
V sobotu ráno vyrážím 30-ti km švihem na silničce z chalupy směr Karlovy Vary. Tady přesedlám na 15 kilo šrotu a plazím se na prezentaci. V 11hodin mi kamarád pořadatel volá, jestli bych nemohl dělat uzávěru trati. No s tímhle kolem to ani na nic jiného nevypadá, takže souhlas. Hodina do startu, tak se poflakuji po stáncích, a co nevidím! Test Bike Specialized. Naklušu s prosíkem, jestli nezbyl nějaký kousek na půjčení. Za 5 minut 12 naskakuji na opět 15-ti kg bajk, ovšem tentokrát se 150 mm zdvihu vzadu, 130 mm vpředu, obutý do 2,3 mm pláštů a houpu se na Divadelní náměstí, kde je start. Zařadím se na ocas závodu a doprovázím účastníky 18 km dlouhé fitness jízdy. Musím uznat, že jim pořadatelé nedali nic zadarmo a výjezd na Doupskou rozhlednu s následným sjezdem Čapkovou cestou je pěkně drsná záležitost.

Po hodině a půl je poslední fitnesák spokojeně v cíli a já šlapu do pedálů jako šílenec, abych dojel posledního závodníka dlouhé 88. km trati. Užívám si zdvihů a z kopce jedu pekelně rychle. Kolo je luxusní žehlička a i do kopce překvapivě jede. Až na silnice, kterých zaplať pánbůh, je na luxusní trati Artíka velmi málo. Čeho je naopak dostatek, jsou nádherné sjezdy (Doubská hora, Vítkova Hora, Karlova vyhlídka) a singlíků (okolo Teplé, podél letiště).
Po 40 minutách ve stojce na Karlovu vyhlídku konečně dojíždím posledního závodníka dlouhé trati. Sedí na zemi a nejtuje. Snažím se pomoci, ale já a technika, to je špatný vtip, takže to borec smutně zabalí. Stíhací jízda pokračuje přes Páralovu oblíbenou chatu Rusalka až ke třetí občerstvovačce. Tady se cítím jako doma, páč mi melouny servíruje moje maminka, matadorka zdejší stanice :).
Vjíždím do druhého kola a konečně potkávám další stovkaře. Jedu s nimi pohodičku, poskakuji na pružinách jak opička na gumičce, trénuji jízdu po zadním a vůbec blbnu jako za mlada. Před vrcholem Doubské hory mě najednou přebrousí Hanz Hruška. Nedá mi to, napnu svaly k prasknutí a pověsím se posledních 100 m do kopce s vidinou, že konečně uvidím, jak je to s tou Honzovou technikou sjezdu doopravdy. Známe se už z Dolomitenmana, kde se sjíždí černá sjezdovka. Hákuju svýma 150mm zdvihu jeho pevnýho litespeeda (mimochodem už se mu staví celopéro) a mám sakra co dělat, aby mi neujel. Jede úplně čistě, až sametově, a především zatáčky si vyjíždí jako Maroši. Já naopak v točkách ztrácím vteřiny, jelikož si nemohu zvyknout na plovoucí pocit zadní stavby, asi typický pro vyšší zdvihy. Na to, že jede s luxusním náskokem do cíle, mi zvěsti o jeho špatné technice připadají skoro komické.

Pod kopcem přejedu řeku Teplou, zasingluju pod kopec a čekám konec srandy a trápení na těžkým fullu. Ale co to? Kolo stoupá překvapivě lehce a za chvilku už jsem na občerstvovačce. Pozdravím známé a hobluji dál vřesovištěm kolem letiště a na Vítkovu horu. Z ní dolů nejméně 3 km dlouhým technicky zajímavým sjezdem. Nádhera. Sžívám se s kolem, jen absence nášlapů mi pořád vadí. Zpět přes řeku a hurá do nejnáročnějších pasáží lázeňských lesů. Zajímavý pocit jet závod v podstatě za barákem. Člověk by si skoro zajel domů na jedno malý, to by ovšem nesměly byt občerstvovačky doslova naprané jídlem i pitím všeho druhu. Dostal mě borec, co si dával olivy se sýrem a zapíjel je gambáčem v plechu.
Do cíle jsem spolu s posledním závodníkem dorazil za myslím si krásných cca 5.50. Své na tom má i perfektní značení trasy a výborné počasí, které nás celý den provázelo. Ledva jsem s díky vrátil kolo, už začínalo vyhlašování a tombola. Dlouhou vyhrál samozřejmě Hruška.
Večer pokračoval rautem pro závodníky. Guláš v chlebu, řízky, saláty, kari, ohromné kýty šunky, stehýnka s mandlovou nádivkou a pivo. Luxusní pozadí diskuzím o závodě poskytla živá hudba několika kapel. Obviňte mě z přehnaného patriotismu, ale pro mě nejlépe zorganizovaný závod s perfektní tratí, jež letos prošla jen drobný faceliftem.
Jindra Volný
foto: Miloš Lubas a Markéta Navrátilová (kolopro.cz)
















