Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Sudety 2010, no to jo.

15.9.2010 16:43

Rallye Sudety MTB je snad jediný závod, kde i eliťáci neohrnou nos nad celopérem, protože to tam drncá nahoru i dolu, a to po celých 120 km s 3350 m převýšením. Celopéro tedy mám, ale na Sudety se vracím hlavně proto, že jsem je zatím nikdy nezajel uspokojivě, abych se tím mohl v důchodu chlubit. Je to totiž jedna z referencí, dokonce prý nejtěžší závod u nás.

Bookmark and Share

  • Jezdičova snídaně

Na Sudety, dlouhou trať, se každoročně hlásí kolem šestistovky vyšvihaných borců. Existuje i krátká trať, ale tu absolvuje menšina, a to jen z různých důvodů indispozice. Aby se ty kiláky někde nahnaly, jede se na dvě různá kolečka z Teplice nad Metují. První kolečko je kolem Adršpašsko-teplických skal, ale většinou po širších cestách s přiměřeným sklonem. Teprve druhé kolečko, které vede kolem Broumovských stěn, prověří vytrvalost, stejně jako techniku jízdy do stojek a po šutrech dolů.


Letos se startuje opět do pěkného počasí, ovšem všichni ví, že díky dešťům z předešlých dnů bude trochu vlhko. Ještě před startem dávám snídani na hřišti v Teplicích. Je tam každoročně za pět pětek ve formě švédského stolu pohoštění, co hrdlo ráčí. V 7:40 jsem tam již skoro sám, a tak mám trochu obavy, ale chlápek za pultem mne ujistí, že před hodinkou tam bylo narváno, a tak se nemusím bát, že by to bylo jedovaté. S plným bříškem se o patnáct minut později přesouvám o pár ulic dál a řadím se na konec startovního chumlu. Rozjezd stíhám krásně.

  • Zahřívací kolečko s bojovým nádechem

Z Teplic se jede nejdřív do dlouhého kopce po silnici na tzv. Skály, aby si každý mohl sjet pár pomalejších snaživců a dostat se někam „na úroveň“. I já se snažím, ale žádná hitparáda to není, těch lidí před mnou je nějak hodně a jedou rychle. Po dlouhém výjezdu následují sjezdy a výjezdy trochu kratší, ovšem již méně po asfaltu. Opravdu se vyplatí kvalitně odpružené kolo, zvlášť pak při šlapacím sjezdu do Adršpachu, protože je tam skvostně vymletá stará asfaltka. V Adršpachu se pak přejíždí trať. Je to takové malé esíčko a minule se tam vyndal borec, co chtěl šetřit metry. Bohužel trefil hlavou kolej a museli ho odklidit na nosítkách. Letos se na stejném místě vyndal jiný pán, tento avšak vystoupil již trochu kultivovaněji, prý se jen požahal o kopřivy.


Člověk by se ptal, proč se na čtyřstém místě nesmyslně bojuje o vteřiny a takto riskuje. Klíč je v tom, že na závody se jezdí v partě a mezi parťáky se prostě skrytě závodí. I já tu mám kamarády, jejichž pozice si průběžně hlídám. Letos mne ale trumfli, vlezli si trochu blíž ke startovní pásce a vůbec se mi nedaří je sjet. Prvního dojíždím jen díky tomu, že píchl. Navíc se vymlouvá, že mu nejde řadit malá pila, a že jede jenom na vyjížďku. Druhého se mi podaří docvaknout asi až po padesáti kilometrech, a třetího uvidím až v cíli, jak se mi směje, že mi dal tři čtvrtě hodiny.

Teď ale bojuji o sto šest. Jede se mi výborně a věřím si na rekordní výkon. První občerstvovačku, kde mají jen pití, projíždím bez zastavení. Není horko a ionťáku z batohu zatím moc neubylo. Po širokých cestách využívám všech možností, abych sjížděl celé skupinky. V lesíku i zariskuji a jdu do druhé lajny, kde čekají myslivci, až zmizneme a přestaneme plašit zvěř. Nic mi ale neudělají, asi jsou už po šestnácti letech, kdy se pořádá tento závod, zvyklí.

V Horních Teplicích mne dojíždí Fany, ten, co mu nejde malá pila, píchl a jede „vyjížďku“. Tak se ho chytnu a sjezd po asfaltu se jen vezu. Je tu průjezd Teplicemi nad Metují a jelikož není čas na hrdinství, zastavuji na občerstvovačce, abych stačil dva tři kousky banánu a zalil to kolou. Ulevuji od příliš silně namíchaného ionťáku v batohu. Fanyho, který nezastavil, si docvaknu hned potom při výjezdu po panelce směrem na Nový Dvůr. Tu panelku si každý pamatuje, protože má již 40 kiláků v nohou a ví, že mu jich ještě 80 zbývá (a přitom byl tak blízko cíle).

  • Dělení tras a konečně terén

Nedlouho potom je dělení tras. Dlouhá trasa vede pak převážně po těžších pasážích a začíná to malinovou cestičkou po kořenech vzhůru na Honský Špičák. I takto po padesáti kilometrech mne stále brzdí jezdiči před mnou. Na druhou stranu jsem trochu rád, protože si alespoň šetřím síly na potom. Od Špičáku se to láme ostře vpravo a cestička pokračuje po hřebeni v podobném stylu ještě asi dva kilometry, než se spadne k další občerstvovačce, tzv. Americe. Na Americe se všichni patřičně občerstvují, protože ví, že následuje brutální stojka a vůbec brutální terén.

Stojku dávám jako jediný široko daleko. Moje smůla je, že tam zrovna předjedu pár známých tváří, kteří tlačí a ti mi to nedají zadarmo. Zapamatuji si toto upozornění: „Jestli pojedeš na tenhle převod, tak tě brzo předjedu.“ Převod tam mám opravdu nejlehčí, ale snad ho tam inženýři nadali jen pro parádu, že?


Výjezdy mi docela jdou, přestože je to víceméně po volných šutrech v písčitém podloží a nejeden by zvolil vyběhnutí. Za to ve sjezdech je to horší. Po deštích jsou kameny obnažené ještě více než jindy a následující sjezdy dávám na hraně mé odvahy. Tam, kde jsou navíc nějací diváci, čuchám průšvih a pár kamenů radši seskáču. Bojovníci, které předjíždím do kopce, mně tedy víceméně všichni znovu dávají z kopce, a tak už se moje pozice k lepšímu nemění. Extrémně náročné sjezdy po kamenech ale nejsou nekonečné. Po pár kilometrech se trať trochu uklidní, a tak moje šance na to, dojet všechny moje soupeře, jsou stále dobré. Byly by dobré... nebýt toho, že mi jaksi dochází, snad se v Machově nakopnu.

V Machově na 73. je velká občerstvovačka, kde hraje každoročně i živá hudba. Snažím se tam vzpamatovat tím, že do sebe klopím všechno možné od polívky přes banány po různé koláčky. Pro jistotu si vypůjčím od známých mechaniků olej a máznu řetěz, co kdyby to pomohlo. Pak už mne nic nenapadá, čím bych mohl zvýšit moji připravenost na další kiláky a tak nezbývá než nasednout a v následující stojce se znovu kousnout.

  • Láme se chleba

Ta následující stojka je na Hejšovinu a je to ta nejhorší. Kousek se pokusím tlačit, ale skončí to tak, že si šlapkou vyďobnu šíleně hluboký rejpanec v koleně, a tak znovu radši nasedám, abych si víc neublížil. Je to asi tím, že neumím chodit, že tentokrát snad všechny výjezdy dám, i když velmi pomalu.

Jedu opravdu pomalu, začíná to být špatné. Zatím se to snažím maskovat různými zastávkami u neoficiálních občerstvovaček, kde se mi dostává opravdového piva a podivných rad, abych vzdal. I na oficiálních bufetech se pokouším najít recept na chybějící vytrvalost, ale zázrak se nedostavuje, spíš se plní žaludek stylem „Jak pejsek a kočička vařili dort.“ Pravda bude muset ale ven, prostě mi došlo. V každým dalším kopci si říkám, proč tohle všechno dělám, ale je to lepší než před rokem. Mám totiž už zkušenost, že v cíli bude veškeré trápení zapomenuto, a že se zase budu těšit na další závod. Zkušeností člověk získává prostě i psychickou odolnost, a ta se hodí stejně jako kondička.

  • Poslední výzvy a cíl

Na Sudetech je nejvyhlášenější výzva tzv. Hvězda. Je to krátký sjezd po brutálně příkrých šutrech a každoročně to dává jen menší počet jezdců. Ono to samo o sobě zas tak těžké není, ale problém je, že na Hvězdu se člověk nejdřív musí dostat. Je to na 100. kilometru těžké trasy a třešničkou je předcházející dlouhý kopec. Nejen já tam melu z posledního, a tak při příjezdu nad šílený padák rovnou vzdávám a Hvězdu seběhnu. Dole chvíli čekám, jestli nezachytím něčí kotrmelec, ale všichni spíše sbíhají jako já.

Letos ale poslední výzvou není Hvězda, nýbrž předposlední sjezd z Ostaše do Dědova. Balancuji tam na volných šutrech po krajích cesty a asi tisíckrát sjedu do prostředního smrtelného rigolu vymletého nedávnými lijáky. Vždy pak nechám projet šikovnější sjezdaře za mnou a trochu si zanadávám. Nechávám tam snad pět minut podobného neumětelství, člověk, když už nemůže, ztrácí základní rovnováhu. Konečně je tomu konec, drápeme se tentokrát již po silnici na Skály, kde pak kus jedeme opačným směrem jak v osm ráno, než to ohneme do Teplic přes vyhlídkový singl. V cíli jsem víc jak rád, že už nebudu muset šlapat. Je o mne okamžitě postaráno pivem, i to je výhoda toho, že kámoši dojedou dřív.

V prostoru je rušno ještě hezkou chvilku, jsou tam ideální podmínky na očumování a klábosení s jezdiči ze všech končin, které člověk zná z minula. Napomáhá tomu i to, že výdej jídla a pití je hned u cílové pásky, a že je docela teplo.


Tyhle Sudety jsem dal za ostudný čas 8:16, což ve srovnání s vítěznými 5:21 není až zas tak špatné, ale kdybych se neflákal, mohlo to být o hodinu lepší. Přes toto zklamání jsem byl ale opět překvapen, jak je závod nadmíru to nejlepší, co se u nás jezdí. Nezbývá mi proto nic jiného, než dál najíždět a příští rok se znovu pokusit o pamětihodný výsledek, za který se už nebudu stydět, no to jo.

 

Další fotky v GALERII >>

 

Václav Brož

Diskusní fórum pro: "Sudety 2010, no to jo."

Názor Autor Datum a čas
RE: Sudety 2010, no ... Raf 16. 9. 2010, 09:13
RE: Sudety 2010, no ... Václav 15. 9. 2010, 22:19
RE: Sudety 2010, no ... Fany 15. 9. 2010, 21:18
RE: Sudety 2010, no to jo.
doslo ti,to mas zato ze jsi se mi smal kdyz sem mel defekt:))tenhle prevod nebrat:)pivko u selatka jsem si daval taky.bylo skvele:)
RE: Sudety 2010, no ... Paw 15. 9. 2010, 21:18

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |