Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Jarní, hezký, dlouhý - Jedomělický dvoukopcák

23.4.2009 17:02

Na tenhle v podstatě rodinný závod jsem se těšil už dlouho. Letos jsem ho měl za úplně první závod, který měl ukázat, jak na tom po zimních značně nesystémových trénincích a několika vyjížďkách (při nichž jsem většinou nestíhal tempo ostatních) ve skutečnosti jsem. A předpoklady se vyplnily, závod mě znovu nadchnul, ale po 40 km se nadšení změnilo ve snahu alespoň dokončit a po dalších 20 v touhu dokončit bez zdravotních následků.

Bookmark and Share

  • Atmosféra na startu

Jedoměličtí pořadatelé svůj závod vypiplali z podmínek typu okolo hnojiště do podniku, kterému do nejvyšší kategorie chybí snad jen stovky natěšených amatérů na startu a utrápených, ale uspokojených zoufalců v cíli. Letos tam těch stovek byly jenom dvě. Na druhou stranu se vzhledem k brzkému jarnímu termínu téměř ve všech případech jednalo o lidičky, kteří byly stejně jako já vděční, že mohou poprvé vyzkoušet závodní tempo na precizně vybrané trati.


Atmosféra na startu pohodová a klasická: před nafukovacím obloukem postává stádečko usměvavých bajkerů, svítí na ně sluníčko, je mezi nimi i Tomáš Trunschka z týmu České spořitelny. Místní hlasatel jeho přítomnost přirovnává k situaci, kdyby do Jedomělic zavítala k přátelskému utkání Slávia Praha. No asi není daleko od pravdy, v předchozích letech tu vyhrávali spíše méně známí bajkeři. Ale nepředbíhejme.

 

  • Den otevřených dveří – projíždění Jedomělic

Odstartovalo se slovy „tak jeďte“ - nebo tak nějak, ale rozhodně ne nějak slavnostně. Startovní pole vyrazilo za zaváděcí motorkou, kterou bylo zakázáno předjíždět. Obkroužili jsme kilometrový okruh a skrz nějakou stodolu jsme se vrátili do startovně-cílové rovinky. Vjeli jsme do dalšího kola tentokráte zhruba desetikilometrového. Jel jsem celkem s rozumem. Tedy až do chvíle, kdy mě na osmém kilometru dojel a předjel Nikola. To jsem se začal snažit výrazně více. Z kopce jsem ho dojel a vzápětí před ním spatřil i Václava. Zahoukal jsem, aby o mě věděl - koukal jsem stáhnout jeho padesátimetrový náskok už v nejbližším stoupáním před návratem do Jedomělic.


Povedlo se, kouknu na něho a vidím, že má celkem dost. Prý to trochu přepálil. Já mám pocit, že to přepaluji zrovna teď, ale nedá se jináč, je třeba zabrat. Znovu projíždíme stodolou, na jejím konci je umělý skok. Pro efekt to zvedám na zadní a daří se mi to ještě lépe než jsem čekal – škoda, že asi nikdo nefotí - dvoumetrový skok na zadním alespoň pobavil diváky.


Jedeme znovu startem a hned za ním odbočujeme skrz další stavení do polí za ním. Po dvoustech metrech je vychytávka typu třímetrová díra plná bahna. To snad museli vyhloubit schválně a vodou ji naplnili místní hasiči. Příjezdová cesta vede skrz a díky mlíku a špalíru diváků se to nedá objet. Podřazuji, hupsnu do toho neřádstva a se štěstím se mi daří dojet na druhý konec. Tam si sice šlápnu, ale naštěstí jen do jílu a hned se škrábu ven z díry. Ještě že jsem před závodem neumýval kolo. Řetěz i přehazka smutně poskřipují, ale do táhlého pozvolného kopce holt znovu nějak fungovat musí.

 

  • Nekompromisní odpočet kopců

V následujícím kopci si všímám číslovky 10 a pod ním upřesnění, že zrovna tolik kopců zbývá překonat do cíle. Jedoměličtí organizátoři se tak sami usvědčují ze lživého pojmenování svého závodu – prý Přes dva kopce! No zatím to ještě jde, dokonce i Nikolovi s Václavem odjíždím a pomalu mi mizejí z dohledu (nebo spíše já jim).


V kopci číslo devět (počítáno od konce) mě snad již potřetí předjíždí smíšený tandem. Následuje technický sjezd lesíkem, kde si trochu vynucuji přednostní jízdu. Bajker přede mnou padá na kořenu jak podťatý. Se štěstím se mu vyhýbám, tandemisti raději již dávno tlačí. Dole odbočujeme ostře vpravo a po lesní cestě opět vyrážíme k Jedomělicím. Při tomto třetím průjezdu místem startu je další (tradiční) divácké zpestření – přejezd valníku. Letos se sice dá objet, ale proč si ho nevychutnat. Vyšvihnu se nahoru a v záklonu sjíždím zase dolů vstříc divákům. Jsem nějaký vyždímaný, protože mi jen pomalu dochází, že tentokráte nepojedu cestou rovně kolem sokolovny, neboť tam právě je špalír diváků, ale že musím odbočit vlevo. Alespoň, že je cestou občerstvovačka. Před stoupáním číslo osm si tedy beru podaný ionťák a uklidňuje se stoupám od Jedomělic definitivně pryč.

 

  • Lano a hlaďák

Následující objezd louky podél lesa a po houpavé, podmáčené stezce je nekonečný a fakt dost vysilující. Držím pozici, ale držet tempo je dost na morál. Taky dost fouká protivítr. Podmínky jsou však pro všechny stejné, takže nezbývá než zatknout zuby a nějak se s tím poprat. Hodinka je za námi a vzhledem k podmínkám se mi jede celkem fajn. Pořád se v kopcích držím a naopak ve sjezdech se posouvám vpřed.


A je tu hlavní atrakce závodu - třista metrů dlouhé stoupání, které se zdolává pěšky a jako bonus má zakončení v podobě padesátimetrové stráně, kterou lze zdolat jen s pomocí zde pověšených lan. Poučen z předchozích ročníků zaklesávám bajka sedlem za rameno a s pomocí obou ruk se šplhám vzhůru. Samozřejmě pro vás některé momenty zachycuji na foťák. Tentokráte nepadám a nahoře jsem na první pokus. Ne všichni mají to štěstí, ale nejsem takový paparazzi, abych čekal s fotkou na něčí smůlu. Jedu dál.


Máme za sebou nějakých čtyřicet kilometrů, když cítím, že mám nějak prázdno v žaludku. Ještě jako na potvoru je tu další číslovaný kopec typu stojka. Tedy pro většinu jezdců spíše tlačka. Vytlačím kolo nahoru, naskočím a po pár metrech vracečky vidím dva pořadatele, jak si u stolečku grilují nějakou dobrotu a k pití mají Colu a ferneta s becherem. Vypadá to, jako by si sem někdo přišel přivydělat s vidinou tržby generované závodníky z chvostu pole.
Vypadá to tak podezřele, že raději ani nezastavuji a šlapu dál. Jenže jsem asi měl. Hlad začíná být stále větší. Krizi umocňuje i skutečnost, že mě dojíždí Nikola. A skoro bez námahy se mi hnedle vzdaluje.

 

  • Doplnění energie, křeče

Naštěstí je tu dlouhý technický sjezd. Na úzké klikatící se stezce zapadané listím postupně dojíždím pět jezdců přede mnou. Dokonce jsem si i trochu odpočal, a tak se mi daří dojet na čtvrtou občerstvovačku téměř společně s Nikym. Už alespoň hodinu sním o tom, co všechno tady sním. A sen začínám hnedle realizovat: tatranka, koláč, banán, tyč. Nad rámec předchozích představ tu mají i Coca Colu – konzumuji snad litr. Takto řádně nasycen nestíhám Nikolovu výzvu k odjezdu a s minutovým zpožděním jen pozvolna vyrážím dál – pro změnu do kopce.


Nikoho zahlédnu už jen jednou v dáli jak mizí do lesa. Jsem fakt dost plný a s ohledem na obsah žaludku nemůžu naplno zabrat a jen čekám až to všechno slehne, uklidňujíc se, že se obsah žaludku postupně změní v nedostávající se energii. Možná se i měnil, ale daleko dříve se dostavilo něco jiného: křeče. Stalo se to někdy po šedesátém kilometru v táhlém stoupání. Najednou mě začalo tahat v levém stehně a zanedlouho i v pravém. No výborně! Je třeba zařadit lehčí převod, zvolnit a do některých kopců raději tlačit než riskovat nemilosrdnou křeč v plném rozsahu.

  • Martýrium před koncem

Postupně mě začínají předjíždět další a další jezdci, které jsem předtím pracně udolával v kopcích i sjezdech. O pronásledování Nikyho nemůže být ani řeči a jen čekám, kdy mě dojede Václav. Nějak mu to trvá, patrně se také trápí. Jako porouchaný stroj se hrnu dál nahoru. Dolů to jde znatelně lépe, ale i ve sjezdu jsem při stání v pedálech pociťoval počátky křečí.


A už se spojuje dlouhá (80 km) a krátká (50 km) trasa - jezdci na krátké jsou dost pomalí a z terénu celý vyjukaní. Patrně se jedná o zadní část startovního pole, ale i tak je jejich předjíždění občas trochu riziko, protože člověk nikdy neví, zda mu ve sjezdu nesestoupí z kola do jeho linie jízdy. Podařilo se mi naštěstí všechny úspěšně minout.


Nakonec je tu přece jenom poslední kopec - číslo 1. A stojí za to. Opět stoupáme po promáčené půdě úvozem někam k lesu. Tam se cesta protahuje cestičkou mezi stromy. Následuje prodloužení stoupání, kde předjíždím, ale jen jezdce na krátké. A konečně je tu i závěrečný sjezd na asfaltku k Jedomělicím. Ohlížím se a bajkeři z dlouhé jsou za mnou až s velkým odstupem. To mě vysvobozuje z pokusů o nějaké zrychlení, neřkuli sprint po asfaltu. Do cíle přijíždím totálně vyždímaný, ale vcelku spokojený.

 

  • V cíli

Spokojený ani ne tak s časem (4:53), jako spíše s tím, že jsem to ani tentokráte nevzdal. Že i přes všelijaké problémy jsem to nějak doválčil a v celku se ctí. A kdo to vlastně celé vyhrál? Dalo by se říci, že každý, kdo to takhle brzy z jara dotáhnul do cíle. Formálně je však vítězem jen jeden a stal se jím tramtarará Tomáš Trunschka ze Spořitelny. Trať objel za (pro mě) neuvěřitelných 3.17:53 a druhému v cíli nadělil přes čtyři minuty. No jo jako by do Jedomělic přijela Slávia!


Ne vážně, Jedomělice i tentokráte vyšly náramně. Jak počasí, tak opět dobrá organizace i šikovně vybraná trať, vylepšená několika vychytávkami byly na jedničku s hvězdičkou.

P.S.: A spokojený byl nakonec i jeden můj známý, který měl na umístění do desitky (a do konce v ní i opakovaně byl), avšak podařilo se mu čtyřikrát píchnout kolo.

 

Pavel Macháček

Diskusní fórum pro: "Jarní, hezký, dlouhý - Jedomělický dvoukopcák"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |