Ráno kontroluji z okna tělocvičny počasí a s radostí můžu konstatovat, „hurá léto“. Před devátou párkrát cvaknu mažoretky a řadím se na ocas pelotonu trasy dlouhého závodu. Chtěl jsem si udělat pohodový výlet s 8 občerstvovacími stanicemi. Vedle mě si ale stoupli dva borci, vidí že fotím a chtějí obrázky ze závodu. Ok, jasně. Na to se ozve výstřel a oba vyrážejí jako šílení! A já je mám fotit. Sakra! A je po vyjížďce.
Kousnu se a lepím se za ně. Startuje se z náměstí, prudší stoupání po asfaltu a pak lehčím terénem. Pak ale přituhuje a na 25. km už sakra cítím nohy. 2450 m převýšení se sice nezdá být tak děsivých, ale podíváte-li se na profil, uvidíte, že takovým hřebenem by se dalo učesat! Nahoru a dolu jak na horské dráze. Sjezdy, ve kterých jedu chvílemi po předním kole, zatímco půlkami svírám zadní plášť v marné snaze přibrzdit si. Ve výjezdech naopak lepím čelo na řidítka, točím kašpara a stejně se mi zvedá přední kolo.
Trať je dost náročná a všudypřítomné bahno obtížnost jen násobí. S pravdou ven - chvíli jsem i tlačil a nebyl jsem rozhodně sám!

Velmi často potkávám lidi s defektem nebo hnědé příšery válející se v bahně. Bajkerské peklo i ráj. Chvílemi jsem stavitele trasy opravdu proklínal, nadával si do trotlů, že jsem nezvolil kratší verzi, jindy jsem opěvoval neopakovatelné singlíky a sjezdíčky. Nejtěžší pro moje těžce zkoušené tělo byly podmáčené louky, šlapu jako o život, přesto stojím téměř na místě. Naopak proslavené nekonečné stoupání na 75. km mi naopak vůbec nevadilo.
Pár kilometrů před cílem je poslední občerstvovačka ve statku, kde nabízí pivko, rum a viagru. Nu, nabídka je to lákavá, ale říkám si, že jestli teď zastavím, tak se už nerozjedu. Jsem skoro v cíli a najednou ježiši silnice se zvedá až do nebe a mě zvedá ze sedla. Svaly úpí, technika úpí (ahá, proto se to tu jmenuje Úpice), mysl už sedí v mlsárně U Edušky. Do cíle dojíždím po téměř 6-ti hodinách. Sice pěkně prošitej, ale skoro až šťastný vyčerpáním. Výsledky můžete najít ZDE >>
Postojím si 40 minut ve frontě na wapku. Přes bláto kolo téměř není vidět. Zpět do tělocvičny, studenou sprchu, honem do gala a mažu zpět na náměstí. Hlad mám jako vlk, ale masové jídlo prostě není a těstoviny s něčím načervenalým jsou jednoduše „nejetitelné“. Naopak na občerstvovačkách makali pořadatelé na 1*. Nic mi nechybělo. Stejně tak značení trasy možná nebylo dokonalé, ale rozhodně naprosto dostačující. Tajně jsem doufal, že bych třeba mohl vyhrát v tombole perfektní zájezd pro 4 osoby do Schwaizu, ale bohužel. Pak už začala vyhrávat muzika a dokonce vylezlo i sluníčko, prostě paráda.

Na druhý den byl připravený orienťák anebo vyjížďka s majitelem firmy Tomac. Trénovali jsme sjezdy i správnou techniku projedí zatáček. I já jsem se dost přiučil. Velký šéf, sympatický borec a mimochodem milovník donutů, se nám věnoval jako bychom byli VIP zákazníci. Půjčil nám kola, vše vysvětlil a zodpověděl, no úžasné.
Jindra Volný
















