- Klidnější Úpice
V minulých ročnících bylo s maratónem spojené celé dění na náměstí Úpice, nazývané Bujará Úpice. Celý den a noc vyhrávala muzika a Úpice vypadala jako živé město. Místo toho letos na náměstí proběhl pouze start, cíl i další dění byly přesunuty do Havlovic, asi 2 km jižněji. Mrtvo bylo v Úpici ale už v pátek večer, kdy jsme dostali několik na sobě nezávislých rad, že jediné místo, kde se vaří slušně, je restaurace u Maršíků, kde jsme tedy zakotvili v šestičlenné posádce. Najíst jsme dostali dle přání, i když početnost naší skupinky činila kuchaři již trochu potíže. Zas to tolik ale nevadilo, jelikož matador Honza Hácha vyprávěl zážitky z Makedonie, kde byl na několikadenním soustředění.

Kromě Úpice bylo klidnější i okolí, a tak jsme ubytování sehnali na poslední chvíli v nedaleké rekonstruované ubytovně na fotbalovém hřišti, z které to bylo kousek jak na start na náměstí, tak pak z cíle z Havlovic. Na ubytovně bydlel ještě majitel velkého amerického auta a místní policie mu kolem jedenácté přišla poradit, aby si z korby uklidil rezervu do kabiny, protože prý může přes noc padat rosa.:-)
- Vysoko nasazené tempo
Již ráno je jasné, že dnešní závod se pojede v nádherném počasí, bude i trochu horko. Na náměstí se před devátou ranní řadí do úzkého koridoru trochu méně jezdců. Trasu A, neboli „O život“ si tradičně každý rok vybírá relativně málo jezdců a i to byl důvod, proč organizátoři nakonec souhlasili se zastřešením seriálem Kolopro. S počtem kolem 200 to tedy letos zatím ovoce nepřineslo, alespoň nebude na trati tlačenice.
Tlačenice je alespoň při výjezdu z náměstí. Jeden borec mne tam nesmyslně zavře, tak vteřinu je slyšet vrčení mého předního kola o jeho zadní, nakonec musím vzdát a odhodit kolo o dva metry, abych to ustál ve vodorovné poloze. Jeden místňák to okomentuje „Maj před sebou sto kilometrů a vyšilujou ještě na náměstí.“ Nemám čas se obhajovat, a tak se sbírám a poníženě doháním peloton.

Vysoké tempo je tedy nasazené již od začátku a dá se říct, že nepoleví celý závod. Po silničním prologu přes kopec do Havlovic se rychle vjíždí na polní cesty a dál na lesní cesty a cestičky. Díky malému počtu závodníků není nikde tlačenice a může se krásně dávat. První kopeček je na hrad Vízmburk, pojede se tam ještě zpátky, ale jinak. Tedy kopeček v tomto závodě znamená vždy převýšení zhruba 200 m kašpar tam jde spíše často. Závod je v tomto ohledu vyvážený, nejsou tam ani chvilku dlouhé rovinky, vše na sebe docela navazuje.
- Na svatbu do Svatoňovic
Valím to dál po trase směrem na Kryštofovy kameny a kolem Švédského vrchu. Natočí se tam porce kilometrů a stejně tak výškových. Je to právě hřeben těch Jestřebích hor a pro horské kolo je tam prostředí opravdu ideální. Zatím mi to jede velmi dobře, přispělo i to, že mi není blbě po včerejší večeři, což je na závodech vždy riziko, obzvlášť když se dá na rady matadorů z Makedonie, kteří mají jinou výdrž na alkohol.

Sice ne pro alkohol, ale pro občerstvení sjíždíme z hřebene do Malých Svatoňovic. Sjezd je zakončen krátkým padákem, který pořadatel vzorně vysypal jemným pískem, aby se to dalo sjet v podstatě i na silničce. Přede mnou to přesto jeden snaživec radši sbíhá. Říkám mu, jestli to není škoda takovou malinu vynechat a on na to „Já ti dám malinu! Tady jsem se vysekal už dva roky po sobě.“
Ve Svatoňovicích na náměstí zrovna probíhá svatba a dostane se mi dalšího zážitku dne. Obsluha občerstvovačky má zájem na uvolnění průjezdu náměstím a obecně na bezpečnosti veřejnosti, kdežto pantáta s kamerou naopak vnímá střed náměstí jako ideální bod k natáčení celého obřadu. Pokud tam ten pantáta chvilku vydrží, tak ho statisticky musí nějaký závodník sejmout. Na tuhle pointu ale nečekám, protože chci dnes dát nějaký výsledek, zejména pak s ohledem na vytahování z večerní hospody.

Znovu se vystoupá na hřeben a pokračuje se dál přes Radvanice směrem do Polska ve stráních kopců Přední Hradiště a Krupná hora. Jsou to znovu skvělé singly občas s kořeny, občas s velkými šutry a člověk se nenudí ani chvilku. Kousek na Radvanicema tedy přicházím o rozhodující vteřiny, kdy jako jediný musím počkat na přejezdu, než profrčí místní důležitý jednovagónový spoj. Organizátoři by mohli do pravidel přidat, že závod se jeden nejen za silničního ale i za železničního běžného provozu.
- Terén čím dál víc
Je nesnesitelné horko a začínám se přehřívat. Na chvilku mne vysvobodí malá lesní občerstvovačka. Jonťák liji do sebe a kelímky s vodou na hlavu skrz helmu. Mezi tím tlačím banán, a aby nebyla dlouhá chvíle, vyhecuji místní mladou obsluhu, aby trochu zafandila. Než se je podaří přesvědčit, že jsem opravdu nejlepší, beru jim druhý banán, který dávám do kapsy dresu. Po občerstvovačce směrem na Polsko terénu hodně přibývá a začíná se projevovat styl stavitele trati Vény Hornycha, který vyznává kořeny, šutry, úzké cestičky borůvčím a pokud to jde, příkré srázy.

V určitých chvílích je člověk rád, že má celopéro, jindy je mu to stejně na nic, protože je třeba vysedávat a balancovat v ostrých zatáčkách mezi překážkami. Na druhou stranu to všechno jde dát a musím říct, že je to velmi zábavné. Trochu zapřemýšlím, jak to bylo před dvěma lety, ještě před zásahem Vény. Asi to bylo více o širších cestách, za to bylo mokro a zdejší bláto se nevýmluvně drželo součástek jak jen to šlo. To kdyby byla mokrá varianta i dnes, si moc nedovedu představit.

- Krize a druhý dech
Mokro tedy není a začínám toho litovat. V Polsku se projíždí vesnice Okrzeszyn a trasa se stáčí na západ. Je to docela úleva, protože na sever se tyčí Mravenčí vrch a již skoro v polovině závodu si říkám, že by to bylo docela maso. Místo na Mravenčí vrch se jede Janský vrch, který je o 140 m nižší, zato se převážnou část jede mimo les a teploměr na sluníčku stoupá k neúprosným 38 stupňům. Mám trochu krizi, asi něco jako úpal a potřebuji to nějak řešit. Sunu se pomalu dál do kopce, skoro už si říkám, že si budu muset ustlat pod stromem a počkat na večer, ale nějak to dám až nahoru. Pak už to trochu jde z kopce, ale stále cítím, že je třeba rázně zakročit. Vidím velkou louži a hned mám jasno. Čistota nečistota nabírám vodu a šplouchám ji jako chladící médium všude možně na mne, jen si říkám, že se pak nesmím olizovat. Míjí mne dva závodníci a asi si musejí myslet, že jsem blázen. Ale trochu to pomáhá, voda syčí na hlavě a cítím, že se mi vrací normální vnímání. Mohu zas pokračovat, pomalu to rozjíždím a chytám tempo, druhý dech.

Vracíme se do ČR, projíždíme Petříkovice, Slavětín a pak Lhotu. Někde tam je další občerstvovačka, kde opakuji rituál s vodou na hlavu, tentokrát již čistou. Definitivně mne to zachraňuje a mohu znovu začít dávat závodně. Doháním dokonce Vláďu Landu, který byl večer v hospodě neslibnějším závodníkem. Má také trochu krizi a potupně tlačí nějaký kopec. Tak mu trochu ujíždím, ale ne na dlouho.

Už toho máme všichni dost, přesto přicházejí ještě pasáže v terénu včetně jednoho sešupu, který by šel dát leda tak na kovaném sjezďáku s integrálkou. Je tam dokonce regulovačník, který nás nabádá, abychom to nezkoušeli. Tam někde mne asi znovu dohání Vláďa, který také chytl druhý dech.
Podle propozic a tacháče to vypadá, že dojíždíme do cíle, tak se dohodneme na spolupráci a na pár kilometrech dáváme jako o život. K našemu překvapení se ale místo v cíli objevujeme v Malých Svatoňovicích a je tam stále ta občerstvovačka. Jsem docela prošitý, do cíle zbývá 5 km, a tak nic neberu a upaluji dál. V tom si všímám, že tady čeká přítelkyně Tereza a říká mi, že je to ještě 15 km. Říkám ji, že mi to měří, takže mne nemůže napálit a ona opakuje, že je to ještě 15. Nic nechápu a jedu dál.
- Poslední trápení
Po pár kilometrech mi začíná docházet, že tady něco nehraje. Už jsem měl dávno být na trávníku s kelímkem v ruce, a stále nějaké kopce. Znovu mne dojíždí Vláďa, a tak ho posílám napřed, že jsem prošitý. A je to pravda. Před každou zatáčkou a každým horizontem se modlím, aby už byl konec. Převýšení, technické singly a horko udělalo ze stovky, která na papíře vypadá jednoduchá, docela náročnou trasu, která tedy stojí za to. Konečně najíždíme na hranu louky a pod námi se rozprostírá zázemí cíle v Havlovicích. Nejradši bych to tam poslal rovně, ale trasa vtipně vede ještě oklikou a mírně do kopce, než se spustíme dolů na vytouženou cílovou rovinku.

Dojíždím kompletně na sucho a prošitý. Potřebuji pár minut, než můžu začít mluvit. V podobném stavu je ale skoro každý, rozdíl mezi propozicemi a realitou se ukázal být jako dobrý fór. Nadávali prý i eliťáci z čela pole. Ono není divu při takovém horku. Člověk si vypočítá potřebu vody na poslední kilometry docela přesně a rozdíl téměř 10 km je pro průměrného závodníka víc jak půl hodiny. Za takovou dobu se nedostatek vody už hodně projeví, nehledě na snaživce jako já s Vláďou, kteří si před tím hodí hákovací dojezdovou intenzitku a pak zjistí, že jsou teprve v Svatoňovicích.
- Stojí to za to víc než obvykle
Za to atmosféra na hřišti je příjemná. Dík počasí vydržíme docela dlouho i po spořádání obligátního přídělu i dalších kelímků. Uprostřed hřiště probíhá exhibiční zaučování dobrovolníků na trialové kolo a odpoledne vyvrcholí vyhlášením výsledků a tombolou. Vtipnou vsuvkou v tombole je dovyhlášení výsledků v kategorii zkušenějších žen, jelikož druhá dojíždí jako poslední závodník vůbec a z pásky jde za potlesku rovnou na pódium.

V tombole nic nevyhrávám, a tak mi nezbývá než zhodnotit celý podnik. Dal jsem si to za 6:50, na rozdíl od Jana Škarnitzla, který se snažil jen 4:29. Přes jednu velkou krizi, spojenou s nesnesitelným horkem a přes trápení na konci, zapříčiněné slepým spolehnutím na údaj o délce trati, jsem si to celé užil. Co dělá tenhle závod unikátní, je malinová trať plná singlů včetně trialových pasáží, které jsou ale sjízdné i průměrným hobíkem. Třešničkou na dortu bylo počasí a možná i to, že díky nižší účasti na dlouhé trase se celou dobu i v techničtějších pasážích jelo bez špuntů a mohlo se naplno závodit. Dalo by se to shrnout tak, že kdo se příští rok nepřihlásí na Jestřebí hory trasu A, tak není normální, no to jo.
Václav Brož
další fotky jsou ZDE >>
















