Můj nový oř Gary Fisher (z druhé ruky za 9 a půl …) si tak odbyl svou závodní premiéru. Ta byla ovšem lehce degradována mou chabou výkonností a hlavně skoro žádnou technikou jízdy … No nic, jeden úsek jsem radši sešel po svých (měkkota!) Před dvěma lety jsem to dal! Možná jsem se v roce 2006 víc „rozveselil na bufáči“ a proto si věřil…
Z nádraží v Dobřichovicích jsem dorazil k prezenci do obce Lety mezi úplně prvními. Čip jsem dal pod rychloupínák a obhlíd konkurenci. Dlužno říci, že v bajkách mi jaksi „ujel vlak“, takže jenom s údivem sleduji ty Epicy s XTR. Moje „deórko“ je tady jaksi „póvl“. Konečně vidím nějaké známé – je tu PeBe s 29“ Konou, Mirek s Duratecem, Serža se svojí Moratkou, prostě samá lepší společnost! Docela dobré je ladění Seržových brzd pár minut před startem. Přesně dle hesla – před závodem nic neupravovat … S těmi slicky cca 1,9“ palce si ale docela věří!
S Mírou se postavíme na start, bundu strčím do trojúhelníkové brašny v rámu, která se na závodním bajku pravda už moc nevidí - nu což, nejedu vyhrát, půl kilo navíc neřeším a estét taky nejsem! Kouknu kolem sebe a vidím Kuře! Snažím se na něj dotáhnout, jenže v upalujícím balíku nemám nárok, takže se smířím s tím, že ho uvidím až v cíli.
Nájezd do terénu a už se to špuntuje. Naštěstí mě Míra posílá dopředu, takže s klidem jedu a nestojím jako před dvěma lety… Šplháme konstantně na hřeben Brd. Cesta je suchá, pevná, celkem to i „odsejpá“. Nemám tachometr, tepák ani hodinky, takže absolutně nemám pojem o čase a ujeté vzdálenosti. U griotky budu v půlce a pak už to nějak doklepu… heslo dne! Povzbudím Míru, pak už „hákuju“ nějakou skupinku a na horizontu se formujeme do „lajny“. To je normálka jako UAC! Akorát ty pláště jsou ňáko širší a taky to hučí…
Cesta sviští pod koly a já se necítím nejlépe. Permanentně mi teče z nosu, je mi vedro a nejsem zvyklý jezdit takovou „čočku“. Držím se většinou na konci skupiny a občas obdivuji tempové schopnosti mých „vodičů“. V kopci to je pohoda, jenže rovinky a krátké brdky musím jet fakt nadoraz.
Na kořenech jsem skončil hodně brzo – po 30 m už vycvakávám nohu, páč mi ujelo přední kolo. Ach jo, skupinka v tahu, já se vyloženě trápím a proklínám 3 až 3,5 atmosféry v pláštích! Musím se naučit, že do bajka se nepere 90% maximální hodnoty uvedené na pláštích…
Bere mě PeBe – pozdravíme se, on se svou pevnou 29“ Konou zmizí v dáli a já s rychlostí důchodce o berlích pokračuji ve svém snažení dál.
Konečně zase rozumná cesta, takže zalezu do nějaké jiné grupy a svištíme dál. Dle fotek koukám, že jsem jel i s Edou Pinkavou – redaktorem Vela. Třeba nejsem takový „lůzr“. Vjedeme na asfaltku, fičí proti a nikdo nechce dřít, tak si zavzpomínám na své silničářské schopnosti a s vypětím všech sil jdu na první flek, abych v kopci někoho sjel a pěkně odtáhl celý vláček až k bufáči. Dokonce mé tempo někdo nevydržel! Vida, i s hobby bajkem se dá setřást XTéčkaře!
Všichni frčí dál, staví tak každý desátý! Vyndám foťák, cvaknu flašku griotky a s klidem si tady postojím. Dám dva čaje s griotkou, tatranku, pak ještě třetí čaj na cestu. Ztratil jsem hodně míst, ale dneska přeci nezávodím, takže pohodička. Cítím, že alkohol udělal své, takže je mi lehce „šoufl“, když musím víc zabrat. No aspoň jsem sjel jeden z náročných sjezdů. Druhou část sjezdu jdu potupně po svých, neb se trasa ucpala a já nechtěl riskovat, že lehnu a budu brzdit ty za mnou. Můj styl s křečovitě zmáčknutými brzdami má k noblese ostatních fakt dost daleko! Ale jeden chlápek jde taky pěšky, což mě teda těší.
