Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Drásal udolán i se zlomenýma rukama

21.7.2009 09:04

Drásala jsem jel potřetí. Je to krásný a těžký závod. Dojet do cíle se zlomeným zápěstí na levé a zpřetrhanými vazy na pravé ruce se mi doufám už nikdy nepoštěstí. Díky nešťastnému pádu z kraje závodu byl pro mě nejtěžším a nejbolestivějším závodem vůbec.

Bookmark and Share

  • Jak to začalo

Před Drásalem jsem míval respekt a několikrát jsem ho vynechal, než jsem se na něho přihlásil předloni poprvé. Respekt postupně i díky větší trénovanosti a zkušenostem vyprchal. Letos jsem měl potrénováno jako nikdy. Sice převážně podél Vltavy do práce a zpět, ale i to se v kopcích hodí.


S kamarády nás tentokráte do Holešova dorazilo šest, z toho čtyři si zvolili dospělou trasu, aby se mohli řádně projet. Prezentace v kině proběhla na jedničku, v kempu v zámecké zahradě bylo místa dost, a tak jsme mohli dlouho do noci probírat taktiku a nástrahy trasy při plzeňském Gambrinusu.


Ráno bylo chladnější a zejména zvedající se mlha vytvářela príma zádumčivou atmošku.

 

Na start jsem tentokráte dorazil plně připraven a s mírným předstihem. I tak jsem raději přelezl hrazení a zařadil se přibližně do středu cca 600 členného pole. A v minutě je tu i Nikola, který se patrně rozhodnul hlídat si mě od začátku. Sotva přehodí Scotta přes zábrany a vyškrábe se za mnou, je tu start.

 

  • Začátek rozjetý na výbornou

První stovky metrů je třeba dbát hlavně na bezpečnost, nikam se příliš nehrnout a nepoložit to v zatáčkách na asfalt. Až na jeden povedený páreček se to snad podařilo všem. Závodit se začíná za Žopama při nájezdu do kopce na kamenitou lesní cestu. A závodí se možná až moc. Když se kvůli nedostatku místa na kraji opřu rukou o záda jezdce vedle, abych ho mírně odstrčil  a upozornil ho, že i jiní mají nárok na projetí, se zlou se otážu – smršť nevybíravých nadávek nespraví ani mé „sorry“ ani po mé říznější odpovědi po dvou minutách závodníkova dalšího dlaždického monologu, který jen taktak přehlušil funění borců stoupajících kolem. A tak jsem víceméně rád, že mě ambiciózní jezdec konečně ve stoupání ujel a mohl nadávat zase někomu jinému.


Ve startovním prostoru

 

Několikráte se ohlížím po Nikolovi – první kilometry se zarputile drží mého zadního kola, ale s utahujícím se kopcem ho přece jenom trochu utrhávám. Asi dvakrát jsem vyjel mimo obvyklou trasu po vyjetých kolejích a podařilo se mi několik bajkerů udolat. Pak se věším za velmi subtilní a malou bajkerku. Jede neuvěřitelně těžké převody a mám opravdu dost práce se jí udržet. Na konci stoupání na Poschlou (630 m n.m.) jdu přesto před ní, abych měl lepší manévrovací prostor ve sjezdu. A ten si (dnes naposledy) vychutnávám – rutinérsky objíždím váhavce, kteří na vlhkém terénu nevěří svým plášťům a dovednostem.

 

Stoupání na Hostýn

 

Dole v Rusavě se při nájezdu na silnici, kde opisujeme široký oblouk, otáčím a Nikolu nikde nevidím. Jsem na sebe celkem hrdý, udržel jsem pekelné tempo a ještě měl v závěru stoupání síly. S dobrým pocitem se dávám do stoupání na Hostýn. Tentokrát se jede po asfaltu, který se několikráte pořádně utáhne. Před koncem stoupání seskakuji s kola a pořizuji několik panoramatických reportážních fotografií. Po půlminutě rozeznávám daleko za sebou i Nikolu. Sebevědomě na něho počkám a pořizuji několik foteček, tak abych viděl jeho přešťastný vrchařský zápal. Nasedám na bajka a po chvíli ho dojíždím. Jede se mi fakt excelentně, chvíli šetřím síly a jedu s Nikolou, potom mě to přestává bavit, trochu přidám a tradá před vrcholem mu poměrně snadno poodjíždím podruhé.

 

  • Jak se to přihodilo

Následuje sjezd z Hostýna (650 m n.m.). Je výrazně techničtější než ten předchozí, a to mi svědčí. Postupně předjíždím značné množství jezdců. Jak se říká snadno a rychle. Zmocňuje se mě euforie a ke konci již valím značné kule. V tom uvidím strom veprostřed cesty. Předloni jsem za ním měl pád. A letos mám taky co dělat, abych se mu vyhnul a vešel se do pravého koryta podél jeho půlmetrového kmene. Brzdím oběma brzdami a jsem co nejvíce vzadu, když tu vidím, že nejpomalejší borec ze skupinky přede mnou si rozmyslel směr, dal přednost někomu vlevo a pustil to na mou stranu. Fajn, jenže rozdíl našich rychlostí činil nějakých 20 km/h (chvíli předtím jsem měl přes 40, v tu chvíli tak o 10-15 méně). Nestihnu ani nic zakřičet, jen strhávám řidítka vlevo. Na jakémsi výmolu, který jsem holt nestihl zakalkulovat před změnou směru mě to trochu vyhodilo, při dopadu na obě téměř zabržděná kola zjišťuji, že to směřuji přímo do kmene stromu vzdáleného dva metry. Těsně před ním to bez nějakého úmyslu stavím na přední kolo, jdu obloukem ze sedla a hlavou trefuji kmen ve výšce „vzrostlého muže“.


Tlačba na Kelčský Javorník

 

Naštěstí jsem už neměl větší rychlost, takže helma dokázala náraz velice slušně utlumit. Horší bylo, že po hlavě jsem do kmene narazil pravým ramenem, což mě společně s kolem (vletělo do stromu taky) trochu otočilo a při pádu na zem jsem dopadnul tvrdě na levou ruku a pak pravé koleno. Ležel jsem těsně vlevo od stromu v hlavní trase. Hned jsem se vyšvihl na všechny čtyři, sebral kolo a odtáhl ho stranou, abych nepřekážel ostatním. Ti, co to viděli, se s opravdovým zájmem ptali, zda je vše dobré. No nebylo, ale dýchal jsem, hlava nebolela, rukama i nohama jsem mohl hýbat, a tak jsem odpovídal, že „snad jo“. Když mě dojeli ti, co pád neviděli, tak jsem se několikrát doslech moudro, že „z kopce se závody nevyhrávají“. Svatá pravda, je tedy třeba jet dál.


Kolo je naštěstí úplně v pořádku, takže opatrně naskakuji a těch posledních dvě stě metrů technického sjezdu zdolávám na pohodu. Dole konečně můžu pořádně vyzkoušet hybnost nohou a rukou. Nohy až na krvácející koleno dobré, ruce také, pravá horší, ale můžu s ní jakž-takž i zatočit. Po dalších pár minutách už ji však téměř nezvednu z řidítka a při řazení (mám shimano dual, kde se řadí otáčením brzdou) se ozývá i naražené zápěstí. Na tachometru mám 17 km a začínám silně uvažovat, že ze závodu odstoupím.

 

Podobný technický sjezd mi byl osudný

  • Hledání pomoci

Po dalším kilometru mě v končícím sjezdu dojíždí Nikola. Konečně. Potřebuji zkontrolovat, protože cítím, že mi na pravém rameni naskakuje pěticentimetrová hrča a ruku zvedám fakt jen s největším sebezapřením. Jenže Niky se kolem mě jen mihne a na mé (zkraje pravda stydlivé) výkřiky nereaguje. Takže to musím znovu pustit bez brždění a ještě pořádně zabrat, abych se mu přiblížil. Na sérii pořádně zoufalých volání už Niky reaguje a zastavuje. Svěřím se mu se svým podezřením na zlomenou klíční kost. Bere mi ruku a opatrně ji zvedá a otáčí s ní. Celkem to jde a po otočení mi v rameni cosi zapadá na lepší (původní?) místo, bolest trochu ustupuje a můžu se znovu narovnat.


Oba však konstatujeme, že to nemá cenu a jedeme vyhledat zdravotní pomoc. Niky šlape solidárně pomaleji kousek přede mnou a na každé křižovatce se ptá, zda tam nemají možnost ošetření. Já se zase snažím šlapat co nejvíce, abych ho nezdržoval. Na rovině a kořenech mi to tedy moc nejde, do kopce a na asfaltu je to výrazně lepší, dokonce jsem otestoval i jízdu ve stoje – značně nepohodlné, ale jde to.


Tlačba před Trojákem

 

U Chvalčova mě nejprve potěší jeden organizátor tím, že zdravotní pomoc je 200 metrů výš, aby mě následně další organizátor zklamal a poslal až na Tesák. Jenže ten je vzdálený 4 km a je tam třeba zdolat 350 m převýšení. Přestože do kopce mi to stoupá dobře, nemůžu pro bolest zabírat naplno a domlouvám se s Nikym, aby na mě už nečekal, že to na kopci zabalím. Zkraje jsem stoupal co to šlo, aby Niky neměl pocit, že mám velké problémy, pak přece jen trochu ubírám a ulevuji si, vždyť to vlastně jedu zabalit. Od půlky kopce však chytám celkem slušné tempo, na lesním skoroasfaltu to ani moc nedrncá a kupodivu začínám předjíždět i pár jezdců, kteří začátek očividně přepálili.

 

  • Konečně ošetření

Nahoře na Tesáku je první občerstvovačka a narozdíl od jiných závodů je tedy hodně využívaná. Obloukem se vyhýbám obsypaným stánkům a mířím si to k ambulanci. Rázná záchranářka mě uvádí do reality a říká, že musím počkat než odbaví jezdce přede mnou. Vyčistí mu bebí kysličníkem a hned se chce věnovat mému krvácejícímu a bahnem pokrytému kolenu. Ujišťuji ji, že kvůli takové prkotině bych ji neobtěžoval a žádám přezkoumání podezření na zlomeninu klíční kosti. Záchranářka mi zkoumavě točí rukou a po chvíli mně dodává optimismu, že zlomené to být nemusí. „Tak co pojedeme na rentgen?“ ptá se. Moc se mi nechce, chtěl bych to nějak zafixovat a jet dál. Jenže rameno prý jinak než sádrou či ortézou zafixovat nejde. „A je po cestě ještě nějaký doktor nebo ošetřovna?“ Prý není. „Tak co pojedeme na rentgen?“ ptá se znovu. V tu chvíli mě míjí Vítek a něco pokřikuje. „Asi ne, už je to jen stovka, to už nějak dojedu“ rozhoduji se rádoby vtipně. A jedu dál.

 

Občerstvovna na Trojáku

  • A jede se dál

Ještě před vrcholem Vítka dojíždím a informuji ho o svém stavu. Z kopce mi bez problému ujíždí, abych ho dojel ve stoupání na Kelčský Javorník (850 m n.m.). Při následném slézání z kola hekám bolestí, při tlačení kola chvílemi taky. Vítek mě má evidentně za blázna a doporučuje vzdát. Jenže to jsem chtěl před 15 km! Mezitím jsem protrpěl spoustu hrbolů, překonal 650 výškových metrů a ve stoupání na nejvyšší bod trati dokážu držet tempo s ostatními. Zkusím to dotáhnut, dokud to aspoň trochu půjde, vzdát můžu vždycky.


Kelčský Javorník se v závěrečné fázi vyjet snad ani nedá, tentokráte však tlačím s přestávkami už od středních partií. Při tlačení mě při překonávání výmolů dost bolí v rameni, nést kolo mě nemůže ani napadnout, dobré je to snad jen pro zápěstí na druhé ruce, které si odpočine. Začíná se totiž také ozývat. Nahoře je průjezdová kontrola a za ní občerstvovačka. Mají sice jen místní vodu, ale i ta mi přichází silně vhod.


Následuje sjezd do Rajnochovic. Hódně strmý a drncavý. Zápěstí i rameno bolí jako čert a to jedu jako s hnojem, svíraje obě brzdy. Ještě že dole (450 m n.m.) je chvilku asfalt. Ve stoupání na Bílovou (640 m n.m.) slyším za sebou houkačku – to mě dojel Venda. Vysvětluji svůj stav a přejeme si vzájemně zdárnou cestu. Tak, teď už mě může dojet snad jen King, o kterém jsem včera sebevědomě tvrdil, že mě porazit nemůže. Dneska tedy může. Ale nemusí. Stoupám fakt dobře, dojíždím celkem dost lidí. Sjezd na občerstvovačku do Láz byl celkem milosrdný. Píškovou jsme zdolali opět po cestě a na občerstvovačku za Jarcovou se jede po asfaltu. Tam jsem k svému překvapení dojel Vaška, který se tam oddával obžerství. Hned jsem ho zneužil a požádal ho o doplnění svého camelbacku. O sundání ze zad nemohlo být kvůli bolesti ani řeči, takže se snažil otevřít a dolít mi ho upěvněný stále na mých zádech. Jenže ouha, nedokázal otočit šroubovým jeho závěrem. Postupně se na něm vystřídali čtyři udělaní bajkaři, aby konečně ten pátý závěrem otočil jako nic. Pořadatelka s bohatým piercingem ve tváři mi dolila rezervoár až po okraj místním pokusem o ionťák. Poděkoval jsem, rozloučil se s Václavem a dal se do jídla. Po chlebu se škvarkami a banánu se solí jsem usoudil, že na křeče už asi nedojde a vmáčknul do sebe i několik koláčků, abych si osladil dnes tak hořký život. Ještě jsem si nechal důkladně promazat řetěz a takto připraven vyrazil po deseti minutách dál.

 

  • Do kopce dobrý

Tlačba na Hrubou Malíkovou

 

Po dvou třech kilometrech silničního kritéria, kde se cukry velmi hodily, jsme začali stoupat na Prženský Vrch a následně na Bludný. Stále po asfaltu jsme na 6 km postupně zdolali 430 m. Řetěz byl promazán řádně, zato přesmykač stávkoval, a tak jsem tohle brutální stoupání zdolal sice s největším pastorkem, ale na prostřední placku. Díky tomu jsem musel na sluníčku v největším parnu dávat jako čert a držet jakous takous rychlost. Výsledkem byla spousta předjetých a naprostá bomba při dojetí na občerstvovačku na Trojáku, kde jsem potřetí potkal Vítka. Vypadal dost zničeně, ale já taky rozhodně nemohl mít šťastný výraz. Zvláště když jsem zjistil, že poslední načepované pivo pije jezdec, který dojel přede mnou. Vida můj zoufalý pohled, podal mi napůl vypitý půllitr. Vypil jsem ho na dva mocné hlty a slova chvály musela splatit tento milosrdný čin. Vítek po chvíli odjel a já ještě poměrně dlouho ochutnával a sytil se veškerým repertoárem. Taky pár fotek jsem na této hlavní občerstvovně zrobil.

 

  • Jinak celkem trápení

Za Trojákem je dvojice obávaných, ale jezditelných vrchů. Ke Třem pramenům (750 m n.m.) jsem několikrát tlačil (a cestou trochu fotil), zato Pardus se mi podařilo vyjet. Nahoře byla miniobčerstvovačka s pitím. Pivo neměli, ale slíbili, že na další už jo. Sliby chyby – v Jestřebí (92. km) pivo sice měli, ale vedle u výčepu – kolařům (a Američanům) nenalévají. Celkem zklamání, takže opět odmítám hnusný ionťák (mám ho v camelu dost) a vytlačím si půlku opce nad Ráztokou. Následuje 4 km sjezd s 300 m převýšením – to už se mi občas ruce klepou strachy z očekávané bolesti na hrbolech napříč cestou. Fakt děs běs.

 

  • Úleva na závěrečných občerstvovačkách

Naštěstí se dočkávám rehabilitace. Na 103. km v Horní Vsi, která je se svými 300 m n.m. paradoxně nejnižším místem trati. Zde vidím přinášet plné plato třetinek s pěnou a zrzavým obsahem. Vychutnávám si hned tři kousky. Jo, jaká slast po rádoby ionťáku s barvou rozpuštěných červených umělohmotných autíček. Lehce konverzuji s místními obětavými pořadateli a dozvídám se, že před třemi hodinami tudy první projel Honza Jobánek a dvacet vteřin za ním předchozí vítěz a rekordman Ondra Fojtík. Pár minut po nich pak Hruška. Hmm tak ti už si dopřávají v cíli, je čas se za nimi podívat, abych stihl vyhlášení.

 

S bříškem napapkaným a volátkem řádně napojeným se vydávám vstříc poslednímu táhlému stoupání. V těchto místech jsem měl v předchozích ročnících vždy krizi. Tentokráte ne. Tempo sice nic moc, ale dojíždím si ve stoupání jednoho závodníka za druhým (obrazně, jinak jich dojíždím mnohem víc). Na poslední deváté občerstvovačce U Dubu to zkouším znovu a škemrám o svůj oblíbený životabudič. Pivo prý nemají, leda tak teplé. Jenže i teplá lahvová desítka má lepší chuť než ten prohřátý iontový šmejd co vezu na hrbu. Pámbíček zaplať pořadatelovi, který mi ji leje do dvoudecového kelímku a po dvakráte podává přes příkop. Teď už těch sto výškových nějak vytlačím na Hrubou Malíkovou a potom už jen sjezd.

