- Pátek ráno
Budík na mě řve, rozlepuji oči a dělám první páteční krok. Pátá ranní je docela nesympatická, ale co naplat, když musíš. Téměř tři hodiny mi trvá vše naložit do auta. Stan, lavice, stoly, lehátka, kola, handbike a spoustu jiných důležitých věcí. Pak už jen vyzvednu sestru a upalujeme směr Ještěd. Po desáté jsme na místě a stavíme stan Černých koní. Postupně se sjíždí i ostatní ze stáda a ukazatel nálady stoupá stále výš. Je fajn, když se sejdou lidi, kteří si chtějí víkend užít.
- Noční vichr, bílé víno a řev páva
Soumrak vítězí nad světlem a ranč Malevil se začíná vylidňovat. Všichni opouští své stánky, využívajíce pohodlí ubytoven a hotelů. My, Černí koně, zůstáváme, nám stačí náš informační stan. Popíjíme vínko, panuje dobrá nálada a sakra… Začíná pršet a zvedá se vítr, vítr stále sílnější. Stany kolem létají jak papíroví draci, my visíme na konstrukci toho našeho, a odmítáme ho odevzdat do spárů vichřice. Naštěstí se brzy vichr unaví, a my můžeme v klidu dopít tři lahve bílého. Spánek nás jednoho po druhém přemáhá, a tak postupně uleháme. Do snů nám vstupuje usilovné vytí místního psa prostřídané křikem páva.
- Sobotní ráno opilcovo
Probouzí mě zima a mumraj před stanem. Žaludek mi hlásí, že by rád snídal, a tak beru útokem švédské stoly na ranči. Slanina asi není ideální snídaně lídra stáje, ale při představě, že po celý den bude má strava z tuby, nemám zas tak velké výčitky. Tělo se snídaní stabilizovalo, a tak mi nic nebrání v přípravách na závod. Tento ročník je výjimečný, je to první závod horských kol, kde je vypsaná kategorie pro handicapované a navíc i zahraniční účast v této kategorii. To ze mě pro tento závod udělalo lídra týmu Černých koní a na start se po mém boku řadí i mých pět domesticos (jeden nosič vody, tři nosiči jídla a fotograf). Tato týmová taktika, jak se později ukázalo, přinesla své ovoce.

- Malevil Cup
Start jsem přežil bez úhony a se svými domestiky jsem si hned vytlačil místo na úplném konci startovního pole. Opouštíme Jablonné za doprovodu bujarého skandování a jedeme vstříc našemu osudu. Zcela nenápadně mě předjíždí všichni z krátké trasy a náš peloton se stává zavírákem závodu. Občerstvovačky znalecky testujeme a z povinnosti kontrolujeme vše co nabízí, dokonce bereme i vzorek piva, zda je zvolena vhodná kvalita. Kvalita občerstvovaček je na dobré úrovni, jen jednu malou výtku bych měl, nikde negrilovali prase, a ani neměli biftek…

Letos jsem úplně z formy, a tak mě po celý závod mrzelo, že tažné lano prasklo hned v prvním kopci. Musel jsem si tedy všechny vyšlapat, anebo vytlačit sám – vopruz!!!
Do Oybinu (cíl kategorie paralympic) se dostávám jako poslední po necelých pěti hodinách, jsem už na pokraji svých sil, a tak končím. Vyhledám autobus, který mě má odvést zpět na ranč. Ale ejhle, sympatickej autobusák, který očividně miluje práci o sobotách, mě s kolem odmítá vzít. Nerespektuje ani můj handicap, a tak musím použít diplomatickou taktiku a odvoz si vyhádat. Loučím se se svými domestiky a vychutnávám si návrat autobusem.
- Všude dobře, na Malevilu nejlíp…
Sprcha mě příjemně osvěžila, přátelé přivítali a D.J. Roura vyhlásil jako třetího v kategorii paralympic. Opravdu! Jdu skutečně na bednu. Může se to zdát neuvěřitelné, ale je to tak. Jsem na bedně.

Mám kliku, na závod jsme se přihlásili v této kategorii pouze tři, a tak se dostalo i na mě. Trochu mě mrzí, že jsem neskončil třeba desátý. Desátý bych byl, kdyby nás bylo deset, a já bych věděl, že se nám podařilo oslovit deset handicapovaných, kteří místo u televize strávili příjemný den v přírodě, v sedle kola. To by pro mě bylo větší vítězství…
Přemýšlím, jak na příště přesvědčit další handicapované, aby startovní pole bylo početnější. Ohňostroj se loučí poslední mega sprchou barevných hvězdiček, a jízdárna se opět naplňuje. Párty pokračuje…
Tomáš Pouch
