Pod sjezdem počkám s foťákem, jenže obyčejný digitál dělá jen barevné šmouhy, neb nestíhá ostřit. Krásně vydýchaný a odpočinutý následuji nějakého bikera a držím jeho tempo. Je to pohodička, široká cesta, jen místy tak 5 cm bahna. Fuj, do zubů ne! Vyplivnu hnědý marast a frčink dál. Lehce klesáme, sviští to pěkně. Místy si dávám bacha, abych neztratil žluté šipky, páč borec přede mnou jel jednou blbě.Krátký technický úsek, už shazujeme pily a dupeme po šutrech nahoru. Stoupání je takové nezáživné, vrcholící cca 12% úsekem po úzké asfaltce, kde zaříznu pár „zoufalců“, a to si myslím, že na 32/24 jedu pomalu. Hlavně bych ty řidítka chtěl o 3 cm níž a o 2 cm dál, abych se mohl zapřít! Z vrcholu to je táhle dolů, pak sjezdík po louce, který si též velmi dobře pamatuji, neb jsem tam před dvěma lety lehnul. Letos jedu opatrně, najíždím doleva, abych se do pravotočivé odkloněné zatáčky vešel. Povedlo se a už makám k cíli!
V brodu je nějak moc vody, ale dám ho s přehledem. Jen se mi pootočil blatník, takže mám mokrý zadek. No kurňa! Po chvíli stavím, sundávám zamlžené brýle, jelikož vidím fakt kulový. Srovnám blatník a už se připravuji na finiš. Bolí mě pravé zápěstí, celkově jsem dost zničený.
Je tu silnice na Řevničák - nasadím tempo, čímž v pohodě „znectím“ několik bikerů co neznají, jak se tu v září jezdí UAC na 5,5km / 290m za 14:10min, a to jste ještě v hloubi pole.
Zase terén, úzké cesty, aspoň že je sucho! Konečně začínám padat k cíli. Už bylo na čase, neb by mi asi brzo upadla pazoura! Opatrně sjedu k řece, ten singlík si rozhodně moc nevychutnám a dole radši nechám předjet jednoho chlápka, abych ho nebrzdil a v klidu pokračuji po bahenní cestě k mostu přes řeku.
Bere nás nějaký nedočkavec, takže zase zvýším tempo a jdu po něm. Na silnici ho sjíždím, on se ohlíží, ale já se nervu a nechám ho bez nutnosti spurtovat o 84-tý flek. Projedu cílem, dostanu láhev vody (fakt super, jako na Tour!), jdu pokecat s PeBem, dáme guláš s cibulí a chlebem, probereme trať, bajky a všecko. Tady je hold jiná nálada než na silničních akcích, pohodička, neřeší se vteřiny, vítr, kdo kde nechal díru...
Za 10 minut dorazí Serža s Moratkou (fakt respekt vzhledem k těm slickům!), jen Míra nikde. Asi mu zachutnala griotka… S Kuřetem zajdu na kafe, dnes byl na svém historickém celopevném Treku z roku 1994 23. absolutně. Hold kdo umí… Možná kdybych tolik nechlastal griotku, nefotil a naučil se jezdit po kořenech, tak jsem mohl být též na první stránce výsledkové listiny. Tak třeba příště. Jen musím vybrat nějakou „jezdící trať“, abych neházel „tlamy“! Dnešní sjezdíky mi bohatě stačily!
Vyčkám krátkou frontu na mytí kol, mezitím volá Míra, takže jsme komplet v cíli! Vyhlášení probíhá rychle, celkově parádní organizace, nic neskřípalo. S vidinou dlouhé cesty vlakem se dekuji poměrně brzo. Celkem vydařená premiéra s vlastním bajkem! Je to prostě jiný svět než silniční závody!
Moje fotky jsou ve FOTOGALERII >>, PeBe má pár TADY>> .
Honza Herda
















