Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Šela - opět krásný závod

12.5.2011 11:44

Oslava vítězství proběhla už v předvečer. Pak pět hodin spánku a zmatený start. Pár defektů na novém kole. Ale hlavně krásná trať a slušný sportovní výkon za krásného počasí. Šela je krásný závod.

Bookmark and Share

  • Předvečer

Slovákům jsme v hokejovém zápase nasázeli tři góĺy. Rozradostněni výkonem našich borců, ale i prvním letošním společným setkáním, jsme večer před závodem spořádali dvakrát tolik piv. Ne společně, ale každý. Končili jsme v Osečském motorestu po druhé ranní. Ráno vstáváme o půl sedmé, balíme kola do aut a jedeme na start Šela maratonu do Lipníka nad Bečvou.


Snídaně se nekonala, poněvadž v motorestu nevaří. Aspoň, že nám dal Honza párkrát kousnout ze svého chleba s lovečákem. Životospráva tedy nic moc, ale jelikož jsme na tom s Vaškem a Honzou v tomhle směru všichni nastejno, tak z toho obavy nemám. A na start svého oblíbeného maratonu se po tříleté pauze už hrozně těším.

  • Na startu

Zaparkovali jsme na louce pod hradem. Zkompletovali kola a výstroj a sjeli na kolech na start. Na Lipnickém náměstí mně parťáci hnedle mizí v davu. Řadím se tak sám do druhé půlky druhé vlny. Po deseti minutách čekání je tu start. Vyjet má jen první vlna eliťáků, ale kupodivu se k nim připojuje i druhá vlna. Já dojíždím na startovní čáru a zastavuji. Míjí mě však taková spousta lidí, že pochybuji o tom, že se nějaké vlny vůbec konají. Ptám se tedy organizátora, zda mám jet nebo čekat na start druhé vlny, který má proběhnout za 10 minut.
„Jedeš dlouhou?“
„Jo.“
„Tak můžeš jet
“ A tak jedu taky.

  • První kilometry, první závady

Roztáčím naplno pedály i kola své fungl nové devětadváci. Ještě to naklopím do zatáčky na kruháči. Vyhnu se nějakému nešťastnému jezdci, který se tam smotal a už se posunuji startovním polem kupředu. Jedu něco přes 40 km/h až ke kamenolomu. Tam se vjíždí do terénu a trochu se to zpomaluje. Kupodivu však nedochází k frontám ani po ostré zatáčce vlevo, která nás směřuje do prudkého stoupání. To je hodně pozitivní změna oproti dřívějším ročníkům.


Po úzké cestě stoupáme ve dvou pruzích. Předjíždět se nedá, ale hlavně, že se netlačí. Najedeme na asfaltku a řítíme se k Hlinsku a pak prvním teréním sjezdem dolů ke Kudlovu. Za ním opět do lesa, ale po výjezdu se neodbočuje ostře vpravo do prudkého stoupání po louce, ale pokračujeme v daleko mírnějším kopci rovně. To mi tedy vyhovuje výrazně více než dřívější varianta, ale zase to moc nerozmělní nahuštěné pole jezdců.


Krátce po druhém projetí Hlinska mě někdo zdraví – otáčím se a on je to bývalý spolužák Michal. Jede slušně, ale mně to dnes fakt jde výborně, takže ho jen pozdravím a pozvolna se mu vzdaluji. Následují krásné, ale náročné singly, vedoucí lesem ku hradu. Všechno lze vyjet, ale nesmí vám vadit chodci. To však není tenhle případ, protože tlačících přibývá. Podřazuji na nejlehčí převody a snažím se v sedle vydržet co nejdéle. „Tohle se přece dá jet!“ Pokřikuji na tlačící vesele a v tom křup... Protáčím nohy naprázdno a řetěz táhnu za kolem. Sakra. Ještě, že mám rychlospojku. Nýtovačkou vyřazuji z řetězu rozšklebený článek a snažím se na jeho místo vsunout spojku. Jde mi to celkem rychle, až na finální zatažení konců spojky. To se nějak nedaří a spojka z řetězu vypadává. To se mi snad ještě nestalo.
Mezitím mě míjejí desítky (většinou tlačících) jezdců. Mezi nimi se ke mně hlásí Michal a kousek za ním Vítek. Zápolím s řetězem a neposlušnou spojkou, pot mi teče do očí a jde na mě nervozita. Naštěstí s vzpomínám, že v brašničce pod sedlem mám ještě jednu spojku. Vytahuji nářadí, duši, pytlíčky s lepením a kousky starších řetězů... Nakonec se našla. A po chvilce zápolení se po nasazení do řetězu zatáhla.


Naskakuji na kolo a vcelku odpočatý z desetiminutové pauzy stoupám svižně do kopce. Po chvíli si však všímám, že mi vzadu řetěz nějak lomozí. Zastavuji tedy bokem od stezky a koukám co s tím zase je. Klasická chyba: řetěz jsem špatně provlékl přehazkou a drhne o zobáček vprostřed kladky. Jednou jsem s tím tady objel zbytek závodu, ale tentokráte na to nemám nervy a dávám se do dalšího zpravování. Zkouším rozpojit spojku, ale ta už si naopak sedla až moc a nejde to. Než to roznýtovávat, tak raději vymýšlím novou metodu (alespoň pro mě) a vyšroubovávám osu rolničky. Potom se mi daří roztáhnout kladku a řetěz podsunout pod zobáček. Fajn, ale ta rolnička měla na stranách nějaké podložky a ty mezitím vypadly do trávy. Chvíle hledání, pak chvíle šroubování rozklepanými prsty a dalších pět minut je v čudu. Mezitím projel Honza i Vašek

  • Dohnat a předehnat

Díky dvěma opravám jsem se propadl hluboko do druhé půlky startovního pole. To je ve zbývajících 4 kilometrech stoupání na hrad Helfštýn dost velký handicap. Tlačím často a nedá se s tím nic dělat. Naštěstí se blíží hrad a silničky se rozšiřují, takže se lépe předjíždí a přece jen si vylepšuji pozici.


Průjezd hradem má parádní atmosféru – spousta diváků, komentátor, muzika, netradiční závodní kulisy středověkého hradu. Projedeme brankou na třetím nádvoří a šup do hravých sjezdíků podél hradeb. Organizátoři to oproti dřívějším ročníkům opět trošku vylepšili (aspoň pokud si to dokážu vybavit). Po krátkém sjezdu z Helfštýna se opět stoupá. Vlastně se střídají stoupání na širokých cestách s pěknými singly. Líbí se mi to čím dál víc. Zvláště když na 20. kilometru vidím Honzu s Vaškem na dostřel.


Jenže sjet je trvá další tři kilometry a daří se mi až ve stoupání před první občerstvovačkou U Huberta na 25. kilometru. Jdu ze sedla do stoje a v předpisovém runningu předjíždím spiningového instruktora Honzu. Pokřikuje na mě, že má stále ještě náskok 10 minut, protože startoval z druhé vlny. To Vašek mě jen udiveně pozdravil. Měl za to, že jsem daleko před nimi. Více mi říci nestihnul. Jednak jsem se snažil cuknout a jednak zamířil k občerstvovacím stolkům. Já šel do trháku a jen jsem usrknul z podaného ionťáku – nic moc.

  • Vydržet

Takže dohnat i předehnat se podařilo. Přepnul jsem tedy na mód vydržet. To se však snadněji řekne než udělá. Při dlouhém sjíždění jsem jel těžké převody a teď se tarsa ještě dále utahovala do kopců. Po zdolání kopce Křivý jsem se otočil a Honza si to hrnul pouze nějakých 150 metrů za mnou zavěšený za nějakého chrta. Nezbývalo, než se štvát dál. Naštěstí začínaly znovu technické sjezdíky a ty mi jdou. No jo, ale to by ty brzdy přede mnou měly mít pro mé nadšení z rychlosti pochopení. Jenže se tam našla partička, která z mírného kopce ani nešlapala a užívala si jen klopených zatáček a přibržďování. Vrcholem pak byl borec, který jel po rovině naplno až ke spadlým větvím přes cestu, aby u nich dobrzdil skoro smykem a kolo přenesl. Na moji trochu dotčenou námitku, že tohle se přece jet dalo a že dostal nedobrovolně ze sedla i mě odvětil, že přece nejede o medaili To já taky, ale trochu respektu mít mohl.


Po lesních hupíkách dojíždíme na druhou občerstvovačku Pony Auto-Rybáře na 43. km. Tady si vynahrazuji snídani a cpu se banány a rozinkami jako zjednaný. Taky beru do camelu další litr ionťáku – samozřejmě ten fujtajblový červený, ale lepší než nic. Ještě si nechávám promazat řetěz a když vidím, že kluci pořád nikde, vydávám se dál.

  • Tunelem do kopců

Následuje otevřený přejezd mezi poli, kde samozřejmě fouká silný protivítr. Takže je to dost na morál. Do háku beru děvče v drásalovském dresu. I s kolem váží polovinu toho co já, takže se snažím prorážet nám vítr oběma.


Podél potoka zdoláváme několik vychytávek typu průjezd pod mostem po betonovém náspu metr širokém. Jsem dost výjimka, když to s ramenem málem opřeném o spodní klenbu mostu zdolávám v sedle. Po hrbolatých cestách jedu dál, ale jde to ztuha a do původního tempa se dostávám jen pomalu. Projíždíme Milenovem a po polňačce míříme z rovin Moravské brány k dalším stoupáním. Ještě před nimi je však největší atrakce závodu – průjezd tunelem, vybudovaným snad ještě za císaře pána. Nějakých 300 metrů tmy nasvícených lampami, atmosféru dotváří nějaká moderní hudba. Pěkné, ale dřívější použití zvuků parní lokomotivy bylo lepší.


Za tunelem se postupně začíná stupňovat náročnost. Nejprve táhlé polní stoupání. Samozřejmě v silném protivětru. Tady je třeba zapnout morál a šlapat a šlapat až k nájezdu na širokou asfaltku. Z ní už se sjíždí vpravo do kopce-strmiláku. Mám co dělat, abych si v táhlých lesních stoupáních udržel aspoň základní tempo. Zvládl jsem to. Následují prudké sjezdy a krátké stoupání do Uhřínova . Občerstvovací stanice za Uhřínovem je uprostřed klesání, nějaké pití mám, Honzu cítím za zády, takže trochu riskuji a pokračuji dál bez zastavení. Následující kopec po okraji sjezdovky ještě dávám. Ten následující, po kamenité cestě mezi poli mě dříve totálně dostával.

  • Jsem trhač řetězů

A dostal mě i tentokráte, když jinak. Rozjíždím si tempo ze sedla a v tom mi praská řetěz znovu. Podotýkám, že jsem neřadil! Safra, safra. Takže zase dolů, sundat helmu, bágl, vyndat nýtovačku z brašničky a nalézt uschovanou rychlospojku. V půlce opravy mě dojíždí Vašek a fotí si mě. Tak aspoň vyškemrám rychlospojku, abych měl náhradní, kdyby nedejbože ještě jednou… No tentokráte to proběhlo rychleji, řetěz je provlečen správně a spojka do sebe zapadá, jak má. Po osmi minutách se vydávám stíhat Václava. Moc mi to však už nejde.

  • Do Pekla a ještě dál

Nejprve si sice můžu vychutnat dlouhé a klikaté sjezdy, ale pak začíná zásadní stoupání příhodně zvané Peklo. Je to snad pět kilometrů dlouhé martýrium, které po šedesáti kilometrech každého důkladně prověří. Mám toho dost, přesto předjíždím snad deset či patnáct ještě větších chudáků. Nahoře krátký sjezd po pěšině, nájezd na asfaltku, něco přes kilometr dalšího stoupání a konečně je tu poslední občerstvovací stanice ve Slavkově. Tady jsou na nás obzvláště hodní, nabízí dobroty a já si jich dopřávám, co již tak přeplněný žaludek snese. Funím, plním camelback ioňťákem a přitom hltám dva banány zakusované nějakými tyčinkami. Důvodem je, že jsem tu zastihnul Vaška a nechci mu dát velký náskok. Přestože vypadal, že je v pohodě, zkusím ho ještě prohnat, tihle mladší občas nevydrží se silami do konce.

  • Jak mi tak docházejí síly...

Pořadatelský příslib rovinek a sjezdů se trochu odkládá. Nejprve je nutno zdolat Slavkovský vrch (636 mnm). Pak už to fakt celkem ujde. V táhlých a technických sjezdech si opět trochu odfrknu. Na jejich konci míjím Vaška – kolo má vzhůru kolama a něco u něj kutí. „Jsi v pohodě?“ Stačil jen něco rozmrzele zahuhlat. Já si z toho odvodil souhlas a frčel dál, abych na něho případně něco najel, protože se silami jsem pomalu v koncích.


Po táhlých sjezdech najíždíme před Loučkou na rovné státní silnice. Pár lidiček zde ještě předjíždím, ale co chvíli se přes mě dostávají jezdci, jejichž rychlost je pro mě, utahaného tvorečka, zcela nepochopitelná. Po chvíli mi dochází, že jsou to borci z kratší 58 km trasy. Aha, tak to jo. Naštěstí jde přede mě nějaký namakanec-vytrvalec. Z posledních sil jsem zrychlil a ukryl se před větrem do háku za jeho zády. Pravidelným tempem se držíme před početnější skupinkou a spolu dojíždíme k finálnímu přejezdu Bečvy u Lipníku. Ještě před odbočením z cesty na pěšiny mě najednou borec pouští před sebe s vysvětlením, že na něj jdou křeče. Tak tedy děkuji a k hradu stoupám již sám. Zpomaluji když nechci, při řazení na nejmenší převodník mi padá řetěz. Nasazuji ho a to už se stoupání fakt utahuje na maximum, kus před loukami pod hradem je třeba i trochu tlačit. Pak projedeme sadem a najíždíme na známou příjezdovou cestu, která vede až na hrad. Závodníky za sebou si držím na bezpečný distanc a snažím se držet pozici. Při závěrečném kolečku na palouku hned před hradem jdu ještě před dva znavence. Palouk objedu, poskáču poslední kořeny a vychutnám si klenutou bránu coby vítězný oblouk. Na první letošní závod fakt dost náročné, ale JE TO ZA MNOU.

  • Pohoda v cíli

V cíli mě hned odchytává moderátor:
„Jak se jelo?" "Celkem dobře, ale bylo to náročné."
"Přijedeš zas?" "Jel jsem to už několikrát, ale teď jsem měl tři roky pauzu, je to od mého bydliště dost daleko. Letos to však bylo perfektní, takže napřesrok asi jo
.“


Konečně mě pouští a můžu si vydechnout. Koukám na digitální tabuli: čas 5:52 a 319. flek. No, bývalo to i lepší. Ale na lepší výsledek to dneska asi s přihlédnutím k problémům s řetězem nebylo. Ani se moc nestarám kdo vyhrál a jakou mám ztrátu – takže to , že vyhrál Džobr Jobánek (3:36:22) a Pavla Nováková (5:08:33) si můžete zjistit sami zde.

 

Každý v cíli dostává do ruky energetický nápoj v plechovce. Pak se popojde ven z koridoru, kde pořadatelé odnímají čip a na oplátku rozdávají lístky do tomboly. Bohužel jsem nic nevyhrál, i tak spokojeně čekám na Vaška a Honzu. Přijíždí oba do 15 minut, oba totálně vyšťavení, Honza víc. Po spotřebovaných ionťácích je třeba zklidnit žaludek. Několik pivních Zubrů a gulášek na palouku tuto potřebu hravě uspokojí. Je supr počasí, sedíme a tlacháme s kámoši. Nohy bolí, ale tenhle den jsem snad nemohl strávit  lépe.

 

Pavel Macháček

Diskusní fórum pro: "Šela - opět krásný závod"

Názor Autor Datum a čas
RE: Šela - opět krás... Seiko 12. 5. 2011, 14:32

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |