Přes to, že jsem byl ve fázi regenerace z Loudání českou krajinou a přesto, že mi 11 lidí z 10 doporučilo závodění na týden vynechat, vydal jsem se na 105 km dlouhou trať s 2700 m převýšením, abych ji zdolal velmi opatrným tempem.
- Konečně bahno, aby to vypadalo
Pravý jezdič horských kol má nejradši, když je všude plno bahna, a tak když přijede do cíle celý hnědý, obdivují ho všichni, co nejeli, jak je to tvrdý hoch, že do toho šel a přežil. Navenek se ale tváří tak, že bahno nechce, vymlouvá se na nutnost čistit kolo součástku po součástce a dělá další kožichy, aby to nakonec vypadalo, že mu osud přichystal opravdu tvrdou zkoušku. Z tohoto hlediska nemohl Malevil Cup letos dopadnout lépe. Celou noc pršelo a přestalo přesně v 8 hodin, tedy půl hodinu před startem dlouhé trati, kam jsem byl zapsán i já. Navíc bylo celý den kolem 16-20 stupňů, tedy ideální pro bahenní závod v pohodlí.

V půl deváté na náměstí Jablonného v Podještědí je docel rušno. Startu předchází vystoupení malých mažoretek a nějaké proslovy, které nejsem schopen zaregistrovat, jelikož přijíždím na poslední chvíli. Čekal jsem totiž, až přestane pršet, než jsem vůbec vylezl z chalupy kolegy a kamaráda Jakuba v nedalekých Rynolticích. Díky skvělému ubytování, večeři i snídani jsem na sto procent připraven na 7 hodin jízdy, toť je můj plán výletního tempa. Jsem totiž ve fázi regenerace z non-stop závodu na 720 km z minulého víkendu a různě mne pobolívají kotníky včetně jedné achilovky.
Start závodu je jeden z těch méně nervózních, minimálně vzadu se to dopředu zas tolik nerve. První část vede do Rynoltic, kde jsme v pátek večer dokonce navštívili místní šestku. Jede se převážně po posekaných pastvinách, kde to pěkně klouže. To ví i dva starousedlíci, kteří si k trati vynesli dvě plastové židličky, aby mohli lépe sledovat celý ten nesmysl. Ptám se jich, co si o tom myslí a mají v tom celkem jasno. „Pěkně to klouže, to bude držkopádů!“ Pánové mají pravdu, držkopádů je dost hned v těch prvních kilometrech. Místní pastviny jsou dost příkré na to, aby to v podmáčené trávě bylo těžké ustát, a často to končí méně či více bolestivým pádem, a to nezávisle na aktuální rychlosti.

Po Rynolticích se charakter trati přesouvá více do lesní atmosféry, ubývá trávy a přibývá opravdového bahna. Směrem nahoru to rychle přestává zabírat, a to i tam, kde by člověk měl sílu šlapat v sedle. Pro mne to není moc dobré, jaksi se mi tím popobíháním oživuje zánět achilovky.
Směrem dolů je to zas cirkusácké umění udržet kolo ve směru jízdy a často se musí jet o dost pomaleji, než by to šlo za sucha. Cítím, že jsem trochu přehustil bezdušáky, ale říkám si, že je to dobrý trénink a že je upustím, až když půjde do tuhého.
- První boj je stihnout limit u rozdělení tras
Jelikož jedu výletním tempem, pohybuji se mezi závodníky, kteří hodně bojují s každou nástrahou tratě. Největší boj je letos na Malevilu o limit u rozdělení tratí. Kvůli bahnu byl prý limit o půl hodiny posunut, přesto plno z těch, kterým čas v cíli v pohodě změří, zde budou tady přesměrování zkratkou do cíle. Celkový limit je 8 hodin na celých 105 km, což je opravdu dost tvrdé, když to srovnám s jinými maratóny.
Největší boj ale shlédnu někde ve čtvrtině trati, kolem Pískového vrchu, než se spadne do Hrádku nad Nisou. Borec tam v pomalém výjezdu nevímjak přepadl přes rodla, zasekl se o mez a zůstala mu zacvaklá levá noha. Minimálně půl minuty tam bojuje, aby se z této pozice dostal do něčeho pohodlnějšího. Druhý borec v pláštěnce mu zatím přidržuje kolo a celé to vypadá jako nacvičená groteska. Podle sténání to ale nemusí být příjemné. Zasloužilo by si to první místo v kategorii „Proč už nikdy nášlapy.“

V Hrádku nad Nisou je na koupališti umístěna větší občerstvovačka, kde si dopřeji několik minut konzumace výborných chlebíčků se škvarky a dalšími pomazánkami. Jelikož jsem se rozhodl dnes tolik nezávodit, ochutnávám, co se dá. Hned po občerstvovačce se jede singlem v rokli zpět do lesů. Je to asi vyhlášená rokle Hrádku nad Nisou, protože se tam umístilo hnedka několik skupinek fanoušků. Jedni z nich mají připravené pro závodníky překvapení. Na místě, kde není v podstatě žádná záludnost, čekají potichu, až k nim závodník dojede, a v ten moment spustí to nejhlasitější fandění, co si člověk umí představit, spíše tedy řev. Honza Hácha, který jel přede mnou a na kterého to zrovna vyšlo, mi pak přiznal, že měl co dělat, aby se udržel v sedle.

Po Hrádku nad Nisou se trať klikatí mezi několika kopci Lužických hor, jmenovitě Popovou skálou, Loupežnických vrchem a pak v Německu Fuchkanzelem, než se začne padat technickým singlem a nakonec náročným sjezdem do města Oybin, které je vyhlášené pěknými pěšími trasy mezi zdejšími velkými šutry. Právě v onom singlu mne dojíždí Stanislav Hejduk ze střední tratě, která startovala o hodinu později. Má dvojnásobnou rychlost než já, a když na mne křičí z které strany pojede, trochu se leknu a málem se vyndám. (V článku na iDnesu se mi ale už omluvil, tak je to v pohodě). Jde do tuhého a upouštím několik psů z obou plastů, aby mi lépe držely na kluzkých kamenech a opatrně se sesouvám do města s očima na stopkách. Dopadne to dobře, ustojím to všechno, nejhorší mám snad za sebou.
V Oybinu končí trasa pro hendikepované, jinak všichni ještě pokračují společně na kopec Hvozd, největší výzvu závodu. Jelikož je před ním občerstvovačka, dávám ho s řádně plným žaludkem již oblíbených chlebíčků. Hvozd je sice docela kopec, ale jde dát celý v sedle. První část je kamenitá a je třeba jet na velkou pilu, aby měl člověk setrvačnost. Na to letos kašlu a pár metrů vytlačím, než zas nasednu a zbytek dojedu. Ze střední trati si nás už začínají docvakávat celé skupinky a špatně nesou, když něco tlačíme. To je možná věc, kterou si nedovedu představit příští rok při mistráku, pořadatel bude muset asi prodloužit čas mezi startem dlouhé a střední tratě, jinak se to tam porve.
- Druhá půlka není lehčí
Po rozdělení tratí za Hvozdem se říkalo, že je to už jednoduché. Sice se ještě jede směr na kopec Luž, ale měly by to být spíše dlouhé lesní cesty. Letos je trať trochu pozměněna a několik pasáží překvapí svojí náročností. Mne dostal nejvíce singl kolem Luže, který byl jakoby schválně postavený s velkých drnů trávy, po kterých to ale vůbec nejede. I celopéro selhává a nezbývá než se hodně snažit, aby se těch pár kilometrů ukouslo.

Kromě toho přibývá pasáží s velkými loužemi a hlubokým bahnem, často je třeba jít ze sedla a rvát to skrz ze všech sil. Někde kolem Suchého vrchu, kdy už se v podstatě vracíme směrem do Heřmanic v Podještědí, kde je na ranči Malevil cíl, jsem svědkem ošklivého pádu německé holčiny, která překvapí svým jednotvárným slovníčkem. Vyndá se na krev v jednom sjezdu a následně asi dvacetkrát za sebou řekne německy „hovno“. Když se německy zeptám, jestli je v pořádku, zjistí, že jsem cizinec, tak ještě desetkrát řekne anglicky „souložit“ a pomalu vstává. Usuzuji tedy, že je asi v pořádku a odjíždím s živým obrazem v mé mysli, obrazem krve a bahna ve spojení s blond závodnicí. V cíli jsem ji pak již neviděl, tak nevím, jestli se jí podařilo to dojet, ale zřejmě ano, byla bojovná.

Kromě bahna se mi jede dobře, vyplatilo se nehrotit tempo, vydržel bych takhle ještě jednou tolik. Pár kilometrů před cílem je navíc ještě jedna občerstvovačka, kde mají zase moje oblíbené chlebíčky. Jsou i trochu milejší než na ostatních bufetech, tak hodím řeč o počasí, bahně a koláčcích. Nabízejí totiž koláčky a dokonce i pivo. Odolat se samozřejmě nedá.
Dojezd do cíle je pak hračka, navíc se nejede pytel kolem ranče, jako minulé ročníky, ale rovnou pod oblouk, kde už na mne čeká osobní fotografka.
- Cílové dění a zhodnocení
Tempo jsem nehrotil, abych šetřil achilovku a obecně, chlebíčky jsem využil na 200% (podle tacháče jsem na občerstvovačkách strávil celkem půl hodiny) a vyvaroval jsem se pádu i technickým problémů. Do cíle jsem navíc dorazil patřičně zablácen, tedy všechny cíle jsem si splnil. S pohodovým časem 7:15 jsem spokojen, protože jsem si to užil. To se asi nedá říci o prvních závodnících, na dlouhé to například Jan Jobánek stihl za 4:29. Z toho času je patrné, že zadarmo to dnes nebylo a časový limit 8 hodin byl dosti šibeniční pro plno závodníků.

V cíli vše funguje jak má, jen je nesmírně dlouhá fronta na wapku. Já s tím problém nemám, protože plánuji kolo ošplíchnout až na chatě, přesto mne to dost zaráží. Stejně tak mne zaráží nehostinnost dojezdu postaveného v podstatě z lešení. Asi to bude vypadat jinak, až to bude obsypané fandícími diváky, ale na pěkné fotky to moc letos tedy není. Co funguje dobře, je stánek s klobásami, kde navíc čepují za poukázky a jelikož to nikdo neví, není tam vůbec fronta. Hned vedle prodávají i kafe a horkou čokoládu. Je to velmi dobrý nápad, hlavně pro diváky, kterým není 18 stupňů zrovna příjemných.
Po dojezdu kamarádů Jakuba a Honzy na krátké trase ještě chvíli relaxujeme na trávníku, než se odebíráme do Rynoltic krásnou 10 km vyjížděcí tratí. Víme totiž, že nás čeká šichta u hadice. Tedy, kdo si letos chtěl užít zážitkového bahna, neměl chybět na Malevilu, no to jo.
Václav Brož
další fotky jsou ZDE>>
