 

  • V cíli mi to dochází

Prý jen! To je pro mě teď fakt to nejhorší. Na trati jsem osm hodin, z toho sedm jedu s polámanými hnáty. Ve sjezdu jedu fakt údržbu a předjíždí mě nazpět řada těch, kteří se na rozdíl ode mě do kopce sotva ploužili. I na rovině před cílem v zámeckých zahradách tentokráte odmítám spurtovat a dva jezdce pouštím bez zvýšeného úsilí před sebe. Ono i tak to je neuvěřitelné, že to končí.


Konečně obkroužím bazény a projíždím cílem. Děvčata odepínají čip z vidlice a za chvíli mě nachází Nikola s Vítkovou manželkou. Prý jaké to bylo a jak je. Teprve teď mi to dochází. To trápení, to napětí, ten strach z dalšího pádů, hodiny překonávání bolesti. Najednou mám slzy v očích a blekotám něco o tom, že to bylo fakt těžký.  Bylo, ale daleko lépe to charakterizoval po chvíli zkušený pan doktor v prostorách umývárny. Nejprve (zcela správně a bez rentgenu) diagnostikoval zlomeninu levého zápěstí a Luxatio art AC TOSSY III = zlomený pravý klíček a zcela utržené ramenní vazy. Poté se mě optal, kolik jsem s tím jel kilometrů. „Čtyřicet“ zalhal jsem, abych nevypadal jako blb. „To byla ale blbost co?“ Hmm, já už jsem asi takovej.

 

  • Kamarádská pomoc a výsledky

Království za kamarády dávat nemusím. Mám je a ukazuje se to v obtížných chvílích. Nikymu dávám kolo, Vítek mi ho za chvíli umyje, Vašek mi pomáhá převléknout se (bolest jako blázen), King aportuje další a další piva. Už v lepší náladě shlédnu vyhlášení vítězů a další sbírku neuvěřitelných výkonů:


Vyhrál Jan Hruška v novém rekordu (4:51:40) a předchozího šampióna Ondru Fojtíka nechal za sebou o minutu a půl. Dvě sekundy za Ondrou skončil Sváťa Janečka. Smolař Jobánek deset kilometrů před cílem rozřízl duši i plášť a po marném spravování musel závěr stoupání a sjezd absolvovat po ráfku, ztratil mnoho minut a do cíle dojel až šestý. Také v ženách bylo vítězství velmi zamotané. Do cíle přijela s velkým náskokem Bára Radová (6:08:29), nicméně díky startu z nesprávného místa na startu ji pořadatelé nejprve diskvalifikovali a poté uznali její protest (do první lajny ji pustil pořadatel) a dali ji „jen“ milosrdnější 10 minutovou penalizaci, která ji odsunula necelou minutu za vyhlášenou překvapenou vítězku Pavlínu Černou (6:17:46). Třetí skončila Lucia Čuříková. Detailní výsledky jsou k nahlédnutí ZDE >>

 

  • A jak jsem dopadnul já?

Ve výsledcích figuruji na 354. místě s časem 8:16:04 (120 km dojelo 551 jezdců a závodnic). Zdravotně jsem na tom po týdnu tak, že mám silnou tendenci sundat sádru z levé ruky, procvičit pravé rameno a jet konečně do práce na kole. Prozatím se však snažím sekat dobrotu a srůstat. Vždyť účast na nejtěžším (říkají, že na světě) MTB etapáku Ironbike, který začíná za 2 týdny, jsem v duchu ještě pořád definitivně neodpískal. Hmm, já už jsem asi takovej.

 

Pavel Macháček

další fotografie jsou ZDE >>

Diskusní fórum pro: "Drásal udolán i se zlomenýma rukama"

Názor Autor Datum a čas
RE: Drásal udolán i ... Paw 23. 7. 2009, 15:46
RE: Drásal udolán i ... Vlasák 23. 7. 2009, 12:20
RE: Drásal udolán i ... Seiko 22. 7. 2009, 07:49
RE: Drásal udolán i se zlomenýma rukama
Jojo, Ty by ses jim letos do toho Salcu v Rakousku letos fakt hodil :) Tak kdybys nestihl Irona, tak alespoň Bigbajk!
RE: Drásal udolán i ... Leon 21. 7. 2009, 16:57

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |