Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

24 hodinová Těžká pohoda

24.6.2009 16:14

Mnozí už asi vyzkoušeli jaké to je jet celý den někam na kole. Ale jet celý den a celou noc a k tomu v celkem náročném terénu? Pokud jste to nezažili, tak Vesecká 24 hodinovka je vám k dispozici a náš tým ji vyzkoušel pro vás.

Bookmark and Share

  • Zázemí a příprava

Tato celovíkendová akce se odehrávala v okolí lyžařského areálu Vesec u Liberce zbudovaného pro letošní MS. Asfaltové chodníčky tu za pár upocených miliard zbudovali hezké, ale bajkaři je využívali jen sporadicky. Větší část 12,6 km trasy vedla v okolních kopcích v lesích kolem. Už od pátku, který kompletně propršel, tu vznikalo stanové městečko plné odvážných závodníků, jejich obětavého doprovodu a v neposlední řadě věci oddaných pořadatelů.

 

Závod byl vyhlášen pro čtveřice a dvojice mužů, žen i mix a pro nejprestižnější sólo kategorie mužů i žen. Na sólo kariéru nemám fyzicky, dvojka je taky suchopárná dřina, takže čtyřka vypadala jako správná volba. Náš tým jsem dával dohromady poměrně obtížně, ale výsledek byl vyvážený - já coby nejzkušenější a kapitán, Niky coby excelentní běžec a makač, ostřílený spolehlivý rutinér Seiko a slibný nováček (seniorského věku) Satan.

 

Možná jsme nebyli nejambicióznější tým, ale byli jsme nejlépe připraveni. Tedy alespoň teoreticky – měli jsme přesný rozpis obsazení kol, střídání a předběžných časů. Časový plán jsme sice museli upravit protáhnutím plánovaných časů na kolo o 3 minuty kvůli bahnu na trati, ale i tak, kam se na nás hrabali ostatní. Také sídlo jsme tentokráte měli náramné – stan 8x3x2 m jsme zbudovali přímo nad strání u průjezdového oválu. Vešli jsme se dovnitř včetně kol a vyhlídku na místo předávek a hlavního dění jsme měli suprovní.

 

  • Podařený start

Takže v přípravu jsme nepodcenili, a teď , jak jsme se činili při závodě. Na start a'la Le Mans jsme vyslali Nikyho, je to běžec a k tomu orientační, takže po sobotním poledním výstřelu se zorientoval báječně a vyběhl správným směrem. V následném kopci získával jednu pozici za druhou a nakonec doběhnul ke kolu v první desítce z přibližně dvouset závodníků. Běželo se nějakých třičtvrtě km a kopec byl výživný, takže startovní pole se dostatečně naředilo. K tomu přispěla i různá taktika a ambice startujících – sólisté patrně nespurtovali s členy čtveřic a někdo dobře věděl, že uhnat se na slunku hned zkraje není nejlepší taktika.

 

No Niky se toho nebál a po prvním kole měl ztrátu pět minut na nejlepšího Milana Blacky Černého (čtyřka z Radotína), těsně následovaného Vaškem Šafránkem z Big shock teamu.

 

  • Úvaha nad účastí elitních čtveřic

Tyto dvě nejlepší čtveřice si to tvrdě rozdávaly od začátku. S vytrvalostním závodem to však vzhledem k jejich fyzickým předpokladům mnoho společného nemělo – po trati létali průměrnou rychlosti 22 a více km/h. Čtveřice samozřejmě zpřístupňují závod širší veřejnosti, ale tihle jezdci mohli klidně jet sólo a určitě mohli předvést mnohem více. Přesto je třeba vyzdvihnout výkon Mária Nebesáře, který ve svém druhém okruhu zajel absolutně nejrychlejší kolo závodu (28:22), byl velmi aktivní a hrnul se i do přidruženého závodu crosscountry (nakonec, myslím, ale stejně nejel).

