- Jak jsem ho (ne)jezdil
Manitou se mi jako závod vcelku líbil. Jeho 115 km jsem zdolal už třikrát. Poprvé ještě zkraje tohoto tisíciletí, kdy také hodně pršelo. Se svojí tehdejší nevyježděností, slabou formou a špatně seřízeným kolem (nebyly peníze) jsem se s touhle tratí pral plných deset hodin a limit stihnul jen pro, že ho pořadatelé pro nepřízeň počasí posunuli.
Potom jsem se rozhodnul, že v létě žádné závody jezdit nebudu, neboť vedra mi nedělají dobře. Z tohoto předsevzetí jsem slevil v roce 2004 a 2005, kdy jsem trať dokázal jezdit za nějakých sedm a čtvrt hodiny, a to včetně defektů. Letos jsem tak na startu stál po dlouhých pěti letech a byl zvědavý, co s tímhle vyhlášeným závodem udělala mašinérie „největšího seriálu horských kol v Evropě“ Kolo (pr)o život. Hned na začátku musím prozradit, že změny na trase a občerstvovačkách jsou minimální, Kolopro se svými sponzory pomohlo udržet vysoký standard a možná jej posunout i dál. Tedy pokud dokážete ocenit i opakující se standardní startovně/cílový program těchto závodů. Rozhodně Manitou spolu s Drásalem patří k tomu nejlepšímu z tohoto veleseriálu.
- Prázdné koridory a plné stánky - rozpačitý start
Na místo startu na Resslově náměstí jsem jel po vlastní ose nějakých 6 km od domku mé sestry, kde jsem nocoval. Příjemné rozjetí mi kazilo jen chladné počasí a začínající déšť. A také přejetý uštvaný ušák, který mi ležel v cestě u krajnice. Jistě znamení od Manitoua, abych se nikam při závodě nehonil.

Dojel jsem 20 minut před startem. Stihnul jsem si ještě projet Široké schody. Zjistil jsem, že se to dá jezdit i v kluzku a s ne úplně dohojeným vymknutým ramenem (3 týdny od pádu na Drásalovi). Na startu mě čekalo překvapení. Úplně prázdné koridory necelých 10 minut do startu jsem ještě nezažil. O to více to překvapuje na Kolopro, kde se ambicióznější jedinci postrkují v nacpaných řadách většinou mnohem, ale mnohem dříve.
Mohl za to déšť, který se mezitím spustil naplno. Pod jedním stánkem, kam se uchýlila většina startujících, jsem narazil na prabratrance Pepu. Pochlubil se, že má najeto o třetinu více než já (4 litry) a že mu jde o bednu v kategorii nad padesát, kam se svým věkem konečně kvalifikoval. Já tedy na žádný úspěch nepomýšlel, chtěl jsem si jen užít pěkný závod. Moc pěkně však nezačínal – pět minut před startem nás vyhnali zpod stánků a my mokli na startu. Trochu lépe na tom byli eliťáci, kteří se schovávali pod velkým nafukovacím obloukem nad startovní čárou.
Ještě se společně s Pepou fotíme (pak ho zahlédnu až v cíli). Vyslechneme ultrakrátký rozhovor s nějakým místním činovníkem (děkujeme za stručnost) a je tu start.
- Úvodní kilometry raději zadrženě
Startuje se do velmi mírného kopečka a po 150 metrech následuje prudká pravá, krátká rovinka, prudká levá a sjezd po Širokých schodech. Největší atrakce závodu. Od doby mých posledních startů to trochu vylepšili. Pořadatelé natáhli mlíka, vytvořili koridory a především jezdce instruovali, že kdo nechce schody sjíždět, má je absolvovat v pravé části.
Díky tomu je sjezd o mnoho bezpečnější. Tedy ne, že bych je někdy nesjel, ale tentokráte jsem byl pořadatelům s ohledem na ošemetné rameno opravdu vděčný. Schody jelo mnohem více jezdců než jindy. Přesto jsem měl větší jistotu, že se mi do cesty někdo nepřiplete nebo si to vprostřed sjezdu nerozmyslí a nezkusí slézt. Také nejspíše nikdo nespadnul, alespoň já žádný pád neviděl. I tak jsem byl pod schody celý šťastný.
Napumpovaný adrenalinem jsem vyrazil po asfaltu z Chrudimi ven směrem na Sobětuchy.
Po pár kilometrech začínám cítit nohy. Není se co divit. Jedeme víceméně stále do kopce. Raději snižuji úsilí a nechávám se předjíždět. Stálý déšť a bahno rychle odčerpávají síly. Za Smrkovým Týncem (10 km) naštěstí přichází první delší sjezdíky. Jenže potom zase dalších deset kilometrů postupně stoupáme. Tedy s pár výjimkami jako byl prudký sjezd po asfaltu ke Křižanovické přehradě. Na 20. km v Nasavrkách je první občerstvovačka. Nepohrdám a dávám si dva banány a trochu rozinek. Tím si nahrazuji odbytou snídani, ještě než mě chytne žaket a směle můžu vyrazit dále.
- Vychutnávání trasy
Z Nasavrk se pro změnu zase stoupá. Před Kameničkami poprvé překonáváme 600 m n.m. a poprvé nás čeká několik pěkných lesních singltreků. Za Hlubokou už mě singly až tak nebaví. Přibylo bláta a vody. Mám sice hodně hrubé vzorky na pláštích, ale většinou je mi to houbeles platné. Bořím se a prokluzuju. Díky zažité technice se však přece jenom posunuju vpřed a předjíždím několik ještě větších zoufalců.
Těsně před Hlubokou vyjíždím prudký kopeček. Sice ho dám, ale nahoře mám natolik dost, že slézám a jdu se vymočit, abych chytnul dech. Pak hned využívám situaci a fotím. Nejdříve slyším supění, pak se ze stezky vydrápe mladý bajker. Soupeř s foťákem ho překvapí a pobaví. Mě také, a tak se necháme společně zvěčnit od dalšího jezdce. Je jasné, že jsme všichni blázni a nálada je navzdory dešti, blátu a námaze hnedle zase výborná. A to dokonce i při pádu toho pohodáře do půlmetru hluboké koleje plné bahna. Znovu fotím a slibuji zveřejnění na Cykloserveru.
Ještě pár singlů, lesních bahnitých kolejí, brod potokem, kde myjeme kola a snažíme se odbahnit hlavně přehazky. Za chvíli se dodrápeme na druhou občerstvovačku na 36. km do Borovice. Tady si dávám dokonce pivečko. Mají Rychtáře, a to mi připomíná, že jsem téměř ve svém rodném kraji. Následují dva kilometry po asfaltu a hurá technickým sjezdem 130 výškových metrů dolů. Dole si ani neodfrknu a už stoupáme to samé a ještě výše. Na nejvyšší místo trasy - Chloumek (649 m n.m.) je to přes 3 km do kopce a často tu tlačím dlouhé úseky bahnem. Namáhavá cesta se mi pomalu, ale jistě začíná protivit.

- Technický problém, aneb neřadí to
Za Chloumkem si jen lehce odpočineme na kilometrovém asfaltovém úseku a znovu padák 150 m výškových dolů. No a ty samé metry vystoupáme v kratších, ale o to strmějších kopečcích před Modletínem. Za ním opět sjezd a opět stoupání. V lese už mi to nějak neřadí. Jsem z toho tak rozladěný, že za řadící dualovou páčku beru opravdu silou. A to jsem neměl dělat. Sice to nakonec přehodilo, ale zároveň jsem uslyšel křupnutí a páčka zůstala v krajní poloze. Od té doby s ní už nešlo řadit. Pěkné nadělení, a to stále nejsem ani v polovině trati. S úvahami o odstoupení ze závodu řadím jen převodníkem a s druhým největším pastorkem vzadu šlapu roviny s frekvencí jako dráhař. Když se snažím, vytáhnu z toho 22 km/h. S těmi nejčernějšími myšlenkami se vyškrábu na další kopec a sjedu na občerstvovačku do Klokočova.

Zde mi bylo snad nejhůř. Vítr zesílil a déšť zintenzivnil. Dala se do mě zima a k optimizmu mě nepobízel ani pohled na lidičky, kteří sice fandili, ale do jednoho byli pod deštníky s límci řádně vyhrnutými. Zkouším se podívat, zda by se páčka nedala spravit, ale krom toho, že při stání prochladnu, ničeho nedosáhnu. Beru si tedy alespoň pár banánů, meloun, nějaké ty tyčinky do kapsy a jedu dál.
Po chvíli přicházím na to, že na nižší převod můžu zařadit zataháním za bowden. Mám inverzní přehazku, takže to přeskáče níž a hned můžu na rovinkách dosáhnout vyšší rychlosti. Špatné je, že při tom musím řídit jen jednou rukou a když bowden pustím zase to samo vyskáče na lehké převody. Po chvíli však bowden nějak pokazím a řetěz nevyskáče až tak nahoru a zůstává někde v půlce. Na roviny a z kopců je to výhoda, do kopce vůbec. Jenže prudší kopce už bych nejspíše nevyjížděl ani s funkční přehazovačkou.
- Dál a dál až do cíle
Dál už to bylo víceméně stejné. Nahoru a dolu a posupně čím dál pomaleji. Chytnul jsem se kluka, co jel zhruba mé tempo. Tedy jel dost jinak, ale pokud jsme zkombinovali sjezdy, kde jsem mu ujížděl a výjezdy, kdy mě zase dotahoval, tak jsme na tom byli podobně. Dobrý kluk, jen mě furt znervózňoval řečmi o tom, že nestihneme limit. Poté co jsem se dozvěděl, že limit je 10 hodin jízdy, jsem ho ujistil, že pod 9h to dát musíme s přehledem. Jenže on pořád huhlal a že prý už nemůžeme a budeme zpomalovat. A tak jsem se na občerstvovačce v Běstvině řádně posílil vším možným a v následujícím táhlém stoupání na asfaltu za to beru a tomu depresivně naladěnému borci ujíždím. Snad se z toho nesesypal a limit stihnul.
Z Dolních Počátek jsem si znovu vystoupal na 6 km nějakých 200 výškových. Občas jsem tlačil, ale vesměs to šlo. Nahoře jsem zjistil, že jsem asi chytil druhý dech, protože i přes enormní zátěž jsem vyřízený až tak nebyl. Navíc déšť trochu polevil a já zjistil, že i přes technický problém dokážu sjíždět jednoho závodníka za druhým. On by to taky jinak nebyl kdovíjaký kumšt. Zkraje jsem se šetřil a po utrhnutí páčky a jejím spravování jsem se propadnul až na chvost závodního pole.
Od Bojanova na 80. km jsme opět stoupali a opět nějakých 200 výškových. Nahoře jsem byl odměněn pěkným pohledem na vysílač Českých radiokomunikací (aktuálně mé mateřské firmy) - Krásné. Bylo tam krásně. Hlavně proto, že jsem věděl, že tímto mám za sebou všechna těžká stoupání. A jako bonus zde byla výborně zásobená občerstvovačka. Kefírovou buchtu jsem tady jedl poprvé v životě a byly tam i další exotické dobroty.
Za Krásným se napojila kratší 50 km trasa. Tím se to trochu zahustilo a já se přestal cítit až tak osamělý. Navíc borci z kratší byli v této fázi už krotcí a dobře se předjížděli. Za Českými Lhoticemi na 90. km byl poslední větší kopec. Nejtěžším úsekem celé trasy se pro mě jednoznačně stalo stoupání lesem, kdy jsme uhnuli z lesní cesty vlevo a tlačili blátem přes kořeny smrků snad 250 m. A navíc zbytečně, po chvíli jsme zase spadli na původní cestu – že by chataři, ten nepřátelský kmen, nechtěli pustit závod přes své území?

