- Zázemí závodu a příprava
Letos jsem na tom s tréningem celkem bídně. Do dubna to celkem šlo, ale od té doby z důvodu zaneprázdnosti netrénuji a pouze závodím. Tedy sem tam. Zhruba každý druhý týden. Na výkonech to je znát a na vyčerpání v závěru tras ještě více. I tak jsem dobře věděl, že letošního Drásala prostě vynechat nemůžu. Vždyť jsem mu měl co vracet. A tak jsem se po roce dostavil na místo činu.
Noční registrace těsně před závěrečnou 22 h byla výborná – děvčata jen kmitala. Ještě více mě potěšilo, že jsem při odchodu z místa registrace narazil na mechanika, který mi pomohl vypořádat se s vyladěním nově nainstalované XT přehazky. Ne že bych to nezvládl, ale nějak mi k ní nepasovala délka bowdenu a odborná pomoc se hodí vždy. Pak už jen pár piveček v hospodě Kanada, kde jsme (už společně s Vaškem) shlédli neuvěřitelný (penaltový) závěr utkání Ghana vs Uruguay. Pak zbývalo již jen probrat trasu, postavit stan, dát další pivko, tentokráte již v pivním stanu v zámecké zahradě u cíle. Tam tedy panovala výborná nálada, bodří Moraváci dokazovali, že před závody trémou netrpí a 3 pípy se měly co otáčet. Já se tedy také nežinýroval a dal si i promaštěného langoše. Po jedné v noci jsem vyslyšel Vaška, další pivko si již nedal a šel na kutě do vlahé noci.

Drásal se startuje brzy. Po těch několika absolvovaných ročnících a zejména po dvou narozených dětech, jsem si na vstávání málem zvyknul. Před startem v 7:45 tak stíhám vše podstatné, včetně výměny pláště za ojetější, nicméně rychlejší. Jen ta snídaně se jaksi nekonala.
- Úvodní kilometry
Do starovního hada se řadím až někam na konec, tam mě směřuje moje skoro nejvyší startovní číslo, neboť sektory jsou řazeny podle výše čísla, vždy po 200 ks. Ještě nezbytný projev na startu. Ještě že je po volbách, jde to celkem rychle a už vyrážíme. Začátek valíme po asfaltu. A pěkně ostře. Nikdo však zaplaťpámbů nepadá. Jen při nájezdu do terénu se to trochu šťouchá. Předjíždí mě Fany z Vinohradských šlapek a já na oplátku (překvapivě) Vaška. Až skoro na vršek Poschlé mám Fanyho na dohled. Na konci toho pětikilometrového stoupání (250 m převýšení) mi však přece jenom ujíždí. A sjet ho nedokážu ani v padáku do Rusavy. Ve stoupání na Grapy, které je nejprudší, už raději ani moc nespěchám a snažím se ho hlavně vyjet plynule. Daří se. Na hoře Hostýně (660 m n.m.) do sebe hrknu výborně hořký ionťák a soustředím se na sjezdík po lesní kamenité cestě, kde jsem se vloni rozstřelil o strom. Tentokráte se držím trochu zpátky a jen si tipuju, který z těch 3 stromů, zasahujících do cesty, mě tenkrát zastavil.

- Stoupání mi jde k duhu
Dole najíždíme na asfaltové stoupání k Tesáku. Na můj vkus až moc dlouhý asfaltový úsek (přes 2 km určitě). Následuje ne o moc vzrušivější lesní cesta, aby to skončilo čistokrevným singltrekovým stoupáním, které nás dovedlo až nad Tesák (720 m n.m.). Tady na 25. km si na občerstvovačce dávám celkem dost dobrot a snažím se tak zklidnit žaludek, kterému Vaškovi odejmutý banán k snídani zřejmě nestačil. Trochu mi to pomohlo, stejně jako následující menší klesání.

Sérii prudkých lesních stoupání ke Kelčskému Javorníku (skoro 900 m n.m.) zdolávám jako snad nikdy. Ze sedla jdu opravdu až ve finální stojce kousek pod vrcholem. Neuvěřitelné vzhledem k mému tréningu a panujícímu vedru. Nahoře se propletu singltrailem za zpomalujícími borci, dám si další podaný ionťák a tradá dolů.
- První zaváhání, pád a konec závodu
Z kopečka to konečně pouštím a dostavuje se adrenalín a soutěživost. S odemknutým tlumičem a poladěnou SID Race si to neskutečně užívám. Předjel jsem na kamenitém sjezdu snad patnáct jezdců. Pak se sklon začíná srovnávat a já se zrovna snažím vecpat před jednoho loudu. Trochu více to naklopím ke svahu, abych se ho na šikmé ploše konečně zbavil před nájezdem do další šikany.

A v tom se to stalo. Taková blbost. Přední kolo se mi seklo v písčitém podloží a pak ustřelilo. Pokusil jsem se to udržet rukama, ale řidítka se mi tak nějak zavlnila v rukách a už padám. Není to ve velké rychlosti. Jenže už jak se sunu k zemi, tuším, že ohroženo je moje rameno, které mi vloni operovali na přetržené vazy a zlomený krček. Tak jsem se tak nějak zkroutil a bác... Samozřejmě do odoperovaného ramene. Vyskakuji a nadávám. Zkouším zvednout ruku a i přes bolest to jde. Zvedám kolo a zjišťuji, že na předku mám solidní osmu. Mezitím už ta ruka bolí víc a víc. Musím z cesty, abych nězpůsobil pád někomu dalšímu. Otřesený a naštvaný sám na sebe pomalu a bolestivě tlačím 100 m na místo, kde se dá naskočit.
Lezu do sedla a za kňučení a úpění sjíždím 200 m na palouk k Holubově chatě. Tam odkládám pivo a lezu do stínu. Fandících rekreantů a místního děduly-cyklisty se ptám, kde je nějaký zdravotník. Že mám vyhozené rameno, odhaduji už po minutě zkoumání zranění. Nahodit to nikdo z nich zpátky neumí. Do vesnice je to 4 km dolů po cestě, a tak čekám na Vaška, kterému rameno napravovala ortopédka před 3 týdny.

Za patnáct minut je u mě. Mezitím jsem od paní vyprosil 2 ibuprofeny a od panáčka pivečko. Dědula zase zkoušel volat zdravotníky do Rajnochovic – nevzali to. Venda mě nejprve polituje, pak vyfotí a pak zkouší napravovat. Grify od doktorky asi pochytil správné, ale rameno mi do jamky při krouživých pohybech s rukou neskočilo. Jen to rozbolelo ještě víc. A tak aspoň úspěšně voláme zdravotní službu závodu. Prý si pro mě přijedou, a tak Vašek může jet.
- Záchrana
Smutně, ale s úlevou popíjím pivko a při nezávazné konverzaci s turisty sleduji projíždějící bajkery. Za chvilu mi zvoní telefon. Hasiči. A že prý, kde jsem. Když slyší, že u Holubovy chaty, říkají, že za půl hodiny mě zde vyzvednou. Čas letí, bajkaři už projeli všichni, pak i bajkerky... ale za necelou hoďku opravdu dorazila maxi Tatrovka s cisternou a 3 hasiči. Jeden z nich mě prohmatal, odsouhlasil diagnózu a rozhodnul o přepravě až do Holešova. Kolo jsme hodili, lépe řečeno mi dali na cisternu, mě nasoukali vedle řidiče a už si to šineme dolů do Rajnochovic.
Cesta byla dost hrozná. Záchranka by to asi zvládla, ale měla by co dělat. Tatrovka to zvládla s odřenými boky i dolů a za půl hoďky jsme byli zpátky v Holešově v místě cíle. Kolo jsem si dal do depa, pak došel doktor a opět mi potvrdil diagnózu. Zkusil jsem ho přemluvit k zákroku na místě. Sice si prý věří, že by to klaplo, ale nechce to vzhledem k předchozí operaci riskovat a posílá mě do nemocnice do Kroměříže, kde mají rentgen coby důkaz.

Zrovna když jsem nastupoval do sanitky, komentátor nadšeně líčil finiš prvních závodníků. Po loňské smůle, kdy v posledních kilometrech píchnul, tentokráte štěstí Honzovi Jobánkovi přálo a v těsném finiši zlolal Honzu Hrušku. V novém rekordu trati 4:41:34 hod. Tak alespoň jsem něco slyšel, když už jsem kvůli dalšímu přesunu nic neviděl.
- Jak to chodí v nemocnici při Drásalovi
Sanitkou jsem nejel 25 let. Oproti legendární Škodovce 1203, byl tento fádní mercedes opravdový blesk. Do Kroměříže jsme to zmákli kolem deseti minut. Tam mě opravdu udělali krásný RTG snímek a potvrdili diagnózu, kterou jsem si před 2 hodinami stanovil sám. A šlo se do akce. Zdravotní bratr (nebo medik?) mi podvlékl pod paží prostěradlo a táhnul mi ho pod ramenem vzhůru. Pohledná paní doktorka mi přišlápla hrudník, táhla za ruku a kroutila ji do stran. Nešlo to. Prý se mám víc podvolit a uvolnit se, jinak to bude bolet víc. Bolelo. Naštěstí pak přistoupila z druhé strany pohledná sestřička a začala se mnou konverzovat o Drásalovi a bajkování. Začal jsem konverzovat a uvolnil se. Najednou škub a ramenní kloub byl konečně tam, kde byl naposledy na Kelčském Javorníku. Další kontrolní snímek to potvrdil.
A pak jsem čekal. A čekal. A čekal na sanitku zpátky. Předtím do nemocnice přivezli 5 bajkerů, ale teď se to najednou zadrhlo. Ještě, že jsem mohl pokecat z bajkerkou, ležící na výdeji (opak příjmu) se sádrou fixující zlomenou lýtkovou kost. Prý na krátké úspěšně zdolala Pardus, těšila se do cíle, ale v jednom z posledních sjezdů jí podjelo přední kolo (to znám) a pozdě jí vypnuly nášlapy, takže si nohu přilehla a kotník zůstal trčet v hrozném úhlu. Pekelně jí to bolelo a celkem si poplakala, ale konverzovat se s ní dalo parádně. Třeba o tom, že přístup pracovníků nemocnice se nám vesměs moc nepozdával. Ono se sice na jednu stranu není co divit, když je Drásal zásobuje úrazy, ale na druhou stranu je to jejich práce, tak by se slušněji chovat mohli. „Moje doktorka“ byla v pohodě, sestra na rentgenu taky, ale zbytek byl pěkně nabručený. Po hodině konečně přivezla sanitka dodřeného jezdce. Podívali jsme se na sebe. Sice jsem si myslel, že s takovými škrábanečky bych k doktorovi ani nešel, ale byl jsem rád, že ne každý je takový tvrďák a můžeme jet zpátky. Saniťák si honění rekordu na zpáteční cestě mohl odpustit. Bajkerka ho párkrát opravdu nepěkně nazvala. Ale co, hlavně, že nás po hodině čekání fakt vyzvednul a za 10 minut vyhodil zpátky u stánků v cíli. Rozloučil jsem se s holčinou, popřál jí rychlý srůst a šel se převléknout do auta.
- Dění v cli, hodnocení a díky za pomoc
Již převléknutý jsem se dostavil zpět ke stánkům a dal si co hrdlo ráčilo, protože už od Tesáku sem jsem nic nejedl. Takže chválím excelentní drásalovský gulášek i pivečko, většinové těstoviny vypadaly také výborně. Pak už vyhlížím Vaška, ale narazil jsem nejprve na Blanku, kolegyni z práce. Na krátké trati dojela ve své kategorii třetí. A to jela Drásala poprvé. Smekám a chválím.
To Vašek tak úspěšný nebyl. Snažil se, do 80. km závodil, ale pak mu v tom vedru došlo. V cíli byl velmi unavený a ani pivečko na něj moc nezabíralo. Dojel jen o 3 minuty rychleji než já vloni s přeraženými hnátami. Ale dojel vcelku a za 2 týdny může na start 200 km Salzkammergutu. Prý věří, že se po úrazu znovu rozjezdí a bude připraven. Tím mi dává naději. Závod sice naplánován tak brzo nemám, ale do sedla chci také co nejdříve.
A jak hodnotit závod? Ujel jsem sice jen třetinu trasy, ale i tak mohu opět říci bravo. Jo a na závěr posílám veliké poděkování všem co mi pomohli, především pak partě hasičů, která byla prostě skvělá.
Pavel Macháček
















