiných vyjížděk. Zbytek tratě v podstatě taky – jela se zde trasa Horem dolem Vysočinou. Velmi členitými lesními pěšinkami protkanými blátíčkem se dostáváme znovu ke Třem studním a známou štrekou jedeme do cíle. Ve srovnání s předchozím okruhem se mi poslední táhlá stoupání před a za Vlachovicemi jedou mnohem, mnohem lépe. Vidina cíle funguje, a kdybych takhle dával již dříve a kdybych nepíchnul, tak jsem snad toho Vaška dojel.
Jenže kdyby jsou chyby, tentokráte mi ten zelenáč ukázal, že potenciál má a nadělil mi 20 minut. Výsledný čas 4:37:58, délka 78 km převýšení 1 800 m.
Ztráta na vítězného Pavla Zerzáně (3:06:59) je fakt hrozivá. Druhý skončil Václav Strnad, třetí byl Milan Fajt. Bramborový dojel Tomáš Čada, organizátor Rallye Sudety, který se očividně letos na závěr sezóny dostal do skvělé formy (na vítěze ztratil 13 minut).
Velice slušně zajela také první mezi ženami Bára Radová (3:33:36), která skončila 18. v absolutním pořadí. Čtvrt hodinky za ní skončila Petra Kottová, která najela skoro dalších deset minut na Jindřišku Bejstovou. Podrobné výsledky naleznete zde.
Po dojezdu vládla uvolněná atmosféra. Shledal jsem se s několika kamarády. Kolegové z teamu jeli krátkou trasu (první okruh dlouhé) a také si ji pochvalovali. Dali jsme si gulášek, pivko a společně shlédli velmi zajímavý rozřazovací závod eliťáků ve sprintu. Kvalifikační jízdu proti chronometru zvládl nejlépe Tomáš Trunschka. Ostré klání, kdy v jednotlivých rozjížďkách postupovali pouze 2 nejlepší, však vyšlo nejlépe Ralphu Näfovi. Tomu zdatně sekundoval Milan Spěšný, jenž zdolal velmi kvalitní dvojici Yader Zoli a José Antonio Hermida.
Sprinty byly určitě výborná podívaná a organizátorům se jí podařilo dostat v přímém přenosu na ČT4. Cyklistika tak během soboty měla na Bike Vysočina obě své tváře – masovou, kdy se na maratonu mohl vystavit a pokochat krásami zdejšího kraje kdokoliv, i tu špičkovou, kdy naopak kdokoliv mohl vidět, jak se šťaví ti nej nej.
A co přinesl nedělní program? Jestliže závody ve sprintu byla zajímavost a poutavá podívaná, tak nedělní XC byla pro mě úplnou lahůdkou. Bylo možné z besprostřední blízkosti vidět, o čem profesionální horská cyklistika opravdu je a jak to ti borci zvládají. Zvláště Ralph s José Antoniem jezdili s chutí a elánem a královsky se u toho bavili. Diváci díky nim také – více viz samostatnou fotoreportáž.
Organizátoři si vytkli opravdu vysoké cíle. A musím konstatovat, že dle mého se jim je docela podařilo splnit. Už se těším na příští, nejméně stejně kvalitní ročník.
Pavel Macháček





















