K tréninku jsme tenkrát přistupovali zodpovědně. Ujeli jsme klidně i 20 kilometrů v kuse. Tréninky vypadaly tak, že jsme jeli od začátku naplno, co to dalo. Já jsem dokonce ani nepoužívala přehazovačku, jezdila jsem pilu, protože jsem si myslela, že jedině tak neberu svalovou hmotu a získám sílu.
Postupně nám rostlo sebevědomí, a tak jsme se před 2 roky přihlásili do Author cupu. Zajímalo nás, jak dlouho udržíme krok s profesionálními závodníky. Celé dva měsíce jsme na to trénovali, pouštěli si 3D simulaci, studovali graf s převýšením a jeli si i projet kurs trasy. Tenkrát jsme i přemýšleli, jak se dostat do první startovní vlny, aby naše šance na vítězství vzrostla. Dneska se tomu směju, když si vybavím dva tlustoprdy (150 kg a 110kg) z vidlákova v teplákách a v tričku, jak pomýšlejí ve čtvrté startovní vlně na vítězství. Bedna se tehdy nekonala. Byla jsem tenkrát přesvědčená, že mám za sebou nejtěžší závod v ČR, že prostě nic těžšího se nejede.

Současnost je taková, že mám za sebou 2,5 roku aktivního sportování na kole. Ze začátku to byl pokus-omyl, než jsem se propracovala k organizovanému tréninku. Co ale nepochopím, proč já, která zná hodnoty své laktátové křivky, najíždí objemy, prokládá to tenzními a kadenčními intervaly, pravidelně kompenzuje a chodí do posilovny..., jsem ve výsledcích furt na posledním papíře. Navíc můj dojezdový čas z roku 2006 je téměř totožný s časem, který jsem zajela letos. A to tenkrát jsem všechny kopce tlačila.
Ale zpět k závodu. Stal se mi společensko-sportovní událostí. Je to můj zavírák sezóny, kterému pravidelně předchází gastro party. Tu pro nás opět nachystali naši oblíbení dodavatelé, manželé Jírů. Pravidelně si zde celá parta pronajímáme 2 pokoje – z jednoho je bar a z druhého noclehárna.
Závod začíná v 10.00 v Josefově Dole. Letos startovalo 3000 účastníků, z toho 2999 bikerů a 1 koloběžka, která byla mimochodem v cíli dřív než já. Startovní pole bylo rozděleno do šesti bloků dle výkonnosti. Já výkonnostně spadala až do 5. vlny. Pouštěli to na etapy po 3 minutách. Fakt masovka. Ale pro mě je to výhoda. Znamená to jediné, že nepatřím mezi ty absolutně nejhorší, že tu jsou prostě i horší než já. Já jsem totiž zvyklá z jiných závodů, kde je účast kolem 500 lidí, že mi všichni hned ujedou a já si to pak vyžeru. Kámoši jezdí oproti mě dobře a furt vypráví, jak si kde skvěle zazávodili. Na Author cupu jsem si konečně uvědomila, o čem mluví a co to je, si zazávodit. Jelo tolik lidí, že šance dojet poslední byla snad menší, než dojet první. Každý se tu chytne, ať mu to jezdí jakkoliv. Měla jsem prostor se vybít, zataktizovat a zazávodit si.
Trať byla fakt naplněná k prasknutí. V začátku trati je setsakramentsky dlouhý kopec rozřazovák. Silnější kusy tak mají šanci se trhnout. Byli i tací, kterým kopec opravdu nesedl. Některé lidi jsem upřímně litovala. Zvuky, co vyluzovali, nevěstily nic dobrého. Já kopce taky zrovna dvakrát nemusím, ale už to beru jako nutné zlo. Na vrcholu prvního stoupáku byl fanklub. Měli bubny, bubnovali, mávali a povzbuzovali.
Původně jsem chtěla závod projet rekreačně, jenže ono to nedá. Když jsem si uvědomila, že mám na trati hodně výkonnostně podobných soupeřů a zjistila, že na ně mám, okamžitě jsem změnila plány a šla tvrdě do nich. Můžu ale říct, že je to ale obrovská vnitřní zodpovědnost a nervy, rozhodnout se pro takovou věc. To se musí k tomu přistupovat hned jináč. Každá minuta je pak drahá. Dokonce jsem zkrátila i čas trávený na občerstvovačkách. Byla jsem z toho celá napružená a motivovaná, že mám na trati konečně s kým bojovat a celou cestu do toho pořádně hamtala. Za normálních okolností se mi to nestává.
Těšila jsem se na jediné - na to, až přijde moje chvíle. Ta přichází vždy na horizontu, kde se trať láme a kopec obrací. Díky váze mi to upaluje dolů fakt rychle. Bylo to mnoho kilometrů z kopce. Byl to nářez sjíždět skoro dvojnásobnou rychlostí než ostatní. V jednom sjezdu se mi připletli do cesty turisté, co šli pěšky. Jeden z nich cosi vyprávěl a gestikuloval u toho vehementně rukou. Ani nevím jak se mi to podařilo, šmátla jsem mu po ruce, srovnala mu ji podél těla a profrčela s milimetrovou přesností těsně kolem nich.
Ve sjezdech jsem za sebou nechala doslova davy. Pár z nich mi to vrátilo časem v kopcích. Jeden chlapík, co mě předjížděl v kopci, říkal, že mě nenechá. Tím si to ale u mě dost zavařil. Rázem se ve mně probudila krev černého koně, sebrala jsem všechny síly, stoupla si do pedálu a začala ho stíhat a v cíli mu to nandala. Stálo mě to dost sil, hlavně ten finiš. Ten poslední úsek nesnáším. Vyjíždí se po louce jen pár metrů. Ta louka set sakramentsky zbrzdí, vůbec to tam nejede. I když jsem jela na stojáka, ne a ne vyvinout nějakou rychlost. Prostě to tam nejede. Na finiš jsem ze sebe vymáčkla, co to dalo.
V cíli jsem se dozvěděla nemilou zprávu. Naši posádku postihly celkem 2 úrazy. První nehoda postihla bráchu. Ten na jediném technickém úseku, blbec, 300 metrů před cílem předváděl freestyle kousky, které načetl v obrázkové příručce pro cyklisty, kterou mám mimochodem teď doma já, a částečně odkoukal od Pepy Dreslera. Na posledním mírném sjezdu byly odvodňovací kanály. Brácha se je rozhodl přeskákat. Zůstal na zemi ležet z vyraženým dechem, rozmlácenou přilbou, překroucenou protézou připnutou k pedálu. Několik dní byl imobilní. Když si teď sedá používá metodu rozštěpu Žána Klóda Vandama.
Druhá nehoda postihla našeho Kamila, který si zablokoval 13 km před cílem záda. Toho na rozdíl od bráchy vezla sanita. Ale byly i horší případy.
Nova Author cup hodnotím pozitivně. Myslím si, že je vhodný zejména pro ty, co s kolem začínají a chtějí si jít vyzkoušet nějaký závod. Trať je jezdivá, rychlá a jednoduchá. Terén tu není zastoupen vůbec. Povrch je převážně tvořen z asfaltu, panelových cest a zpevněných lesních cest. Navíc masová účast zaručuje každému zúčastněnému, že se bude mít s kým poměřit. Přestože upřednostňuji závody s menší účastí, doporučuji rozhodně vyzkoušet.
Trochu byla zarážející informace, která proběhla tiskem - 36 úrazů, z toho 11 těžkých a 2 převozy vrtulníkem. Jednoduchost závodu je totiž zrádná věc. Člověk se pak snadno zapomene. Ale to je riziko podniku. Tak a teď už nezbývá nic jiného, než si hodit zasloužený odpočinek.
Lucie Pouchová
