- Závěrečný úsek
Závěr stoupání na poslední občerstvovačku v Křižanovicích už byl naštěstí po asfaltu. Zde jsem se moc nezdržel. Vesele jsem pokřikoval něco o tom, že odtud to už dojedu s prstem v nose a podobné bláboly. Vzal jsem si jen za jízdy kelímek ze stolu u stánku, minul tři překvapené jezdce a vydal se po polní cestě k Samařovu. A pak dokonce přestalo pršet a navíc už je zbývajících 15 km opravdu víceméně z kopce. Sice mi trochu vadilo, že buď musím řídit jednou rukou nebo šlapat šílené točky jako na rotopedu. I tak jsem znovu předjížděl.
Ještě stoupání a průjezd po asfaltu Sobětuchami, kde mi zahlásili poslední tři kilometry.
Sbírám poslední síly a už už vyhlížím plochodrážní stadion. Jenže k němu se jede zezadu a přes kopeček. Ten zdolám, předjedu opět pár jen lehce zablácených padesátkářů a už je tu stadion. Jenže ouha. Pořadatelé to chtěli trochu zatraktivnit a před stadionem udělali ještě z mlíka cik-cak trasu do krátkého, ale strmého kopce a hned zase dolů. S těžkou pilou a nějakými 40 km/h jen taktak vybírám první zatáčku. Tedy v podstatě jsem to mlíko spíše podjel a do kopce jsem musel potupně tlačit. Celkem nadávám, kdo to tak zákeřně zkomplikoval, ale naštěstí není nikdo hned za mnou. Přede mnou taky ne, jen sjezd po stráni a konečně vytoužený CÍL. Na tabuli svítí 7:57 a 77. místo, takže 115 km v šíleném marastu a dešti zdolávám ne do 9, ale dokonce do 8 h! Spokojenost.

- Atmoška v cíli
V cíli čekal švagr. Chválí mě za předvedený výkon. A přivezl prý mi i věci na převlečení. Šikovného kluka si to sestra vybrala. Vyhledám jednu z mnoha hadic a umývám od bláta nejen kolo, ale i sebe. Z deště jsem stejně durch, takže to beru z gruntu a švagr mě ostřikuje celého. Konečně je možné se zout a nohy, krutě otlačené od tlačení, dát do pohodlných sandálů. Stahuji rukavice a udiveně koukám na úplně bílé a silně zvrásněné dlaně – 8 hodin ve vodě je nějak vylouhovalo či co.
V cíli vládne pohoda. Z chutných jídel (převaha těstovin s nejrůznějšími omáčkami) vybírám výborný gulášek. A 3 litry vypitého ionťáku neutralizuji pivečkem. Potom si dávám hnedle repete (guláš+pivko). A už mě našel Pepa a že prý tentokráte vyhrál kategorii nad 50 let. Čas něco kolem 6 a půl hodiny. A to jsem ho před těmi pěti léty tady porazil. Holt někdo zraje jako víno a je to pro mě povzbuzením do dalších let.
Manitou vyhrál svalnatec Pavel Boudný, který to projel za neuvěřitelných 4:57:03. Necelou půl minutu za ním skončil Petr Benčík a třetí byl Martin Haman. V ženách vyhrála s velkým náskokem Pavlína Šulcová (5:53:14), před Luckou Čuříkovou (6:30:25) a Veronikou Bláhovou (7:43:09). Podrobné výsledky naleznete tradičně zde>>. Zamlžené fotky, dokumentující to martýrium, jsou k nahlédnutí v mé fotogalerii>>.

Jinak dle mého názoru vyhrál vlastně každý, kdo dojel do cíle. A to včetně těch méně šťastných, kteří skutečně nestihli ten 10-hodinový limit. Pár jich bylo a mně přišlo poněkud nelidské, že limit nebyl v tomto marastu posunut jako při mém prvním Manitouovi. Vyčerpaní a zablácení borci, včetně Honzy Vlasáka v jeho sandálech, si nemohli vychutnat průjezd cílovým obloukem (už složený) ani pípnutí čipu v cíli. Holt asi nepotkali na cestě přejetého ušáka a nezvolili optimální tempo. Ovšem dorazili do cíle letos jednoho z bezesporu nejnáročnějších závodů, a to už o něčem svědčí. Indiánská čelenka dolů.
Pavel Macháček
















