- Plané obavy z počasí
Letošní ročník Šely nabídnul opět dlouhý maratón jako hlavní závod (92 km) doplněný o mnoho dalších. Kromě krátké trasy, která se jezdí již delší léta (58 km), a trasy pro jednokolky (17 km), která se také nejela poprvé, Aleš Procházka a jeho tým vymysleli hned dva další závody ve stejný den. Takzvaný Cross (71km) byl určen pro krosová kola a pak Singlespeed (50) pro kola bez řazení. Ten vedl po úvodních pěšinkách hlavního závodu, ale startovalo se později. No a v pátek se ještě jel Sprint v Lipníku nad Bečvou, aby toho nebylo málo. Tedy přesněji, ono tam ještě něco je, dětská Šela, ale ta se jezdí v neděli a v Přerově. Nicméně, celkem se přihlásilo na všechny sobotní závody přes 1200 závodníků. Tradičně nejméně přihlášených bylo jednokolkářů, pouze 3, ale ti jsou na to zvyklí. Ostatní kategorie byly naplněné dostatečně, aby se o bednu mohlo plnohodnotně bojovat.
.jpg)
Já jsem opět startoval na dlouhé trase, jelikož jsem na Šele před třemi roky začínal, je to moje srdcovka. Dlouhá trasa vede v první polovině většinou po lesních pěšinkách a cestách v lesích na levém břehu Bečvy. Druhá půlka je pak natočená na druhé straně Moravské Brány mezi Uhřínovem a Slavkovem a Brána se tak musí dvakrát přejíždět. Minulý rok bylo hodně bahna po povodních, letos na horách sněžilo ještě pár dnů před závodem. Z toho mělo tedy plno lidí obavy o stavu trati ještě do posledního dne, alespoň soudě dle internetových diskuzí. Nicméně dva dny sluníčka stačilo, aby trasa vyschla a i v sobotu bylo již od rána slunečno, takže tentokrát se jel závod za ideálního počasí i stavu tratě, kdy se ani neprášilo, ani nebylo moc bahna.
Na Šele se dá stanovat pod hradem, a to zcela zdarma. Výhodou je pak, že je člověk již na místě a ráno nemusí přeparkovávat auto. Já s ještě dvěma dalšími kolegy jsme ale vyměkli a sehnali si motorest z doporučených ubytovacích zařízení na stránkách závodu za daň ranního přejezdu pod hrad, kde se pak za 40 Kč nechá auto celý den. Je to ideální pozice, protože na start se sjíždí asi 5 km z kopce, takže se člověk nuceně rozjede a odpoledne má auto po ruce. Soudě ale podle počtu stanů na místě již možnost stanování využívá jen hrstka statečných, stává se z nás národ masťáků.
Dnes to vypadá dobře, i když je pravdou, že dřív než ve dvě ráno jsme spát nešli a v motorestu nic jiného než pivo moc neprodávali. Navíc jsem ráno nesnídal, a tak teprve v Lipníku dávám v cukrárně dvě koule, které se mi z nabízených zákusků jeví nejblíže ideální stravě závodníka 5 minut před startem.
- Zasinglovaná první půlka
Startuji z druhé vlny a spíše zezadu. Na Šele je to špatná pozice, protože první polovina závodu vede po úzkých pěšinkách, kde když někdo sleze, tak stojí všichni za ním, a ono se to opravdu děje. Na prvních kilometrech do Hlinska jedu tedy co nejrychleji bez ohledu na tepy, abych se dostal dopředu. To ovšem dělají všichni, takže se výsledek nemůže dostavit. Je sucho, ale aby se neřeklo, hned na první polňačce v Hlinsku nás překvapí tři velké louže a v tu ránu jsou všichni od bahna. To samé se bude opakovat několikrát během závodu. Jsou tady prostě místa, která nikdy nevyschnou. Nedá se ale říct, že by to mělo vliv na výkonnost, vždy jde jen o krátké úseky, které jen zašpiní kolo a záda.
Startování ve vlnách funguje již druhým rokem a mělo by zajistit alespoň nějaký průjezd singlama. Trochu to funguje, když to srovnám se stavem před třemi roky, nicméně i tak jsou první kilometry před průjezdem hradu trochu problematické. Je to jako na dálnici: všichni jsou si jisti, že by jeli rychleji, ale nějak to stojí. Za ty léta se našlo již mnoho rádců, kteří promýšleli různé varianty předělání celé trasy od malých zlepšováků po kompletní otočení směru závodu, ale změna nikdy nenastala a určitě jsou proto důvody.
.jpg)
Dobré je, že si v singlech člověk odpočine, ale ne moc, jelikož se vždy snaží získat pozice, nebo si tu svou alespoň hlídat. Tam, kde se poprvé musí kousnout, je první výjezd na hrad Helfštýn, který je již druhým rokem okořeněn prémií, tedy párem šutrů, které je třeba dát bez šlápnutí. Odměnou je kartón piv sponzorské značky pro každého, kdo to dá. Není to nic nereálného, ale problém jsou padavky, které zatarasí cestu. Tedy s touto omluvou musím přiznat, že opět nedávám. Výjezd na Helfštýn je jinak dost krátký, takže ten první průjezd jde zvládnout včetně nejprudších úseků. Navíc je to tam pěkné, a plno diváků. Z hradu se pak znovu najíždí do lesa, je to teprve 16. kilometr.
Následující úsek kolem Paveláku, který byl vybudován minulý rok, se nejde kvůli sporům s Lesy ČR a trať se vrací do původních koryt, kde je to trochu jezdivější při stejném převýšení. Tady se mi daří získávat pozice, protože na rovinkách většina cyklistů dává méně než do kopce, ale já ne. První občerstvovačka je U Huberta na 26. kilometru a doporučuje se zde dát alespoň banán. Já zkouším přítomného mechanika, jestli nemá brzdovou kapalinu, protože mi nějak asi uniká, páčka zabírá skoro až na gripu. Mladý pán kapalinu nemá, za to se mi dostane rady, že tohle bych měl řešit před závodem, což jsem nevěděl. Následují zas nějaké singly, kde hlavně z kopce jede pár snaživců opravdu opatrně. Přesto nejsou na chvostu, a tak si říkám, že do kopce musí alespoň trochu makat, asi jezdiči silničního typu.
Za Zbrašovem je sucho, přesto tam některé metry nejdou vyjet a tlačí se. Za mokra je to tam dost nepříjemné, protože je tam takové lepivé blátíčko. Trať se tam stáčí na severozápad. Pěkné jsou vracečky směr Pod Křivým, odkud následuje vrstevnicový nebezpečný singl směr Rybáře. Je nebezpečný v tom, že je úzký a jede se docela rychle. Každé zaváhání může mít za následek sjezd ze srázu a opravdu tam jeden kotrmelec vidím. Ale nic vážného.
- Psychická zkouška začíná tunelem
Druhá občerstvovačka je až na 43. Kilometru v Rybářích v Pony Auto. Je to zastřešená občerstvovačka, kde tlačím další banán. Zdejší mechanik je trochu vstřícnější, a ačkoliv nemá kapalinu, tak mi alespoň přitáhne brzdovou páčku, takže to snad do cíle bude trochu brzdit. Po občerstvovačce následuje vtipný úsek závodu. Pro překonání Moravské brány se totiž projíždí několika divnými místy. Asi dvakrát se podjíždí hlavní tah potokem. Jednou je tam vybudovaná dřevěná pěšinka, podruhé se jede po úzkém kraji, ze kterého se do potoka snadno spadne. No a hlavně se jede i starým Slavíčským tunelem. Je dlouhý 255 m a byl postaven roku 1846. Jen málokdo dnes ví, proč byl tunel vybudován. On je totiž vybudován v údolí, nepřekonává žádnou horu, a proto se zdá zbytečný. Existuje legenda, že ho nechal císař vybudovat, aby nová trať alespoň jeden tunel měla. Ale na internetu lze dohledat pravý účel této zajímavé stavby. Tunel je pro závod osvětlen a dokonce ozvučen velkými repráky a je to fajn zpestření.
.jpg)
Následující úsek přejezdu brány je vždy trochu na morál. Protivítr je tu každý rok, letos alespoň není bahno. Je to ale mírně do kopce a stále rovně. Již jednou se mi stalo, že mi tady došlo, a to je pak opravdu náročně. Letos mám síly trochu více, a tak si užívám pěkného počasí a výhledu. Jelikož tady pěstují jen řepku, mají modré traktory, které se tak neztratí.
.jpg)
Na druhé straně brány se celkem stoupá již jen dvakrát delší kopec. Nejdřív do Uhřínova, ale je tam i pár jezdivých rovinek. Pak z Pekla do Slavkova. Do Uhřínova je to docela prudký kopec po šotolině a daří se mi získávat pozice. Jelikož jsem pod kopcem vysál tubu slizu, na občerstvovačce v Uhřínově nestavím a valím to dál. Závodím s kamarádem Pavlem, a vím, že je ještě vepředu, určitě ho brzy docvaknu. Za Uhřínovem je pár krátkých sjezdů a výjezdů včetně malé sjezdovky. V jednom z nich konečně dávám Pavla i díky tomu, že nýtuje řetěz. Poskytuji náhradní rychlospojku a alespoň fotím další borce.

Ujíždím na pomyslném prvním místě a říkám si, že teď už nesmím udělat blbost. Sjíždí se širokou šotolinou do Pekla. Jsou tam docela ostré zatáčky a musí se hodně brzdit. Zadní brzda už je zas skoro mrtvá, ale nějak to dám. Peklo je jméno hájovny, ale říká se tak snad i celému údolí. Než se začne klesat, je tam i pěkný výhled, ale v závodním tempu nestavím, navíc fotil jsem to již minulý rok.
Z Pekla se ovšem znovu stoupá, na poslední kopec do Slavkova. Je to sice po silnici, ale je to dlouhé a na 65. kilometru pro většinu už i trochu krizové. Předjíždím hned několik takových, co tlačí na asfaltu. Mně se to tento rok daří jet docela svižně, tedy na můj poměr. Před Slavkovem je tam ještě jedno krátké klesání po pěšince a znovu výšlap asi 100 nahoru.
Ve Slavkově je na 69. kilometru poslední občerstvovačka dlouhé tratě. Bývá tam dobrá nálada a pivo. Vojáci se letos drží vzadu, ale jistě to zatím mají pod kontrolou, i když nedávno vyšlo v novinách, že se jeden z prostorů bude rušit. Zřejmě to nebude Libavá. Když doráží Pavel, sedám rychle na stroj a valím to dál. Následuje už je sjezd, rychlý přejed Brány a poslední krpál na hrad. Snad se mi podaří udržet pozici.
- Dechberoucí a křečnosící cílový výjezd na Helf
Jak jsem si říkal, že nesmím udělat žádnou blbost, tak mi to dlouho nevydrželo. Můj závodní sjezd z kopce U Boudy končí protrženým bezdušákem. Každý by byl maximálně naštvaný, ale já jsem naštvaný jen na padesát procent, protože protržení nastalo při záchranném manévru, bez kterého bych si protrhl obličej. Poslal jsem to tam do šutrů trochu křivě a v nejhorším jsem z předním kolem musel zakvedlat natolik, že to lehký bezdušák neunesl. Vidím projíždět Pavla, a tak zrychluji tempo dávání duše. Je tam za rekordních 6 minut včetně nafoukání nejmenší pumpičkou, za kterou si mi všichni smějí. Projíždí i druhý kámoš Honza, ale toho si docvakávám docela rychle ještě ve stojkách na úpatí kopce směrem do Loučky. Od Loučky se pak valí po silnici směr Lipník. Docela to tam fičí, jelikož se jede po větru a mírně z kopce. Já navíc chytnu skupinku z krátké trati, která tudy také vede, a trochu se povozím.
V Lipníku následuje pár kliček za účelem překonání Bečvy a výjezd na Helf. Už skoro nikdo nezávodí, spíše se bojuje s křečemi. Poslední metry před hradem jsou po silnici proti proudu těch, co dojeli již dřív, a pak se objíždí plácek s občerstvením, kde na nás čumí ti, co dojeli již před hodinou, stojí to za to.

Dojíždím krátce po Pavlovi, který mi gratuluje. On jel totiž v první vlně, a tak mám 10 minut k dobru. Po chvíli doráží i Honza, který bojoval již od přejezdu brány, a tak je rád, že je tady.
Atmosféra na hradě je jako vždy náramná. Pěkné počasí je asi to nejdůležitější, ale k náladě přispívá i to, že si člověk tombolu vylosuje hned u štípání čipů (zase nic) a živá muzika vyhrává, zatímco závodníci dojíždějí a ti, co již dojeli, odpočívají na trávě. Někteří dokonce opalují tělo i tam, kde to na trati není možné. Zřejmě se stydí za cyklistické opálení.

Jelikož ani jeden z nás nebude vyhlašován na bedně (a to ani v různých kategoriích jako kategorie 100 kg+), jdeme prozkoumat zázemí pod hradem. Je tam jídlo pro závodníky, mytí kol a stánky. Z hradu se dá odejít jen zadem, aby se neucpával vchod. Pod hradbami pak funguje úschovna kol, výdej guláše, studené sprchy z hasičských stříkaček a mytí kol. Průběžně dojíždějí poslední závodníci, kteří na trati trávili i víc jak 8 hodin, což je obdivuhodné.

Letos zvítězil Jan Jobánek s časem 3:36, což s průměrem kolem 26 km/h svědčí o jezdivosti trati, přestože některé části vedou opravdu singlama. Víc jak jinde je tady důležité se dostat do předních pozic již v prvních 5 kilometrech, což se mi nikdy nepodařilo, a proto v podstatě nevím, za kolik bych byl schopen trať dát bez zácpy v úvodních pěšinkách. Letos mi to vyšlo na 5:51, což zdaleka není můj rekord a nejsem na tento čas vůbec hrdý.
Na ostatních tratích se závod dle ohlasů také vyvedl kromě krátké trati, kde vedoucí vlna jela jinudy než druhá vlna. Na webu závodu je o tom detailnější povídání včetně slibu, že se to už nikdy nemůže stát.
Přesto, že se psalo o závodu ve smyslu malé účasti profíků, osobně si myslím, že to není důvod považovat závod za méněcenný, spíše naopak. Závod je výjimečný povahou trati, která sice není z nejtěžších, ale nuda není ani chvíli. Udržuje si navíc určitou osobitost včetně zázemí cíle na hradě Helfštýn. A až tam příště pojedete, nezapomeňte si koupit jablka a slivovici pod hradem, prodává ji tam zkušená prodavačka viz galerie, no to jo.
Václav Brož
















