Trať jsem si byl před dvěma týdny s kamarádem projet, takže jsem dobře veděl, jak vypadá. Rychlá, jezdivá s nevelkým převýšením, na úvod sezóny ale jako dělaná. Strakovci každopádně vybrali ta nejzajímavější místa na jih od Kutné Hory, kdy hlavně krásný singlík od Sionu a prudký sjezd s následným výšlapem u Roztěže musely potěšit natěšené terénáře.

V pátek večer si jdeme omrknout dojezd do cíle a hlavně pak schody, po kterých se bude sjíždět od Hrádku do parku pod Vlašákem. Tak tohle rozhodně nedám, nehodlám se zabít na prvním závodě sezóny. Ukážu cestu Bouďákovi, který se tam přihrnul s eliťákama obhlídnout dojezd a sjel to jako nic. V sobotu před závodem se mi tam zase poštěstí potkat Ivana Rybaříka, který vytřepe na schodech bidon z košíku, no a jak si to dolů štráduju s kolem na rameni, můžu mu ho v klidu podat. Ne, fakt to sjíždět s mojí technikou nebudu…
V sobotu v půl dvanácté už pózuju na startovním roštu a jsem tak daleko, že úvodní řeč Bakyho ani neslyším, což mi teda nevadí. Ale Terezku, která mluvila po něm a jistě říkala něco milého, bych si poslechl rád, ovšem z pozice na rohu náměstí a Tylovy ulice fakt není šance. Spíš bych mohl skočit ke Krabovi do cukrárny. Startovní čárou projíždím asi tak tři minuty po výstřelu, přemýšlím, kdy jsem naposledy zažil podobnou legraci. Za náměstím v Husovce samozřejmě špunt, takže zamknout vidli a střemhlav po chodníku dopředu, posunout se možná do první pětistovky.
Předjíždím pak celý závod, ale co se týče, je mi to nakonec k ničemu. Venku z města jsme za pár minut a všechno se to žene vstříc stoupání sadem na Miskovický vrch. Je fajn, že organizátoři stačili uklidit větve, které se tady válely, hlavně pak ve sjezdu od vojenského objektu zpátky dolů na cestu. A znovu se jede mírně nahoru, po rozbité cestě a pak dolů do Miskovic. Trať se stáčí zpátky směrem k městu, kde ještě ve sjezdu u Bylanky stačí překvapit utažené esíčko na šotolině… no málem tlama, a to jsem o něm veděl! O pár set metrů dál, v Dolním Žižkově, přesně v místě, kde se odděluje krátká trať (Fitness), už stojím a spravuju defekt. To se mi ty ultralight duše fakt vyplatily, tři ďobance na sto kilometrech. Ale když 140 gramů dole je 140 gramů dole… a taky pár set míst dozadu. Oprava 10 minut a jsem zase na konci. No co, tak tréninkově je třeba to dojet naplno, i když sám držet závodní tempo je o morálce, a taky to často na některých úzkých místech dobře nejde.

Bahýnko mezi Velkým rybníkem a Malešovem se mi podařilo dát na jednu dobrou, průjezd Malešovem a po silnici do Maxovny je o tempu na asfaltu. V Maxovně ale doprava, a tady začíná nejkrásnější část tratě, průjezd těsnou blízkostí Sionu, technický sjezdík k potoku a následující trail lesem směrem na Zdeslavice. U Chlístovic je druhý bufet a vlevo na louce luxusní šibenice. Schválně, kdo si jí všimnul? Hrábnu pro kousek tatranky a začínám se připravovat na technickou pasáž u Roztěže – prudký sjezd do údolí po listí a kořenech. Naštestí z nástřelu vím, že už před prvním stromem je potřeba to vzít víc doprava po listí a spodek už je celkem v pohodě. Teda dám to hladce a svižně a dole si radostí zavýsknu, protože s mojí technikou silničáře tady musím být spokojen.

Údolím vede potok a kolem něj děravá a kamenitá cesta – no tolik bajkerů spravujících defekt na 300 metrech jsem snad v životě neviděl. Přeběhnu lávku, vylámu krátkou stojku mezi kořeny a už se těším na tlačeníčko. Ještě přebrodit strouhu, vyhoupnout se doleva, dát 22/28 a zkusit se vydrápat co nejvýš do té nepěkné stěny přede mnou. Daleko to ale nejde, kolo se zvedá na zadní a nakonec je jeden rád, když se vydrápe po svých až nahoru bez křečí. Je potřeba hned roztočit nohy, protože se za chvíli pojede dlouho po silnici, a to já rád. Ve sjezdu před silnicí v lese ještě ale vidím zdravotníky a kluka na kapačkách – no snad bude OK.

Z Roztěže se stoupá po silnici přes Novou Lhotu kolem golfového hřiště, rvu to pořád na max a často ze sedla, i když vím, že ztráta je velká a závod krátký, ale jede se dobře, je krásný den a pěkná trať, tak přece by to jeden nezabalil… Blíží se závěr, padáme opět k Velkému rybníku a tady trať vede směrem k městu opravdu nádherným udolím Vrchlice, kroutí se mezi skalami a zbytky 450 let starých mlýnů. A jsme ve městě, ještě krátká asfaltová stojka ke kolejím a vidím Vítka, jak slézá z kola. Asi ho to už nebaví… ba ne, kousnul ho křeček do nohy a musel spolknout bobuli. Škoda, mohli jsme jet spolu do cíle.
Lesem to peru po úbočí nad Vrchlicí a ještě pořád někoho předjíždím, pěkný sjezdík dolů k parku, ale ještě nám stojí v cestě lahůdka v podobě výjezdu k Barboře. No ten první schod mě vždycky rozhodí, takže za ním skáču znovu na kolo a šmrdlačka nahoru. Dlažba ještě není hotová, až to dodělají, bude to brnkačka. Škoda. Dál kolem Barbory a Jezuitských kolejí, za Hrádkem doprava dolů a jsme u těch schodů před cílem. Naštěstí mě ani přihlížející slečny nedonutí k pokusu o zamachrování, a tak poslušně cupitám s kolem dolů. Za brankou do parku je pak naopak potřeba zdolat tři schody nahoru a je tu krátká cílová rovinka – i když spurt se od jistých pozic stává úsměvným, je to tečka za každým závodem, takže budiž.

Povedená akce. Do Hory závodění patří a už se těším v létě na profíky. Závod KPŽ jsem až do teď nikdy nejel a musím říct, že je vidět, že jde o podnik za ta léta fakt zavedený. Dokonalé zajištění, plné bufety s rychlou obsluhou, v cíli milión stánků se vším možným a sponzorů, partnerů a slavných jmen nepočítaně. K jídlu na výběr guláš nebo čtyři druhy těstovin (ty s mákem jsem už nejedl snad od dětství!). Terezka mi podepsala další plakát a prohodila se mnou i pár slov o jejím zranění, protože u stolku nebyla žádná fronta (na rozdíl od guláše) a tak mě to potěšilo. Vyfotit se s ní jsem se ale zase styděl, no tak snad příště…
Pavel Polidar
Výsledky ZDE >>
Další fotky TADY >>















