- Tmelení týmu
Závod jsem měl v kalendáři zanesený již několik měsíců. Jenže teprve v úterý, když jsem se chtěl přihlásit, jsem zjistil, že se jedná výhradně o závod tříčlenných družstev. Družstvo jsem tedy poskládal na poslední chvíli a dalo mi to značné přemlouvání, abych Honzovi a Vaškovi rozmluvil jejich již naplánované aktivity.
Pro vylepšení týmového ducha jsme vyrazili již v pátek, odprezentovali se v areálu lanové stanice na Černou Horu v Jánských Lázních a ubytovali se ve vypůjčené chalupě 10 km od místa startu. Pak jsme vyrazili na pozdní večeři do vesnické hospody typu čtyřka. A také na pivko. Řeč plynula, a za chvíli byla půlnoc a zavíračka. Já se odebral na lože, ale kluci si chtěli ještě pokecat, takže společně vybumbali ještě sedmičku červeného... Tým tedy náležitě utmelen, jen ráno se jim z pelíšků moc nechtělo a na místo startu jsme tak dorazili s minimálním předstihem.
- Rozpačitý začátek
I tak jsme měli do našeho startu celkem čas, protože se startovalo s minutovými intervaly a my měli číslo 22. Ještě jsem stihnul vyfotit pár fotek a už stojíme na startovní čáře. Startérů jsem se jen taktak stačil optat, jak je vlastně značená trať a už vyrážíme. A jede se do kopce ven z areálu. Vašek kafrá, že se loudáme, takže za to beru. Velmi rychle se od obou parťáků odpoutávám.

Až podezřele rychle. Sjíždíme čtyřicítkou a víc na dolní konec Jánských Lázní a z hlavní silnice odbočujeme prudce vlevo, krátká rovinka a tradá do kopce. Zde přišlo mé první a naštěstí i poslední zaváhání – na místě, kde se dělily tři cesty jsem nikde nenašel šipku a po 70 metrové stojce jsem počkal na Honzu s Vaškem a ptal se jich kudy dál. Hnedle jsem to schytal, že jako oni jedou za mnou a byla moje starost koukat po značení. Takže raději sjíždím kopec zpět, koukám po šipkách (nikde nic) a po chvíli se ptám pána se psem, zda tu neviděl jezdit závodníky. Přitom se mi při jízdě na hrbolech, jen s jednou rukou na řidítku, daří pořádně si rozhodit rovnováhu. Při následném došlápnutí na zem jsem si vyhodil koleno na levé noze. Mám tam neoperovaný přetržený vaz, koleno mi drží hlavně svaly kolem. Teď, když jsem si po letech právě zvrtnul nohu, to tedy dost zabolelo. Skoro tak, že jsem si myslel, že jsme dozávodili. Naštěstí to i přes značnou bolest šlo rozhýbat.
- Ve stoupání se nedaří
V tu chvíli nás dojíždí tým, který vyrazil minutu za námi. Alespoň je jasné, že jsme vlastně jeli dobrým směrem. A tak můžeme stoupat. A stoupat. A stoupat… celých 600 výškových metrů od Pražačky (750 m.n.m) kolem Krausových Bud až někam pod Černou Horu (1299 m.n.m). Klukům, tedy zejména Honzovi to moc nestoupá. Kromě porušení životosprávy se na tom podepisuje i porouchaný tlumič, který Honzovi zajíždí do pouzdra a rám s pokleslou zádí zcela ničí optimální geometrii kola. Předjíždí nás tři až čtyři týmy. Pár jich také sjíždíme, ale celkově stojí tempo za pendrek – nemusím se ani dvakrát moc snažit a po úvodním ostrém tempu se vklidu vydýchávám i do nejprudšího kopce, aniž by mě Honza dotahoval. Je to však ostřílený vytrvalec, takže se ho snažím trochu povzbudit. Reaguje však až na hecování – to, že jedeme jako na výlet, se ho trochu dotklo a aspoň se přestal vykecávat s nejslabšími členy ostatních týmů.
- Průběh trasy
Za Pardubickými Boudami se to otáčí a můžeme si vychutnat 3 km sjezd. Klesáme o 250 m výškových a dosahuji rekordní maximálky 77 km/h. A konečně se Honza prosazuje – jede kudlu a hnedle dva týmy předjíždíme. Pokřikuji na ně z vesela:„To se vám to jezdí do kopce, když na to máte! Z kopce to musíte potvrdit.“
Až dosud se všechno jelo po lesních asfaltkách. Teď najíždíme na písčito štěrkovou stezku s nebezpečnými odvodňovacími rigoly. Mám starost o Vaška, který na tom technicky není úplně nejlépe. Pod technickým úsekem zastavuji a pár vteřin napjatě čekám, zda všechno poskákal. Vcelku se drží, takže nás ani příliš nebrzdí. V následujících prudkých výjezdech nám naopak jasně ukazuje, kdo z nás dokáže vyjet nejvýš. Honza takticky slézá před všemi brutálními výjezdy, já jedu, dokud mě nebolí nohy, ale Venda je držák a zdolává v sedle snad opravdu všechno.
Před Tetřevími Boudami (1000 m n.m.) je malá, ale dobře zásobená občerstvovačka. Honza jen prosviští, já i Vašek si bereme pár dobrot a spěcháme za ním. Na bahně a ve výjezdech je Honza pořád slabší, ale už to není tak hrozný. Zvláště začátky výjezdů má bombastické. Vždycky naplno vyrazí ve stoje a prvních 200 metrů zdolává značnou rychlostí. Na konci kopců si ho ale už zase v klidu sjíždíme. Venda zkouší zachytit jeden jeho nástup, ale při vzájemném kočkování ho Honza málem vyráží ze silnice do strže. Tak takhle možná skočil smrťákem jezdec na Salzkammergutu...
Z kopců se nám podařilo sjet téměř všechny týmy, které nás dojely v prvním nejdelším stoupání. Ve sjezdech holt patříme k nejlepším, ve stoupání jsme teď už lepší průměr.
Další průběh trasy je obdobný. Pořád jezdíme převážně po asfaltu, při sjezdech nás občas pustí i na polňačku. Občas jsou asfaltová stoupání proložena terénní stojkou, kde Vašek předvádí, že vyjet se to dá a Honza zase, že to nemá cenu – stejně se čeká na nejpomalejšího. Po nekonečném asfaltovém stoupání od Hříběcích Boud (800 m n.m.) přes Tetřeví Vrch se dostáváme opět na stejnou občerstvovačku. Rozdíl je v tom, že tentokráte už máme v nohách 42 km a nějakých 1200 výškových metrů. Tomu odpovídá i pojídané množství dobrot. Volím koblížek na úvod, následují dva banány, čokoládka a rozinky. Trochu, spíše tedy více, mi to zaplňuje žaludek. Spoléhám na to, že Honzu si dojedu.
- Konečně terén
Ovšem tentokráte to trvá docela dlouho. Honzík opět na občerstvovačce nestavěl, a navíc se docela dobře rozjel. Ve sjezdech z Jeleního Vrchu do Černého Dolu sice předjíždím Vaška, ale Honzovi se vůbec nepřibližuji. Konečně jedeme delší terénní úseky. Dokonce částečně po sjezdovkách, v té rychlosti je to celkem adrenalin.
Po projetí turistickým centrem Černého Dolu sklesáme na nejnižší místo trati (550 m n.m.). Pak odbočujeme vlevo do lesa a zbytek trati už je fakt dle našeho gusta. Jen a jen terén. Náročné stoupání na podmáčených loukách se hecnu a vyjíždím ho, čímž dotahuji Honzu. Vašek taky. Honza sice šlape po svých, ale svižně, takže míjíme postupně další tři týmy.

- Bahno v závěru a finiš
A na konci čeká lahůdka. Bahnitý úsek, dlouhý nějakých čtyři sta metrů. Zkraje jsem náležitě vyčinil Vaškovi, který dojel k rigolu a začátečnicky zastavil, váhaje, zda to má do toho marastu pustit nebo po šampónsku kolo přenášet. Po kritice mi uhýbá a já i díky hrubým plášťům prokazuji, že projet se to dá. Je to sice pruda, trochu se musím překonat a hecnout, ale na konci úseku jsem odměněn uznalým výrokem fotografa „dobrý, projeto fakt nejlépe“. Díky tomu jsem získal značný náskok. Přijíždím na spodní konec Jánských Lázní. Pomalu stoupám nahoru. Otáčím se, hlavu si můžu vykroutit, ale Honzy se dočkávám až po více než minutě. Raději zastavuji a čekám, Vaška zahlédnu ještě o mnoho později. Na náměstí nás pořadatelé instruují, že máme zpomalit ještě více, abychom dojeli jako tým. V podstatě jsme jeli až na výjimku sjezdu před Černým Dolem pořád pokupě, takže teď si z Vaška, který nás v posledním kopci usilovně stíhá, tropíme trochu legraci. A Véna Hornych (jeden z hlavních organizátorů) před cílovou páskou ještě větší.
- Výsledky a hodnocení
Venda to nakonec zvládnul. I díky jeho spurtu jsme skončili na solidním 11 místě z 35 týmů v hlavní kategorii. Celých 47 sekund před „Žíznivou čárou z Jilemnice“ – zřejmě slušný oddíl, že?:-) Od vítězného Plynotopu Hostinné jsme vyfasovali přes 49 minut, ale to při převýšení 2200 m a horší životosprávě předchozí večer není zdaleka tak špatné. Podrobné výsledky je možno nalézt zde>>. Nám o výsledek fakt ani tak moc nešlo. Přijeli jsme si zajezdit v místech, kde to moc neznáme a společně si užít hezké chvíle. A to se podařilo. Krkonoše jsou u nás nejvyšší, zastoupali jsme si skoro jako v Alpách. A díky ucházejícímu počasí jsme viděli spoustu krásných výhledů do šírého kraje.
Týmový závod je dost jiný a pro mě osobně mnohem zajímavější a atraktivnější než obyčejný. Organizace byla taky super i únavný asfalt byl v poslední třetině eliminován, takže Krkonošskou 70 jednoznačně doporučuji.
Pavel Macháček
















