- Různé přístupy
Závody na horský kolech, hlavně maratóny, jsou zajímavé už tím, že se tam sjíždí od brutálně namakaných profíků až po nahodilé výletníky, kteří dostali od rodiny poukaz na závod „aby si to jednou zkusili“. Každý má jiný přístup, jiné kolo a vybavení a od toho přístupu si slibuje patřičné výsledky. Já patřím mezi ty, co vozí batůžek. Pavlína, co Drásala podruhé vyhrála, mi večer v hospodě řekla, že opravdoví závodníci se poznají tak, že žádný baťůžek nemají, ale za to mají baťůžkáře rádi. „Když dostaneš defekt, tak musíš počkat, protože ty vpředu duše nevozí. Pak přijedou ty batůžkáři. Ty jsou takový v pohodě, duši půjčí a holkám to pomůžou i vyměnit.“ Byl jsem trochu zklamaný, že nepatřím k závodníkům, ale přístup jsem nehodlal měnit. Spíše jakoby natruc jsem tentokrát plno dalších zákazů ze závodníkova desatera prolomil:
Pokrm předešlého večera pouze z osvědčených zdrojů pozřeš.
Na další pivo v parku u stánkařů zlákati se nenecháš.
K spánku zavčasu se odebereš, abys minimálně osm hodin naspal.
Ráno bohatě se nasnídáš a základní potřeby všechny vykonáš.
Plasty nezávodní a nevyzkoušené na jinou vyjížďku ponecháš.

Ale hlavní blbost jsem udělal až po startu.
- Nejede to
Start je z náměstí přesně v 7:45, povel se dává pistolí až když je jasné, že se peloton nestřetne na přejezdu s vlakem. Hned po startu mi to nějak nejede, jako kdybych jel po něčem lepivém. Fotím borce kolem mne a většina mizí přede mnou i když zandám foťák. Dělá mi to trochu starost, protože mám v plánu dávat hlavně na asfaltových rovinkách a výjezdech, protože ve sjezdech musím ubrat kvůli bolavému rameni. Je to ale jasné, po třech kilometrech při nájezdu do terénu jsem se propadl daleko za cílené pozice a bojuji s hobíky, které normálně nevídám. Na Poschlou se stoupá širokou šotolinou dá se tam dobře předjíždět. Díky tomu mne předjede zbytek startovního pole a už se plazím vedle těch výletníků s poukazy. Zato tepák hlásí vysoko nad mým obvyklým anaerobním prahem 165. A ten moment udělám tu zásadní začátečnickou chybu: neuvěřím tepáku.

„To snad ne,“ říkám si a zvyšuji tempo, abych uvisel alespoň poslední lidi v dresu. Na Poschlou to vytáhnu na 193 tepů a v druhém kopci pod Hostýn dokonce na 195, a to jsem si myslel, že moje maximum bylo kolem 190. Divné mi je jen to, že i takovouhle dávačku udýchám, a také, že mi to stále jede mizerně. Říká se, že tepy jsou vyšší při velkém horku. A je pravda, že již ráno se probouzíme do nádherného pařáku a startujeme v 25°C. Ale nahoře v lese to klesá k 20°C, a tak to nemůže být důvod. Spíš mám pocit, jako kdyby v žaludku stále pobývala nestrávená večeře spolu s banánem ze snídaně.
- Pády
V sjezdu do Chvalčova vidím, jak se vyndá holka s Drásal týmu. Je docela otřesená a z kotníku jí to teče proudem. Tenhle sjezd je zrádný. Na začátku závodu všichni chtějí získávat pozice, a tak riskují. Když na moji opakovanou otázku, jestli je vpořádku, závodnice v zeleném neodpovídá, ale pomalu se zvedá, jedu dál. Jestli se nepletu, pak jsem ji viděl kulhat na bednu.
Po asfaltce na Tesák, kterou znám z jarního soustředění, dávám znovu kudlu. Táhnu jednoho borce, ale kameraman na čtyřkolce si vybere do záběru dvojku před námi. Natáčí je asi z metru velkým objektivem. Týpci se nechají vyhecovat a jdou ze sedla. Chvíli na to je sjíždíme, a když už budou v televizi, beru je i do novin, aby si užili své chvilky slávy.


Z Tesáku, kde na občerstvovačce doplním další banán do žaludku, se houpeme směrem na Kelčský Javorník, kde je oblíbená stojka, kterou vyjede jen málokdo, a to náhodně. Při tom výdusu mám čas si uvědomit, že žaludek vypověděl spolupráci a cokoliv stlačím, tam pouze čeká. Zvracet se mi ale nechce, a tak doufám, že se to nějak spraví. Nějaké ty cukry snad do těla jdou, jinak by mi při téhle zátěži už došlo. Abych to podpořil, dávám navíc nějaký gel, který jsem doma vyhrabal ze startovních balíčků a poznávám další příchuť hnusu: tuhle značku jsem asi ještě neměl.

Z Kelčského Javorníku při opatrném sjezdu, abych neobnovil zranění ramene, přijíždím k chatě, a tam koho nevidím, kámoš Pavel sedí a má rameno vyhozené. Hlásí se ke mně, že prý mi ho nedávno nahazovali, takže bych mohl vědět, jak na to. Zkoušíme taktiku hýbat s tím všemi směry vždy kam to jde bez bolesti, jestli to nezaskočí samo, ale nedaří se. Tak poradím místnímu pánovi, který vypadá jako starosta blízké vesnice, číslo na pořadatele a jedu si „užít“ zbytku závodu. Pavel to letos dotáhl o kopec dál a místo urvaných vazů si to rameno jen vyhodil. Přesto se nedá říct, že by se mu závod povedl, a tím spíše jedu nyní ve sjezdech pomalu, jelikož je to tady nějaké zakleté.

- Půlka
Ve výjezdu z Rajnochovic ještě držím tempo a vysoké tepy. V lese zastavuji u zoufalého snaživce, který zběsile nýtuje. Hlavou mi probleskne postřeh od Pavlíny, že baťůžkáři občas i pomohou s výměnou, ale týpkovi pouze hodím rychlospojku a s tím radu, ať do toho moc nedupe. Přeci jen mám zbrusu nový dres a špinit se od šmíru bez donucení se mi nechce.

Ještě v posledním sjezdu k občerstvovačce, kde je vidět Valmez po levé ruce, fotím nevídaný souboj dvou bab. Dost dlouho se hákují jen mezi sebou a žádný chalan jim do toho nekecá, a to se vidí málokdy.

Na občerstvovačce v Jarcové mne dojíždí sranda kluk. Má slušivé tričko, bermudy nebo snad plavky a neuvěřitelnou vychytávku: na rámu páskou přichycené 3 tyčinky. Při tom pohledu je mi jasné, že výkon mne dnes minul, i když možná jde o provokatéra, který má najeto, ale dnes si prostě vzal úbor do pohody.
- Poslední kopec před mým koncem
Z Jarcové se chytnu tandemu, abych ty 4 kiláky po rovině nebyl sám. Střídáme, ale nakonec je to zbytečné, protože máme vítr v zádech. Alespoň jde pokecat, dozvídám se, že na tandemu je na předním kole jedna brzda, ale na zadním hned dvě, protože ubrzdit to prý není sranda. Brzdit se teď ale nebude, protože přichází výjezd na Prženský vrch, kde se to občas utáhne moc pěkně. Sluníčko pálí, asfalt teče, ale ještě se mi daří držet tempo, dám to na střední placku. Předjíždím další tandem, který prořízl plášť a do další občerstvovny to chtějí dotlačit. Mají to pěkný kus, protože na Troják je to snad ještě 20 kiláků, to jim bude trvat pěkně dlouho. V ten moment ještě nevím, že mně také.
- Pangejty a kapr
Jsem na 70. kilometru a došlo mi. Ale úplně. Jestli se to někomu ještě nestalo, tak nedoporučuji. Tělo odmítá skoro i dýchat, natož ostatní základní funkce. Nezbývá, než si sednout na mez, dát něco do žaludku a chvíli počkat. Já dávám další gel a čekám tak deset minut. Alespoň fotím projíždějící a povzbuzuji je k většímu výkonu. Jeden snaživec si asi myslí, že patřím k organizátorům, protože mi na to říká: „Super.“ Tohohle uznání se mi dlouho nedostalo, a tak pomalu znovu nasedám a snažím se nakopnout spalování. Do cíle je totiž ještě 45 a takhle daleko se silou vůle nedokutálím.

Tep mi nejde přes 130, ale bohudík je teď sklon mírný a před Trojákem už je jen luční stojka k Bludnému. Je tam 32% sklon, ale nahoře čeká několik diváků v trávě na dece, a tak se zmáčknu a jako jediný z okolí tu stojku dám.
Na Trojáku dávám další pětiminutovou pauzu a to samé snad v každém ze zbylých kopců. Vždy zasednu do pangejtu, dám gel a snažím se nasbírat energii na dalších pár výškových. Občas vidím projíždět známé tváře, a tak se snažím maskovat, aby neměli poznámky. Co je ale nemaskovatelné je ten čas, který nastřádám. Svoji přibližnou hrůznou pozici se dozvídám na poslední výškové prémii, kde rozdává vodu akční ochotník. Hecuje všechny, co projíždějí, aby nezastavovali, asi už to chce mít také z krku.

V Horní vsi se mi dostává prémiových služeb. Jako vždy tam mají polívku a pivo, já volím to druhé, protože zima mi není. Pán, co mi ochotně přidrží kolo, vyzvídá odkud jsem, a když se dozví, že z Prahy, tak mne nabádá, abych v Praze rozhlašoval, že tu na mne byli hodní. Na to, že to můžu i napsat na Cykloserver mne zas varuje, že abych se opovážil napsat, že trať byla špatně značená. Musím zde tedy přiznat, že jsem nezabloudil, to ne.

Poslední výjezd je opět zakončen výšlapem vpravo od asfaltky, pak už jen pár vlnek a sjezd do cíle po cestě, kterou jsme poprvé stoupali. I zde mne předjíždí plno borců. Do parku najíždím na 404. pozici a tu si i podržím i přes to, že v cílové zatáčce fotím leklého kapra, který tímto naznačil, co si o závodech myslí.
- Vítězství přeci jen
V cíli se zmůžu pouze na to doplazit se k autu a v trávě tam půl hodiny ležet v klidu. Teprve potom jsem schopen sbalit věci a jít omrknout dění v cíli.

Vítěz to dal za 4.41, první žena kolem 6 hodin a zjišťuji, že i mých 8.12 zdaleka není maximum, co se dá z Drásala vytěžit. Limit je 11h a bez pár vteřin ho nějaký bojovník využívá těsně před vyhlášením výsledků. Poté následuje tombola. Kámoši, co uznali, že můj čas se jen tak nevidí, mi předali své lístky, abych si prý spravil chuť. A opravdu, vyhrávám jednu z nejlepších cen, profi žehličku s bojlerem! Do Holešova se tedy letos vyplatilo zajet, no to jo.
Václav Brož
















