Na další závod z řady Českého poháru horských kol přijela samo sebou i početná bajková elita. Pořadatelé si dali záležet s vypilováním tras. O velké ozvláštnění perfektní trasy se mimojiné postaralo i velmi pestré počasí.
Mám již po letech vytříbený pud sebezáchovy, takže jsem si tentokrát nechal ujít techničtější trasu Classic 93 a postavil jsem se na start trasy Junior na 58 km. Slunce se vší silou opírá do skrumáže závodníků, tísnících se netrpělivě na startu. Vypadá to na neobyčejně pěkný den. Hned od startu se junioři vrhají po hlavě do úniku. Po vjezdu na polní cestu se mohutně víří prach, slalom mezi kalužemi dělá trať jen mírně hravější. Prostě nebetyčná idylka přesně jako v té písni od Buty:
Cesta bylá suchá, jen místy mokrá,
viditelnost byla celkem dobrá,
na strmých svazích hor pěstovali pšenici
a ve volných chvílích hráli golf,
cesta bylá suchá, jen místy mokrá…
Jenže každá idylka jednou končí. Krátce po startu krátké etapy pořadatelé rafinovaně spustili vlahý májový deštík, který během okamžiku změnil trať k nepoznání. První dešťové kapky kupodivu juniory rozdivočily k ještě zběsilejšímu tempu. Jediný kousek sucha na trase užijete jen v dlouhém ozvučeném železničním tunelu. Jinak už ne. Bahno polních cest se přítulně nabalilo na plášť jakéhokoliv dezénu. Jezdci v pestrých dresech se šmahem sjednotili v barvách velmi silného oddílu „Jožin z bažin“.
Kalužím se už nikdo nevyhýbá, je to ztráta času. Cestu sledujete přivřenýma očima, škvírou mezi zabahněnými brýlemi a helmou. Pořadatelé velmi prozřetelně doporučovali na dnešní den blatníky, ale nikdo nedbal, ba ani já ne! Sjezdy lesních cest v kašovitém bahýnku už jen dokonávají dílo zkázy. Letošní Šela důkladně prověřila kvalitní obutí, spolehlivé brzdy a hlavně houževnatost každého „rajdra“.
Junioři výrazně zvolnili. Zdá se, že jde do tuhého. Říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Musel jsem se během probíjení bahnem hluboce zamyslet, abych přišel na to dobré. Jediné pozitivum, jaké nabízí déšť a vydatné bahenní lázně, je to, že se propadnete hlouběji do takového toho příjemného „bajkového deliria“. Strojovým tempem za doprovodu skřípající přehazovačky se z ničeho nic ocitám v hotové bajkové oáze.

Je tu první občerstvovačka. Jedna sličná kočenka mi vrazí do ruky banán, druhá kelímek s blahodárnými ionty. Třetí na mě pohotově namíří hadici a ošplíchá mi sajrajt z převodů. Probírám se na chvíli z letargie a připadám si jako pilot F1 ve svém depu. Během pár vteřin už zase svištím po trati. Neodbytný sajrajt se na přehazovačku znovu nalepil jen pár set metrů za občerstvovačkou. Je to marný boj s živlem, který je třeba za každou cenu vyhrát. Takovýhle „saigon“ nemají snad ani ve Vietnamu v období dešťů.
Trať byla v letošním mokrém provedení opravdu těžká. Své přátele jsem v cíli ještě dlouho dohledával. Pod zaschlým bahenním „make-upem“ vypadali všichni bikeři hodně podobně. Poslední vytrvalci dojížděli z dlouhé trasy ještě dlouho, dlouho po limitu. Tiše a odhodlaně šlapající postavy s bahenní fasádou, nořící se u hradu z příšeří lesa, vypadaly vskutku mysteriózně. Všechna čest všem finišerům.
Letošní Šela byla pro bajkery(ky) nezlomné vůle, kteří se nebojí projít opravdovým očistcem až do cíle.
Biku zdar!
Ruda Růžička
















