- Výběr termínu
Hlavní slovo ve výběru termínu měly letos rodinné záležitosti. Obě dcery se rozhodly si v létě pořídit dalšího potomka. Na to jsem byl samozřejmě zvědav, a tak jsem na narození dalších dvou vnoučat počkal a cestu jsem odložil až na podzim. Všechno dobře dopadlo, koncem července se narodila Markéta a přesně 2 týdny po ní Dominik. Alespoň trochu jsem si je užil, a tak mohu v klidu vyrazit na další cestu.
- Hrubý plán cesty
Letím do Tijuany na severozápadě Mexika, byl jsem tam už v roce 2006, když jsem jel západní pobřeží USA. První část cesty dám po Baja California, potom se převezu lodí do centrální části Mexika a nějak projedu do Mexico City. Pak bych se rád jel podívat na mayské památky na poloostrově Yucatán. Odlet mám naplánovaný z Cancúnu koncem listopadu. To je tak vše, co o cestě zatím vím.
- Nové vybavení
V Japonsku se ukázalo, že je můj stan již za zenitem. Není se co divit, 6 velkých cest mu dalo hodně zabrat a nutno podotknout, že obstál se ctí i při výrazně nepříznivém počasí. Vadila mi váha 2,60 kg, při cestování na kole je váha nákladu jedním z rozhodujících faktorů (pro šťouraly - váhou myslím hmotnost). Rozhodl jsem se koupit si co nejlehčí a přitom odolný stan, samozřejmě samonosný, občas je nutné postavit stan někde na tvrdém podloží bez možnosti ukotvení. Pátral jsem na internetu a po delším rozhodování jsem si vybral stan Big Sky Revolution 1P s váhou cca 1,25 kg. Firma inzerovala, že zasílá i do ČR, a tak jsem na Silvestra stan objednal. Dodací lhůta byla sice max. 90 dnů, ale s tím jsem neměl problém. V dubnu jsem to začal urgovat, na e-mail nereagovali, poslal jsem fax - taky nic a až na papírový dopis mi přišla mailem odpověď, že stan dodají nejpozději začátkem května. Do konce července nic nepřišlo, tak jsem to papírovým dopisem zrušil. Jediné plus bylo, že si nevybrali z kreditky peníze, takže mne to stálo pouze čas a pár drobných na poštovné. Po této zcela netypické zkušenosti (firma nemá zájem prodat svůj výrobek za 350 dolarů???) jsem sáhl po osvědčené české firmě, koupil od Jurka stan AT, který má necelá 2 kg a je vlastně trochu menší a inovovanou verzí mého předešlého stanu.
Po loňských zkušenostech s brašnami jsem řešil i otázku předních brašen. Sport Arsenal dělá jenom jeden typ nepromokavých brašen, jsou zbytečně velké, težké, nemají žádné vnitřní kapsy a po celodenní jízdě v dešti v nich stejně bylo mokro. Rozhodl jsem se jít do klasiky a koupil na německém Amazonu přední brašny firmy Ortlieb, které tradičně patří k tomu nejlepšímu na trhu. V Česku to v té době nikdo neprodával, resp. jednoho prodejce jsem našel, ale ten nebyl schopen garantovat termín dodání ani vybranou barvu. Vzadu budu mít brašny Tioga zakoupené v Austrálii, jejichž jedinou chybou byly poddimenzované závěsy na nosič; ty se mi v Japonsku postupně všechny ulámaly. Nahradil jsem je závěsnými háky ze starých brašen Sport Arsenalu a věřím, že to bude fungovat.
Nahradil jsem také své miniaturní Sony UMPC (650 g těžké PC), u kterého mi vadila malá výdrž na baterie (cca 2 hodiny), miniaturní klávesnice bez diakritiky a sice velmi kvalitní, ale malý displej, kde jsem měl někdy problém jej svýma opotřebovanýma očima přečíst. Při výběru nového compu jsem preferoval výdrž na baterii, koupil jsem ASUS Eee Seashell 1005SE, kde inzerovali až 14-ti hodinovou výdrž. Samozřejmě jsem výdrž podělil dvěma, ale i 7 hodin v reálném provozu by bylo super. Nicméně jsem byl příjemně překvapen, vypadá to, že pro můj způsob využívání počítače by mohla být výdrž baterií zhruba 10 hodin. Váha 1,3 kg je sice dost, ale něco jsem ušetřil na stanu a něco na foťáku (dosluhující Minoltu A2 jsem nahradil Canonem G10 zakoupeným v Tokiu), a tak to vyjde zhruba nastejno.
- Cesta do Tijuany
Cesta trvala 21 hodin a byla nudná jako obvykle. Nejprve mne na letišti zkasírovali o 1300 Kč za kolo, to jsem věděl předem, a proto jsem nemusel moc řešit váhu a mohl kolo zabalit do krabice, což poskytuje lepší ochranu. V Paříži jsem měl čas akorát na přesun na jiný terminál a už se nastupovalo. Z Paříže jsme letěli Boeingem 777, to je bezvadný éro, zdá se, že je tam větší prostor na nohy. Servis na palubě byl skvělý, kromě roznášky tam fungovala samoobsluha, kde si mohl člověk vzít sendviče, zmrzlinu a rozličné nealko pití. Impozantní bylo noční přistáni v Mexico City, letadlo dělá sestup přes město a to je tedy ohromné. Pak začaly problémy - obsluze se nepodařilo přistavit výstupní "prsty", a tak nás po půlhodině laborování přetáhli k jinému vchodu. Tím jsme chytli hodinové zpoždění a pro mne to začalo být kritické. Můj připoj odlétal za hodinu, a to jsem musel projít imigration, vyzvednout zavazadla, proclít je a znovu odbavit a potom se vlakem přesunout na jiný terminál.
Zavazadla mi ale na pásu nevyjela, reklamoval jsem to a řekli mi, že je asi poslali rovnou do Tijuany, přestože mne jak v Praze, tak v letadle důrazně upozorňovali na nutnost proclení v Mexico City. To už bylo 20 minut do odletu mého spoje. Když jsem vlakem dorazil na terminál 2, už jsem slyšel poslední výzvu pro Chiri Bina, trochu si zaspurtoval a hned za mnou to zavřeli a byl jsem v eroplánu.
- Tijuana
Na letišti jsem se šťastně shledal se zavazadly. Vozíky nebyly, tak jsem si najal nosiče s vozíkem, s kterým jsme dovezli zavazadla ke kontrole. Tu dělají ozbrojení vojáci v maskáčích, všechno otevřou a prohledají. Potom jsem si to nechal odvést před letištní halu a v 1 hodinu ráno (u nás bylo 10 dopoledne) začal montovat kolo, za mocného dohledu a kibicování nudících se taxikářů. Po 2 hodinách jsem byl hotov, zajel do haly a do rána jsem to proklimbal.
[Tijuana] Po třetí hodně ráno jsem měl kolo smontované a mohl zaparkovat v letištní hale
V Tijuaně už jsem kdysi byl a přesto mne ošklivost města znovu překvapila. Rozbité chodníky, špína, spousta aut, na předměstí samé špatně udržované baráčky, ve kterých se většinou opravují auta a v centru neuvěřitelné množství lékaren, hospod, bordelů a obchodů se suvenýry. Centrem projíždějí vojenská auta, na nich vojáci s napřaženými automatickými puškami ostražitě sledují cvrkot. Poblíž centra jsou 2 minuaturní parky, tam jsem přečkal část doby, než jsem mohl jít do zamluveného hotelu.

[Tijuana] Typický obrázek kousek od centra, obrovská lékarna a bilboardy
- Špatné informace, špatné rozhodnutí
Původně jsem si chtěl vzít benzinový vařič, ale na webu jsem našel informace o tom, že koupit plynové bomby do turistických vařičů není v Mexiku žádný problém. Vzal jsem si tedy kvůli úspoře váhy plynový vařič, ale plynovou bombu jsem nesehnal i když jsem sjezdil podle pokynů z turistického informačního střediska celou Tijuanu. Není tady ani žádný outdoorový obchod, abych si mohl koupit benzinový vařič. Bez vařiče to na pusté Baja California nebude žádný med. Uvidíme...
- Vyrážím na cestu
Prospal jsem 10 hodin a ráno ještě zkoušel sehnat plynovou bombu na webu, ale bez úspěchu. Dozvěděl jsem se, že by mohli něco prodávat v železářství, tak je budu po cestě vyhlížet. Vyrazil jsem před polednem, koukali na mne jak na šílence, tady začínala siesta. Fakt výživný vedro, po pár km jsem byl durch zpocenej, ještě navíc jsem si vzal do hustého provozu výstražnou vestu a ta tedy moc nevětrá. Další den jsem ji naaranžoval na horní brašnu na zadním nosiči a bylo vystaráno, účel to plní stejný. Prvních 12 km bylo pořád do kopce, kvalita silnice se střídala, krajnice někdy byla, někdy nebyla. Silný provoz a některý auta jezdí až nepochopitelně natěsno, asi nikdy nejeli na kole, a tak neví, jak může kolo odskočit nebo co udělá náhlý poryv větru. Krajina nic moc a ani po příjezdu k moři u Rosarita se to výrazně nezlepšilo. K moři není skoro přístup, vše je obestavěné novými bungalovy, které kupují zejména Amíci (alespoň reklama je zacílena na ně), příroda veškerá žádná.

[J od Rosarito] Socha Krista na kopečku nad vilami
Poctivě jsem objížděl všechna železářství a sháněl plyn. Nakonec jsem byl úspěšný a sehnal šroubovací bombičky ve tvaru spreje. Jediný problém - vařič bude mít tendenci se kácet kvůli úzké bombě. Ale to je prkotina, nějak si pomohu. Velkou starost mám tedy z krku.
Po čtvrté hodině se zatáhlo, mraky se válely skoro po zemi, a tak jsem zajel do nejbližšího kempu pro obytná auta a kamiony (za cca 130 Kč). Byl jsem tam na rozsáhlém prostranství sám, pouze nějaké děti mi pořád šmejdily okolo stanu a kola, musel jsem je hlídat, aby mi nic nečmajzly. V podvečer děti odešly a nahradily je dva psi. Problém byl s vodou na mytí, v podstatě jen kapala z jednoho kohoutku. Byly tam také venkovní sprchy pod nádrží, ale voda z nich netekla. Tak jsem pojedl pár tortil se sýrem, dal jedno Modelo Negro a v 7 večer zalezl do nového stanu. Spal jsem skoro 12 hodin, oceán krásně šuměl a při tom se skvěle spí. Snad jsem tím vyrovnal časový posun a už budu nafázován na zdejší čas.

[Plaza Del Mar] V celém obrovském kempu pro obytné vozy jsem byl sám
Pokračování příště...
Jiří Bína
