 

  • Můj první okruh

Dost však komentářů, na hodnocení je ještě čas, zpátky na trať. A na první předávku jsem po dvou Nikyho okruzích připraven já. Řádně nabuzený vyrážím. Na prostřední placku, vytáhnu bleskurychle na asfaltu 32 km/h ještě před vyjetím z areálu. Následuje silově náročný přejezd louky zakončený zdoláním mostu přes snad půlmetru vysokou vrstvu navezené kůry. Padák dolů na sfalt a čtvrt kilometrový sjezd, kde frčím přes 50 km/h. Prudká klopená zatáčka vpravo, asfaltová stojka, vypnutí lockoutů a nejtechničtější místo trasy – sjezd 50 m strání korytem prudce dolů, zakončené efektní blátivou zatáčkou. Zde jsem předjel dva jezdce, odvážně, ale risk je tentokráte zisk. Mírné stoupání po cestě je jen předehrou, následuje objezd podmáčené louky a první prudké kilometrové stoupání. Za hřebenem je louže přes celou cestu, čistotnější jí složitě objíždí lesem. Já ušetřím pár vteřin, ale jsem rázem jako čuník. Půlkilometr lesem, kousek asfalt a znovu na pěšinku do lesa a znovu vzhůru a po dalším půlkilometru trialového úseku zakončeném průjezdem potoka opět do táhlého kopce.

 

Zde se vpodstatě rozhoduje. Kdo udrží tempo až nahoru k lesní hospodě, získává vůči ostatním nejvíce. Svírám řidítka, funím, ale z prostřední placky neslevuji ani v nejprudších stoupáních. Nahoře krátké vydechnutí a znovu stoupáme lesem, ikdyž už ne tak prudce. Výjezd na asfalt a po ní pro změnu kopec pokračuje další kilometr až k nejvyšímu bodu za obcí Milíře-Bradlo někde u Císařova kamene (566 mnm). Tady následuje obrat, z vrchaře se člověk stává sjezdařem. A ten, kdo umí vypnout mozek,dost získá. Nebo taky ztratí, to když hlava vypne sama v noci. V každém případě sjezdíky jsou to zajímavé a teď po poledni přímo zábavné. Zakončené po 2 km značně blátivým 200 m úsekem. Někteří ho objíždí po okraji cesty, já proletím samospádem do půlky a pak to nějak ušoulám až do míst, kde mají kola zase lepší oporu.

 

Následuje kilometrový sjezd na asfaltu, 50 m úsek, kde se míjíme s protijedoucími jedci, kteří jsou nápřed (nebo o skoro celé kolo(a) pozadu), prudká zatáčka vlevo a další stojka. Tady, značně vyčerpán pekelným tempem, dělám první větší chybu. Znaje trasu z předminulého ročníku, špatně vyhodnocuji šipku na upadnuvším trámu a uhýbám pod most pod dálnicí. Stoupám třičtvrtě kilometru až na vrchol prudkého kopce. Předloni se tudy fakt jelo. Letos ne. Na kopci konečně kapituluji a jelikož nevidím ani soupeře ani šipky, otáčím to a vracím se zpátky k mostu, kde potkávám skupinu jezdců, které jsem předjel ve sjezdu. Ach jo.

 

Naštěstí do cíle je to již jen kousek. Chvíli rovina, pak louka, nakonec zdolat vršek po úzké cestičce. Tady jedu už jen na kašpárka, stejně jako drtivá většina „normálních“ jezdců. Projedeme lesem, vystoupáme po stráni až na vrchol a před námi se rozprostírá lyžařský areál se svými asfaltovými esíčky. Spustím se ze stráně přerušované 4 nebezpečnými odvodňovacími kanály a většinu těch esíček bleskurychle projedu. Na největší placku zdolám poslední asfaltové stoupání a po 39 minutách mám první kolo za sebou.


Jsem dost naštván, ale i vyčerpán tím kufrováním a druhé kolo se z toho zpomatovávám. I tak se zlepšuji a po dalších 37 minutách předávám Satanovi na 8 místě v soutěži čtveřic.

 

  • Jak to jelo dál

Satan je nováček a pohodář. Tomu odpovídá i jeho chování. Na předávce by si rád pokecal a bloudění je pro něho příjemné téma, stejně jako nástrahy trati. No poté, co ho stručně informuji a dá přednost asi tak třem jezdcům, vyráží vstříc svému prvnímu MTB závodu. Za 47:32 zvládl své naplánované kolo a předává Seikovi. Vypadá dost povadle a klempíruje – prý ho bolí záda, neboť sedlo měl moc nízko. Jinak trasa prý je jezditelná i pro něho, jen dva kopce musel vést – dolů, vrchař je to dobrý. Seiko je o 6 minut rychlejší než Satan a Niky a já můžeme dát zase po dvou kolech. Daří se nám jezdit je pod 38 minut a na nejlepší tak ztrácíme cca 5 minut na kolo. Do tmy se vystřídáme na trase znovu všichni.

 

  • Noc a první problém – vynucená výměna kola

Prvním nočním jezdcem mám tedy být krátce po 22 hodině já. Jenže těsně před předávkou zjišťuji, že mám píchlé zadní kolo. Sundávám zrovna za pomoci Seika i Satana plášť, když utahaný Niky přijíždí. Chvíli zkoušíme měnit duši,ale Nikola dostává nápad a půjčuje mi svého fulla Scotta.

 

Kolečko je to sice náramné, ale první kilometry je to značný nezvyk. Rám je kratší, místo dualu rapidfiry a brzdy to má o dost ostřejší. Na druhém kilometru jsem navíc zrušil zamykání tlumiče a jelikož je Niky o dost lehčí houpu se jako na korábu. Ve stoupání je to tak nepříjemné, že zastavuji a ručně to nějak napůl zamknu. Do kopců je to tedy lepší, ale ve sjezdech tedy zase nic moc... Nějak to přetrpím a modlím se aby kluky napadlo mezitím přezout mého Garyho.

 

Napadlo, při vjezdu na stadion mi Niky hlásí, že za zatáčkou mě čeká výměna a že v brašně pod sedlem mám novou duši. Po přesedlání si musím znovu převyknout na původní styl. Člověk by neřekl, jak rychle odvyknu oblíbenému řazení a jak náhle vnímám zhoršenou kvalitu brzd. No ale geometrii má full od Garyho pro mě přece jenom nejlepší. Předchozí okruh jsem s náhradním kolem a za tmy dal něco málo přes 40 minut. Teď to zlepším říkám si a s novou chutí se vrhám do dalšího stoupání.

 

  • Další dvojdefekt

Předjíždím vedoucí sólojezdkyni Lucku Zrnovou. Vypadá pobledle, jede 13. okruh, ale už to prý přesně neví – po 11 hodinách se ani nedivím. Přitom se mě v kopci drží a nahoře mě dokonce předjíždí. Jenže to není jen díky jejímu výkonu, ale protože znovu zjišťuji měkkou zadní pneumatiku. Takřka po ráfku ještě dojíždím k osvětlené lesní hospodě.

Zde se dávám do opravy. Na rozdíl od svých parťáků mě napadá zkontrolovat plášť a za zvuků mnoha kleteb z něj vytahuji jakýsi dvoucentimetrový rezavý špendlík a přemítám, zda tam je od uspěchané předchozí opravy. No nic, vyndávám náhradní duši z brašny (aspoň, že tu mi tam dali) a po 7 minutách finišuji nafukování. Po kontrole tvrdosti, přidávám z posledních sil ještě pár fuků. Když tu: ššššššššššššššš – urval jsem já jelito utahaný, ospalý ventilek! No to je estráda!

 

Celý zpocený pumpováním, oči zalité potem i slzami sakruji a zároveň škemrám od jezdců duši. Dostávám ji obratem a ještě mi borec asistuje se světlem. Tentokráte na tvrdost rezignuji, foukám jen dokud nemám pocit, že to z kopce neprorazím. Balím, věci zpátky do camelu a brašny, naskakuji a snažím se dohnat 15 minutové zpoždění (stopnul jsem si to jako obvykle).

 

  • Držkopád do bláta

Už při nafukování se mi téměř vybila halogenová svítilna na řidítkách, dál jedu už jen na čelovku. Se zablácenými a zamlženými brýlemi to také není to nejlepší do tmy. I tak to pouštím, někdy i za hranu a spoléhám na paměť a své rychlé reakce. Po největší sérii zatáček a roletovém padáku zjišťuji, že to nestačí na srážku s blbem. Tedy blb to možná na rozdíl ode mě nebyl, spíše opatrnější sólojezdec. Jenže v tu chvíli jsem ho za zabrždění před louží pěkně sprostě pokáral. Ono to člověku někdy dost ujede, zvlášť když se nejprve strašně lekne a pak to musí položit ve třicítce do největšího marastu na cestě.

 

  • Noční můra na závěr noční šichty

Takže tři defekty, zničený lockout, pád do bahna. Co horšího mě může ještě v této směně před půlnocí potkat? A přece se zadařilo! Další 4 km ostré, ale poměrně klidné jízdy mě ukolébalo. Při posledním sjezdu do areálu jsem si říkal, že už mám tenhle zmrvený a prokletý okruh za sebou. Takže po nájezdu na asfalt to rozšlapávám a z kopce to dnes naposledy pouštím naplno co to dá. Jedu něco kolem 50 km/h, když tu si uvědomím, že tady přece někde byla zatáčka.

 

Čelovka už jen skomírá, přesto po zpozornění vidím, že sice zatáčím, ale o dost méně než bych měl. Beru za obě brzdy, ale je jasné, že to nestihnu. Strčím akorát tak zadek za sedlo, řidítka vystrčím co nejdál vpřed a kolo rovnám tak, abych zrušil předchozí náklon. Zhup na konci asfaltové silničky a už kolem mě sviští snad metrová tráva. Přestávám brzdit a jen se modlím, aby v té divočině přede mnou nebyl nějaký šutr nebo odvodňovací rigol. Naštěstí v neštěstí nebyl a já se po čtyřiceti metrech tvoření nové kozí stezky ocitám znovu na trati, když ta se mezitím stočila zpátky do mého téměř rovného směru. No maso to bylo a řekl jsem si o dost ošklivé zranění, jenže tentokrát stály hvězdy nade mnou na mé straně a já po 57 minutách předávám totálně odrovnaný. Hlavně psychicky tedy.

 

  • Ráno to jde nejprve ztuha

V noci dle plánu všichni z teamu krouží po dvou kolech, aby zbyl delší čas na spánek. Na řadu se dostávám znovu při mlhavém a promočeném rozbřezku ve 4:30. Satanovi to v noci moc nejezdilo (57 min a 1h 07), Seiko odevzdal svůj standard (47 a 48 min). Niky jel velmi slušně (41, 44 min). Při předávce zjišťuji, že čip jsem nechal ve stanu. Vymýšlím trik a Niky mi dává svůj čerstvě sundaný z nohy. No pořadatelé by možná něco namítali, ale vždyť je to jen technický prvek měření a my jsme tým, tak je snad jedno, že to odkroužím s jmenovkou někoho jiného z týmu.

 

První kolo za postupného svítání ještě jde (42:11), ale ve druhém se dostavuje krize - jednak dochází síly, druhak dostávám hlaďák, ale hlavně usínám za jízdy a tepovka nepřelézá 120 bpm ani v největších stoupáních. Fakt zajímavé, v místech, kde jsem zpočátku měl tepy nad 150, teď i při velké pociťované námaze nevytáhnu ani 120. Jedinou náhradou tohoto trápení je mi probouzející se krajina – Ještěd v prvních paprscích, zvedající se mlha – nádhera. Druhé kolo dávám za 44:24, předávám utrápenému a ospalému Satanovi a jdu se přecpat dobrotami do bufíku.

 

Horký vývar, cerálie s bílým jogurtem vylepšené marmeládou, k tomu klasicky několik rohlíků se sýrem a salámem a dvě pivka. Po půl hodině mám dost, ještě pokecám s Honzou Háchou. Doporučuji mu méně vrstev a jdu se o půl sedmé svalit do stanu. Satan dorazil za hodinu a jal se ihned hlasitě chrápat. Za chvilku se zvedá Seiko a přichází Nikola. Fakt se asi nevyspím.

 

  • Změna taktiky, boj až do konce

Aby toho nebylo málo, musíme měnit taktiku. Satan toho má fakt dost a odmítá nastoupit s upřímným odůvodněním, že už nemá na slušný čas naší úrovně. OK, takže odteď ve třech a střídáme po kole. Z pohledu času je to asi dobře, neboť i Seiko jezdí o 5 minut rychleji než Sáťa, Niky a já o 12. Díky mým defektům a Satanově opatrnější jízdě v noci náš elitní Margl bike team zaznamenal propad na 14. místo ve chlapských čveřicích. Před námi je o necelou minutu KV elektro B. A jestli se Seiko kousne, mohli bychom ty Béčkaře tejknout. Tož asi tak, jinak vyšlo sluníčko a je parádní počasí, bahno nám na trati konečně trochu vysychá.

 

Seiko se fakt kousnul - zajel svůj druhý nejlepší čas (40:38)! Bohužel Béčkar z KV elektro, který jel s ním, taky zabral a náskok narostl na 6 minut. Jenže teď na to šel Nikola a ten jezdí o 9 minut rychleji než jejich nejpomalejší jezdec, který vyrazil o těch 6 minut před ním. Finiš vyšel na mě. Svojí marglbajkovou kůži také zadarmo nedám, přestože mám v nohách 115 km a nastoupaných 3,5 km. Tož uvidíme, zda to ještě nějak umotám, ten jejich jezdec jedoucí na posledním úseku mi v posledních kolech dával minutu.

 

A jak to dopadlo? Zadupali jsme je do země! Niky Béčkařího borce předjel, poslední kolo dal za slušných 38:27. No a já si v posledním kole i díky týmovému supportu v posledním kopci zajel osobní traťový rekord - po 9 kolech jsem vystřihnul posledních 12,5 km s převýšením 380 m za 36:29. Krásný 13. flek jsme uhájili o 4 a půl minuty – Yo, to je 24 hodinovka v podání nadšených amatérů, kteří si to přijeli užít a dali tomu vše, co mohli, přesněji: Niky 11 kol, já 10, Seiko 6, Satan 5 kusů = 32 kol, 403,2 km. 12,2 km převýšení/24 hodin!

 

  • Výsledek ve srovnání s nejlepšími

No a jak jsme dopadli ve srovnání s top jezdci a tými? No jakž takž: nejlepší žena Lucka Zrnová se nám (dohromady) nemohla rovnat – zdolala však úctyhodných 24 kol 302 km a díky velkému náskoku ukončila kroužení dvě hodiny před koncem lhůty. Ovšem už půl hodiny před ní odpadly druhá a třetí v pořadí Chlíbková (21 kol) a Polmová (16 kol) celkem dokončilo závod 7 žen – klobouk dolů před každou z nich.


Nejlepší sólo muž už byl našemu společnému výsledku mnohem blíže – Andrzej KUCHMISTRZ zajel 31 kol, 390 km průměrnou rychlostí 17,92 km/h (tedy v průměru rychleji než třeba Seiko) a po dojezdu vypadal v rámci možností v pohodě a vesele


Dvojice nám to už natřely na plné čáře - Luboš Němec a Pavel Svoboda z Vokolek týmu ujeli 37 kol a skončili na 3. místě absolutně. A to se rýsoval ještě lepší výsledek, když jen kolo za nimi skončili Radek Zelenka a Roman Šťastný, kterým však pořadatelé neuznali tři noční kola. Na vině byla menší pozornost Radka, kdy si stejně jako já zapomněl připnout na nohu čip, ale při noční jízdě s muzikou na uších si nevšimnul, že mu průjezdy na mezičasech nepískají. Pořadatelé mu sice věřili průjezdy, ale pravidla interpretovali nekompromisně a dle mého dost přísně.


No a kdo vyhrál absolutně? Přece čtveřice Big Shock team včele s nejrychlejším absolutně - božským Mario Nebesářem a s v průměru nejrychlejším Vaškem Šafránkem! Pánové obletěli 42 kol = 529 km průměrem 23,01 km/h a nadělili 2 kola Ski a Bike centru Radotín (včele s Blackym)


Podrobné výsledky jsou pak výborně zpracovány na webu profičasoměřičů >> 

 

  • Chvála a doporučení na závěr

No a celkové hodnocení podniku? Opět lze jen chválit! Parádní trať, bezmezné nasazení pořadatelů, kteří toho také moc nenaspali. Spousta zdařilých doprovodných akcí, sdružených pod název biketech.cz, včetně kultovní soutěže Pivobiker (znovu obhájil bratr hlavního pořadatele). Zkrátka každý si to mohl užít jak mu bylo vhod – od chrtů po vytrvalé borce, jedoucí s obrovským přehledem . Letos i přes množství bahna vyšlo počasí a byla to tedy opravdová Těžká pohoda.


Doporučuji, doporučuji.

 

Pavel Macháček

foto autor a Nikola Rafaj

Diskusní fórum pro: "24 hodinová Těžká pohoda"

Názor Autor Datum a čas
RE: 24 hodinová Těžk... Seiko 26. 6. 2009, 14:13
RE: 24 hodinová Těžk... Bumerangista 25. 6. 2009, 13:57
RE: 24 hodinová Těžk... Raf 25. 6. 2009, 13:45
RE: 24 hodinová Těžk... Seiko 25. 6. 2009, 13:17
RE: 24 hodinová Těžká pohoda
Moooc hezky napsaný: "ostřílený spolehlivý rutinér Seiko", třeba :) Jinak musím říct, že se mi to letos také velice líbilo. Na dvojici asi nemám chuť, tak kdyby jste si to rozmysleli a chtěli třetího (čtvrtýho do party), budu k dispozici :)
RE: 24 hodinová Těžk... Raf 24. 6. 2009, 18:04

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |