Propršený pátek a předpověď počasí hrozící velkým ochlazením jasně varovaly, že ač se dalo doteď jezdit v krátkých, na víkend by bylo dobré přibalit alespoň návleky a radši i dlouhé rukavice. Kdo tak učinil, neprohloupil. Silnice byly v sobotu ráno už suché, ale zima zůstala. Na prezentaci běžím jen v tričku a lituji své lenosti, lovit ze dna tašky bundu. Před vchodem se na chvíli zarazím u podivné modré obloukové, z jedné strany prosklené budky, na níž visí cedule Garáž pro kola. Že by nějaká novinka místo klasického depa? Nějaká malá a navíc působí spíš jako vitrína. Výstavka pro zloděje. Sem bych si kolo asi nedal. Tak rychle dovnitř do tepla pro číslo.

Přes varování pořadatelů je u počítačů naštěstí pusto, a tak mám vmžiku v ruce tašku a mizím zpátky do auta. Díky tomu je dost času na přeparkování do cíle, který se již před několika lety přemístil ze stadionu do městských lázní. Dle informace od jednoho spolubojovníka by tam takhle ráno mělo být ještě volno. To není až tak úplně pravda, k vytvoření asi posledního místa na parkovišti před bazénem je třeba odsunout betonový květináč a z jedné strany najet téměř až do stojanu pro kola. Však se jim jich tam z té druhé vejde ještě dost. Teď si tam aspoň dám to svoje, ať se mi dobře nandává číslo. Pak rychle oblékám všechno, co mám a hurá na start. Stejně už tam bude plno.
Vítá mě ale poloprázdné náměstí, had bajkerů není ani do zatáčky a koridor pro nejrychlejší jezdce z minulého roku je zaplněn sotva do třetiny. Já tu byl naposledy před pěti lety, ale když je tam tolik místa... Pořadatel u vstupu po mě chce nějakou pásku, a že bez ní dovnitř nemůžu. „Ale vždyť to má být pro prvních dvěstě, ne?“ Koukne na moje číslo a mávne rukou: „Tak asi jo.“ Paráda, tak to se povedlo. Zatímco z amplionu znějí poslední rady a upozornění na bahnitou trať, koridor se naplní tak na dvě třetiny. Asi se nejen mně nechtělo v takové zimě čekat na start venku. Nebo si více lidí vybralo kratší varianty trati – 70 a 45 km, které startují až v 10 hodin. Startovní výstřel ani nevnímám, jen náhlé hromadné cvakání „espédéček“.
Prvních pět kilometrů se jede po asfaltu, a tak si stihnu všimnout názvů obcí, kterými projíždíme – jsou opravdu příznačné. První se jmenuje Čínov, druhá Lažánky. Dneska to bude totiž opravdu „čína“ a minimálně ze začátku to bude chtít jet „lážo plážo“, aby člověk v tom marastu kolo nedobrovolně neopustil, anebo aby mu nedošlo. A hned první terénní sjezd do Hoštic dává téhle úvaze za pravdu. Hluboké koleje plné bahna se stávají pastí pro nemálo jezdců a pastvou pro kameramany. Po průjezdu mají všichni shodné hnědé mimikry a někteří i nějaký ten šrám. No jestli to takhle bude vypadat celou cestu, tak to potěš.
Naštěstí po trati už podobných polních úseků moc není a v lese je to o mnoho lepší. A v brodech to přeci umeju, to půjde. Jen ty brýle se stále mlží a dnes bych si přeci jen rád viděl pod kolo co nejlépe. Nezbývá než je sundat, v lesích je to opravdu „prádelna“. Po pěším překonání prvního brodu mě okamžitě opouští myšlenka na jakékoli zdržování se v něm a mytí, voda je tak studená, že trvá několik kilometrů, než se nohy jakžtakž zahřejí. Za Nemilkovem na nás čekají dokonce brody dva kousek za sebou, druhý s hladinou výrazně nad kolena. Za ním naštěstí prudký výjezd alespoň trochu na zahřátí. Tady to poznávám, tudy už jsem jel, ale dolů.
Dřívější trať se totiž s tou dnešní v mnoha úsecích shodovala, ale jelo se v protisměru. Není náhoda, že si pamatuji zrovna tenhle úsek, hluboký brod na konci prudkého sjezdu vždycky někoho zaskočil a vysoká nájezdová rychlost ho katapultovala elegantní šipkou pod vodu. Opačné směrování je tedy pro diváky méně atraktivní, avšak rozhodně bezpečnější pro jezdce. A na bezpečnosti trati si pořadatelé evidentně zakládají, před každým těžším sjezdem cedule s vykřičníky, až mi to občas připadá jako zbytečné strašení. Cestou poznávám ještě pár dalších úseků z druhé strany, ale také některé úplně nové. Například motokrosovou tratí na Hradišti se dřív určitě neprojíždělo. Je to prima zpestření, na provlhlém hlinitopísčitém podkladu s kolejemi od motorek si každý celkem bezpečně vyzkouší svoje šoférské umění.
Já si ho pak zkouším ke konci ještě jednou, když mi kolo zas začíná podezřele „plavat“.

Tentokrát ale nejsou na vině rozměklé rygoly, ale změklé zadní kolo. Tak to je pech, měnit duši v zabláceném plášti se mi vůbec nechce. Naštěstí to neutíká moc rychle a za chvíli má být poslední bufet. Tam se mého kola chápou dobrovolníci s hadicí a po nich mechanici v bílých rukavičkách a dofouknou mi to. Ochotná paní mi ještě umyje bidon a doplní ho, jiná mi čistí brýle. Parádní servis. Já se mezitím rozhoduji, co z pestré nabídky na stole pozřu. Nakonec to vyhraje sekaná a pivo, stejně už nemá cenu se někam honit a pořádná energie se bude ještě hodit. Minimálně na dofukování píchlého kola. Když kolem profrčí první žena, je jasné, že by už bylo dobré dojíst a vyrazit. Moc se mi nechce, ale už je to jen kousek.
Cca 5 km před cílem potkávám nezvyklý nápis, který závodníky nabádá, aby následující prudší kamenitý sjezd vedli. S trochou opatrnosti není problém ho sjet. Možná mám ale optiku zkreslenou absolvováním Mosteckého Extrému před týdnem a pro technicky méně zdatné závodníky by pokus o sjetí nemusel skončit bez následků. Na bezpečnost se tu, jak už bylo řečeno, opravdu dbá.

Nový dojezd neznám, a tak mám oči na stopkách. Trochu mě překvapí ostrá levá na úzkou lávku přes potok, ale pak už vidím za plotem stánky a nafukovací brány a po objetí areálu jsem tam. První si chci umýt kolo, než se vyfoukne úplně. Fronta postupuje nezvykle rychle, k dispozici je osm hadic, do kterých žene vodu hasičská tatra tlakem přívětivějším k ložiskům, než většinou využívané wapky. To chválím. Pak jsem na řadě já. Dle šipek najdu sprchy, které jsou téměř prázdné. Jde totiž jen o jakousi zástěnu před venkovními sprchami u koupaliště a o teplé vodě si samozřejmě mohu nechat zdát. Sprchy v krytém bazénu jsou vyhrazeny ženám. Alespoň to mám rychle za sebou, ani to tak nebolelo.

Pak už jen vyměnit čip za poukázku na občerstvení a i s gulášem se posadit před podium, kde za chvíli proběhne rozhovor s lyžaři Lukášem Bauerem a Martinem Jakšem, kteří dnes jeli také. Po nich nastupují vítězové mužské kategorie na nejdelší trati. Ti jsou letos netradičně dva, motorkář zavedl jasně vedoucího Jana Rajchrta těsně před cílem jinam a než se stihli vrátit, projel cílem Robert Novotný. Chybu prý měl na svědomí nějaký vtipálek, který přeznačil trať. To by vše vysvětlovalo, protože značení bylo opravdu precizní. Poklonu bych tak pořadatelům nesložil snad jen za ten brzký start a zmíněné sprchy. Jinak vše na jedničku a Král se opravdu může hrdě prohlašovat za dospělého.
Jan Bulín
















