Prezentace ve velkém stanu probíhá plynule, vše klape. Je vidět, že seriál KPŽ je vychytaný, co se týče organizace. Jelikož jedu první závod tohoto seriálu, tak nemám vyjeté body a fasuji číslo 730, které mě řadí na chvost neskutečně dlouhého štrůdlu bikerů, kteří se řadí v Letech u Prahy vstříc 55 km trati. V pravé poledne odstartují eliťáci, po 5 minutách zbytek jezdců, zařazených do vln. Vzhledem k propustnosti tratě bych napříště uvažoval ještě o rozdělení hlavního „balíku“ minimálně na 2 části po 10 minutách, neb špunt na sebe nenechal dlouho čekat.
Asi po 2 minutách už v poklidu šlapeme pod úvodní stoupání po zpevněné cestě. Znám ten kopec ze zimních Brd a alespoň trochu se tu dá předjíždět. Bohužel mé snažení končí defektem zadního kola, který razantně změnil mé plány a celkový průběh závodu tím byl značně ovlivněn v můj neprospěch. Jsem úplně poslední a stíhačkou jen předjedu pár úplně posledních „turistů“, které „zaskočilo“ toto táhlé stoupání k místu „U Obrázku“. Odtud trasa teď vede signálkou dolů k Všenorům (místo pokračování na hřeben Brd, což by bylo smysluplnější). Po prudké pravé nás čeká úsek po kořenech, který se samozřejmě změnil v nejetelnou oranici od sedmi set bikerů… Tlačím tedy s ostatními a nadšení se rychle vytrácí. Snad čtvrthodinová procházka ve trojstupu sebrala mnoha lidem humor a ani se nedivím! Na tachometru se na mě smála číslovka 3 km/h.
Fandící diváci říkají, že celé to nevyjel nikdo. Aby ne, sklon byl příliš velký a na bahně to šlo sotva jít! Co na to ochranáři, radši nechci vědět. Tretry obalené marastem ne a ne zacvaknout do pedálů a člověk je ztrhaný jak po 10 km jízdy. Příště bych snad vzhledem k „rozmělnění davu“ v KPŽ volil stoupání po asfaltu k Černolicům a přidal techničtější pasáže k závěru, kdy se nejede v chumlu.
Vydávám se na stíhací jízdu, ale je mi jasné, že nadměrná snaha nemá cenu, neb čelo je minimálně 20 minut přede mnou, a to jsme se vlastně skoro ani nerozjeli. Konečně přichází jetelné úseky po zpevněných cestách, kde se dá předjíždět a odsýpá to. Už se přestávám bát o limit, ale pro některé vyložené hobíky budou dnešní podmínky jistě hodně krušnou zkouškou na „sakra dlouhých 55 km“.
Po hřebeni se jede dobře, postupně jsme někde v 550 m n.m. a až na hluboké kaluže to je super jízda. Počasí se umoudřilo a dokonce vysvitá slunce, jenže to by nesmělo ráno tolik napršet. Úseky po kořenech jsou ve znamení „tančení“, neb i podhuštěné pláště kloužou a kdo jede na crossu má co dělat, aby se vůbec udržel na cestě. Často se tlačí, jedině lidé na fullech mají jakous výhodu v tom, že mohou jet mimo stopu.
Na přehledných úsecích předjíždím, ale ztrátu ze začátku není možné smazat, čemuž napovídá i mezičas, kdy jsem po 1:04 hod ztrácel přes 53 minut, že. Bláto létá všude kolem a i přes výbavu v podobě zadního blatníku se smiřuji s tím, že budu vypadat jako ryzí cyklokrosař. Až se divím ryzím hobíkům, že se za 500 Kč hodlají takhle ničit. A co teprve ženy! Asi láska k bajkingu...
Neustále předjíždím a v každém brdku dokazuji, že silničáři mívají obecně lepší výkonnost ve stoupáních. Bahnité úseky do kopce se nesou v duchu balancování při rychlosti okolo 6-8 km/h, kdy se jen čeká, až někdo začne tlačit, abychom svorně tlačili všichni. Konečně dojedu k bufetu! Jelikož mám bidon obalený bahnem, tak jen vyžahnu 2 kelímky ionťáku a dám si tyčku a koláče, neb s sebou nic nevezu. Servis je přímo ukázkový a výběr natolik velký, že si snad nemůže nikdo stěžovat! S Tatrankami v kapse pak pokračuji po široké cestě plné kaluží táhle dolů. Pěkně to „letí“, je čas sníst zásoby z bufetu a oraziit si.
Po táhlém asfaltovém kopci, kde jsem „znectil“ pár trápících se bikerů zařazením „velké pily“ přichází na řadu dva techničtější sjezdy, které jsou v šíři 2 m jedno bahno a koleje od plášťů hluboké 10 cm znamenají to pustit rovně a moc nebrzdit. Jeden úsek raději scházím jako ostatní, neb nechci přistát nikomu na zádech. V tom musím pochválit chování ostatních bikerů, kteří jsou si vědomi nebezpečí a nikdo se nepouští bezhlavě dolů.
Cesta je značena perfektně cedulkami a regulovčíci nás ještě utvrzují na některých místech svou přítomností. Viděl jsem i vozidlo záchranky pod sjezdem, takže pořadatelsky ok. Dál cesta kopíruje zimní Brdy, a tak následuje skoro rovina po šotolině, občas bahýnko, jenže po průjezdu tolika bikerů je to místy dost náročné. Kaluže hluboké i 10 cm, do toho odkryté kořeny, šutry, rozhodně to není jednoduchá trať. Pro nás vzadu ještě vyšperkovaná „oranicí“ od těch, co již projeli. V jednom úseku se tlačí i po rovině, neb pláště prostě nezabírají a kola jsou neovladatelná.
Stoupání ke druhému bufetu, které končí asi 12% úsekem po asfaltu někteří tlačí nebo šlapou „na kašpárka“ a vypadají, že co nejdřív spadnou :-) Někteří by se nad svojí výkonností měli zamyslet a nepřepalovat začátek. Jenže když jste na bahně vzadu… Cvaknu pár záběrů, vypiju dva kelímky ionťáku, dám si něco sladkého a hurá dolů! Ve sjezdech se válí bidony, občas duše, tyčka, blatník,… takže to fakt „drncá“. Na louce u Haloun fotí lidé z www.ktfoto.com, a tak si neodpustím drobný skok.
Ve stoupání na Babku někteří zase tlačí a vypadají dost ztrhaně. Já jedu cca 10-12 km/h na převod 32/24. Sice si „dávám“ 170-180 tepů, ale ta jízda rychlostí vycházkové chůze, kterou někteří předvádějí, je fakt k zamyšlení. Dolů to „perou“ obstojně, takže jediné, kde získávám, jsou právě kopce. Na vrcholu kamenného kopce Babka mám další defekt. Rozhoduji se jen dofouknout a zkusit to dojet. Taková škoda! Proklínám pláště (doma jsem zjistil, že malý kamínek si našel cestu skrz až na duši). Těžce vydobyté pozice opouštím díky dalším třem dofukovacím pauzám, při nichž si samozřejmě náležitě zašpiním ruce.
Jízda po ráfku v singlíku nad Lety je dost „o hubu“, ale naštěstí jsem dojel vcelku do cíle, kde je asi tak 10 cm bahna :-) Umytí profíci se opírají o své karbonové skvosty a na tabuli mi svítí 443 místo a čas něco k 3:36 hod. Dle tachometru ztrátový čas 17 minut, převýšení bezmála 1100 m na takřka 56 km. Jdu hned na jídlo (výběr je snad ze šesti jídel), vyfásnu nealko plechovku piva a když vidím frontu na mytí kol, tak se spokojím s 1,5l PET lahví vody, co jsem dostal v cíli a pomocí houbičky na nádobí kolo dám aspoň do takového stavu, že mě pustí do vlaku.
Trans Brdy byly letos skutečně dosti náročné a materiál trpěl. Já si vypil kalich hořkosti až do dna, neb mezičas v druhé půli naznačil, že bych měl být aspoň o 100 míst výš, kdybych nemusel 4x foukat… Zrezlý řetěz a hodinka „kulturnění“ bika jsou jen nutným zlem po bahnitém závodu. Počasí člověk neovlivní, ale v Brdech bylo teda mokro až moc.
Jan Herda
















