Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Drásal konečně bez úrazu

7.7.2011 13:44

Drásal slavil plnoletost. Já slavil úspěšné dojetí bez úrazu, které mě naopak potkaly vloni a předloni. Všichni pak mohli slavit úspěšný závod, kterému na atraktivitě paradoxně přidaly přívalové deště z předchozích dnů.

Bookmark and Share

  • Hoňka na start

Spát u známých ve Vsetíně se vzhledem k nočnímu poprchávání a chladu ukázalo jako výhoda. Na druhu stranu jsem tak úplně neodhadnul časovou rezervu – do Holešova jsem dorazil v půl osmé jen čtvrthodinu před startem. A to jsem musel trochu závodit už ve stoupání na Tesák, tentokráte ještě v autě. Pár minut do startu zastavuji v téměř vyprázdněné zámecké zahradě. Všichni už jsou zřejmě na startu, zatímco já se převlékám a skládám kolo. Pohled na oblohu a volím raději plnou ochrannou výbavu – přední blatník, catcher pod rám a zadní blatník, ten ale nějak nejde dotáhnout a stále kvedlá. Házím ho zpátky do auta a proklínám další minutky zdržení a komp už raději strkám jen do kapsy s tím, že ho přidělám později (mám rozbitou úchytku).


Na start dojíždím ostrým tempem a řežu zatáčky. Podobně ostře vyráží i eliťáci po startovním výstřelu. Pořadatel mě posílá na konec startovního koridoru, abych měl zaznamenaný čip. Dostat se tam však přes přihlížející fanoušky nejde. Naštěstí se mi daří vmáčknout vepředu hned vedle nafukovací oblouk a najet přes nejkrajnější koberec s čidlem. A jsem konečně na trati. Vyšlo to. Jsem sice dost vzadu, ale jedu bez větší časové ztráty, a to je po té honičce s autem a přípravou kola potěšující.

  • Rozjezd s rozumem, sjezdy občas bez něho

Jedu v balíku a nikam se příliš neženu. V levém koleni mi něco divně pokřupává při každém šlápnutí, čekám, až se zahřeji na provozní teplotu. Ta přichází hned v prvním stoupání za Přílepy. Posunuji se stále vpřed. To se mi tedy v kopcích příliš nestává, je vidět, že jsem mezi kondičně slabšími, ale na první pohled to na nich vidět není. Nikdo neslézá ani v techničtějších pasážích, všichni svědomitě šlapou vzhůru. Jen ta intenzita asi není úplně špičková. Prosazují se i děvčata. Za jednou v zářivě žluté větrovce se posouvám dopředu, a jak přecházím do většího nasazení, začínám ji za sebou trochu táhnout a uvolňovat cestu. Před koncem stoupání mi děvče ve žlutém opět ujelo. Konec stoupání je až po šesti kilometrech s třemi sty padesáti nastoupanými metry. Tentokráte mi to však uteklo jako nic.

 

A už se spouštíme dolů k Rusavě. Konečně nějaká rychlost. Jezdců je však kolem mě plno a je třeba dávat velký pozor. Ve snaze posunout se dopředu občas pozapomínám na obezřetnost a nabírám chvílemi fakt dost velkou rychlost. Poté, co jsem se mihnul kolem žluté děvčice i trojice opatrnějších bajkerů a měl docela potíž na bahnitém terénu, prokládaném kamenitými výmoly dobrzdit, mi to dochází. Takhle si sice krásně užívám, ale velice snižuji šance na úspěšné dojetí. Stačí, aby stejně jako v předchozích dvou ročnících nějaký jezdec přede mnou udělal něco neočekávaného a nezachrání mě ani „ve sjezdech nesmrtelná děvětadváca“.


Ale konec mudrování, dojíždíme do Rusavy. Obec nejvíce postižená přívalovými dešti fandí jako jeden muž podél trati, vedoucí po vodou odříznuté silnici. Drásal zde evidentně alespoň na chvíli překonává blbou náladu a povodňový stres. Koukám kolem a skutečně vidím poválenou trávu v okolí bystřiny (dříve potůčku) vedoucí podél silnice.


Projedeme obcí, zahneme dvakráte doleva a už je tu jedno z nejostřejších a nejdelších stoupání – Grapy. Kolem se pasou krávy, ale tentokráte se rozhoduji nezastavovat, nefotit a zkusit to vyjet v tempu. Mám pocit, že se mi to daří velmi dobře, plíce stíhají v pohodě a ani nohy se nijak nevzpírají. O tenhle pocit však přicházím v poslední třetině stoupání. Ne, že bych přestal stíhat, ale postupně se ke mně blíží děvče v žlutém a pořád něco vesele povídá. Posledních dvě stě metrů je to i srozumitelné a z toho na mě jde deprese ještě větší. Řeč jde i o tom, jak si skoro každý den zaběhne 25 km, aby se pak v kopcích nezadýchávala. Spolušlapající borci se diví a já jí musím dát za pravdu. Trénink splnil svůj cíl. Pusu fakt nezavřela a ještě mně dokázala slušně poodjet. Nahoře míjím pitnou občerstvovačku, jen ze slušnosti si dávám za jízdy kelímek s vodou a snažím se udržet další holky, která mě předjíždí. Lenku Hartlovou znám už z mosteckého Extrem biku a vím, že má slušnou výdrž, tož uvidíme.


Naštěstí je tu další prudký sjezd z pod Hostýna do Chvalčova. Tak tady jsou předchozí průtrže mračen znát asi nejvíce. Cestu protíná spousta rýh z nahromaděného kamení. Čerstvě vytvořené potůčky prokládají již tak dost mokrou trať. Pouštím to docela vostře. Za chvíli musím zastavit, protože jsem z uchycení vydrncal přední blatník. Není čas na upevňování. Strkám si ho do camelu a čas neplánované zastávky využívám k pořízení prvních foteček. Sjezd je i dál velmi náročný, ale i tak se divím, že jsem tu mohl předloni ztratit kontrolu nad kolem a atakovat hlavou vzrostlý buk u cesty. Letos jedu v těchto partiích navzdory horšímu terénu o dost rychleji a přitom mám pocit, že mám vše pod kontrolou. Holt nové kolo s třemi palci navíc, hrubé pláště a lepší brzdy.

  • Nejvyšší kopce v pohodě

Ve Chvalčově najíždíme na silnici stoupající k Tesáku. Dojíždí mě borec a chválí můj sjezdařský styl. Jó, kdyby se tak daly závody vyhrát z kopce! Požádám ho, aby mi do camelu zastrčil komp-garmina, ve kterém se mi mezitím vybily baterky. Je šikovný, daří se mu to za jízdy, ani nemusím moc zpomalovat. Pak odbočujeme z hlavní na vedlejšku a závěrečné kilometry pak stoupáme na Tesák lesem. Tady se mi poprvé začíná lepit řetěz na nejmenší placku. No, lepit je vlastně slabé slovo – prostě jakmile musím zařadit nejmenší převodník, zabahněný řetěz se zasekává při každém třetím otočení klik. Jet se s tím nedá. Nezbývá, než jet na nejlehčí převod na prostřední placce nebo prostě tlačit. A tak tlačím i úseky, které bych bez problémů jel. Tam, kde mi vystačí prostřední převodník, však kupodivu držím tempo a co víc - předjíždím.


Tesák jsem tak zdolal bez větších potíží. Nahoře na občerstvovačce se hned hrnu ke stánkům. Ani ne tak kvůli pochutinám, spíše proto, abych odevzdal uvolněný blatník, který mi překáží – narážím do něho helmou, když se chci dívat zpříma a v baťohu i tak není dost místa. Najeden a bez překážejícího blatníku jedu dál. Menší sjezdík, kde si opět připomínám obezřetnost, a pak série stoupání, zakončená nejvyšším bodem, Kelčským Javorníkem (850 m.n.m). Sice tlačím, ale i tak je to nějak snazší než v předchozích ročnících. Tedy pro mě, který před týdnem absolvoval podobně zabahněné, ale výrazně drsnější a techničtější Beskid Trophy. Dvěstě, třista i čtyřista metrů převýšení jsme tam dávali v každé ze čtyř etap v daleko těžším a nesjízdnějším terénu. Tohle je fakt v pohodě, i když s přibývajícími kilometry nadhledu ubývá.


Ve stoupání před Kelčským Javorníkem předjíždím upovídané děvče ve žluté větrovce. Už jí to moc nepovídá. Vlastně vůbec – když se jí trochu potměšile ptám, proč tomu tak je, jen něco zahuhlá a funí do kopce. A pak, že se nebude zadýchávat!

 

Konečně na Javorníku. Ještě pár set metrů hřebenového singltreku, trochu potlačit přes kořeny, pípnout na časomíře, sebrat za jízdy ionťák a hurá dolů. Míjím Holubovu chatu, před kterou jsem měl vloni pád a vymknuté rameno mě pak poprvé v historii donutilo vzdát. Zaháním smutné vzpomínky a sjezdík s poklesem 400 metrů na šesti kilometrech mi nahrazuje předešlou námahu.

  • Blátíčko a bláto aneb řetězu není dobře

Projíždíme Rajnochovicemi. Opět je tu o závod slušný zájem, sportovně vyhlížející tatík hlásí pořadí – jsem 230., tedy žádná sláva. Kousek za vesnicí v mírném stoupání stojí malý kluk a obsluhuje tu svoji malou občerstvovačku. Na výběr je sice jen sůl a voda, ale většina lidí, stejně jako já, nabídce neodolá a vodu v kelímku si od něho vezme, aby ho po 70 metrech odhodila do připravené krabice. Takový začínající podnikatel to byl.


V táhlých stoupáních za Polomskem pro změnu předjíždím Lenku Hartlovou. Jak se přede mě dostala se mě neptejte, nechápu. Na tohle stoupání jsem vystačil s prostředním převodníkem, takže se opět posouvám trochu dopředu. Občerstvovačkou Lázy na 45. km jen projíždím. Coby náhradu si za jízdy dávám alespoň tyčinku, kterou jsem se předzásobil na Tesáku. Za Lázama je jezdivý a hravý sjezdík. Bohužel zakončený méně hravým blátivým koridorem. Tady je bláto každý rok. Letos je tu bláta „něúrekom“, chvílemi téměř po kolena. Jsem jeden z mála, který to zkouší jet. Když po dvou minutách dřiny s vytahováním kola z největšího marastu vidím, jak mě svižně objíždějí další a další lesem podél zablácené cesty, nezbývá než rezignovat na pravidla a vydrápat se na lesní pěšinku za nimi. Třetině bláta jsem tak unikl, ale i zbytek je třeba překonat. Kola se smekají, ale jet se to s vypětím všech sil dá. Tady předjíždím fakt ve velkým. Mnoho jezdců jen přenáší, mnoho zase nemá potřebnou techniku, aby to na kluzkém a lepivém terénu ukvedlali. Kupodivu míjím i Hartlovou.

  • Servisní stanice, kolo zase v cajku

A je tu další stoupání a další zbytečné tlačení namísto jízdy na kašpárka. Je to celkem otravné, na většinu kopců před Jarcovou bych měl, takhle ale trochu ztrácím. Ve sjezdu přes Jarcovou k Bystřičce u Valmezu mě brzdí hned několik uondaných jezdců. Předjet se mi je daří až při nájezdu na asfalt, a to už pro změnu musím zastavit na naší občerstvovačce na 56. mm (U Macháčků-Málků). Tady poprvé doplňuji camelback a ochutnávám rohlíčky se škvarky a cibulkou. Mňám, mňám. Dokonce i řetěz a kazetu se mi tu snaží trochu vyčistit, ale ouha, došla jim voda v sudu.


A tak zpátky na trať. Ujedeme tak dva pohodové kiláčky na asfaltu a je tu další výzva. Stoupání přes Pržno ke Krbácku, které je o nějakých 230 výškových metrů výš než zmiňovaná občerstvovačka. Řetěz se znovu seká, takže kromě sta metrů potupné tlačby před vrcholem to dávám na prostřední převodník a opět si o pár pozic polepšuji.  Přijíždím k páté občerstvovačce na 66. km U Holáňů. Původně jsem ani zastavovat nechtěl, ale vidím zde umývat kolo wapkou. Zastavuji a připadám si jako v depu F1. Neslézám z kola a jen pozoruji, jak mi dva mechanici bleskově ošplíchnou bahno z kola, brzd i řetězu. Další se mi vrhá k řetězu a ošetřuje ho olejem s teflonovou příměsí. A další chce něco šplíchat na brzdy. S hrůzou ho zastavuji. Zaolejované brzdy je to poslední, co můžu potřebovat. Ale on má v ruce čistič brzd a na ten povolení užití dávám rád! Je to paráda. Škoda, že čistota mi po vjezdu do prvního lesního stoupání moc nevydrží, bahno je mocný nepřítel.

  • Čas občerstvovaček

Vůbec občerstvovačky jsou na Drásalovi fenomén. Asi nikde se na závodech nesetkáte s tak pestrou nabídkou pochutin. Místní je nabízejí s velkou ochotou a místy i s hrdostí na produkty svého kraje či dokonce své domácnosti – mám na mysli především koláčky, chléb se škvarky nebo sýry. Já letos zastavil na třech z devíti oficiálních a několika dalších soukromých občerstvovačkách. Na Tesáku spíše kvůli odevzdání blatníku nežli jídlu a pití, ale tam nabrané zásoby tyčinek mi na trase velmi pomohly. Zastavit na Trojáku je pro mě však nezbytností. Je tady velký plac a občerstvovačka je tak největší ze všech. Atmosféra tu bývá bojovně pohodová. Přece jen mají jezdci už něco ujeto a po skoro 80 km se pomalu rýsuje úspěšný dojezd do cíle. Já si tentokráte dopřávám bohatě dosolený chleba se sádlem a salámem. A zapíjím to výborným pivem. Taková drásalovská klasika to je. Také řetězu zde dopřeji další proolejování od pohledné dívky, kterou jsem o podobnou spolupráci požádal už na Tesáku.

  • Závěrečné kopce, zasloužený sjezd

Troják byl fajn, jenže když opouštím prostranství, tak zjišťuji, že mě předjela nezmar Hartlová. To je snad popáté, co se jí snažím dojet a poté i ujet. Lenka vypadá, že do šlapání dává opravdu všechny síly a odhaduji, že na občerstvovačkách strávila ještě méně času než já. Naštěstí je to už opravdu naposledy, co Lenku předjíždím. V následujících kopcích nejmenší převodník více méně poslouchá a mně se daří znovu vyjíždět pořádné sklony. V jednom sjezdu vidím, jak se po louce z pravé strany připojují jezdci z krátké 55 km trasy. „Tak co vy junioři?“ křičím na jezdce z této pro mě dětské trasy. Když je po půl minutě dojíždím, pobaveně se na mě šklebí hned tři šedesátníci.


Po dalším zanesení řetězu bahnem se mi podařil husarský kousek – vyjel jsem Pardus na prostřední převodník, sice ve stoje, ale i tak o dost rychleji než ostatní tlačící. Následuje dlouhý sjezd, kde poklesneme o dvě stě výškových, abychom je hned v následujícím lesním výjezdu zase nabrali. Stoupání po lesní hrbolaté cestě, která se kroutí a kroutí, je značně úmorné. Kdysi jsem tu několikráte málem kolaboval, ale tentokráte dokážu jakés takés tempo udržet.

 

A je tu další táhlý sjezd a výjezd, tentokráte je třeba zdolat výškových metrů tři sta. Míjím výborně zásobenou občerstvovačku u Fryštáku a stoupám na Horní Malíkovou. Tam je poslední občerstvení a následuje poslední stěna. Řetěz se opět zasekne a nezbývá než to vytlačit až nahoru. Na závěr už zbývá jen se spustit dolů, stejnou trasou, jakou jsme stoupali po startu. Jediný rozdíl je ve směru a rychlosti. Teď frčím něco mezi 50 a 60 km/h a postupně předjíždím obezřetnější jezdce a jezdkyně – v drtivé většině se jedná o účastníky krátké trasy, my z dlóhého Drásala jsme se s přibývajícími kilometry hodně naředili.

  • Finiš a dojetí v cíli

Pod kopcem najíždíme na asfaltku. Do cíle zbývají nějaké tři kilometry totální roviny. Ideální podmínky pro stupňovaný finiš. Nožky si ve zběsilém sjezdu odpočinuly, takže se do něho s chutí pouštím. Postupně předjíždím čtyři jezdce. V zámeckém parku je dojezdová cesta pěkně nakroucená. Do omrzení jezdíme po cestičkách vpravo, vlevo, tam i zpátky a já se snažím usilovně dostihnout jednoho jezdce z krátké přede mnou. V předposlední zatáčce se mi to konečně daří a já konečně můžu projet cílovou rovinkou mačkaje svojí vřeštivou houkačku.


Světelná tabule mi ukazuje čas 7:34 a 59. místo v kategorii. Kromě slovní informace o pořadí na 37. km jsem neměl představu, jak dobře či špatně si vedu – komp se mi vybil a hodinky jsem neměl. Takže tento výsledek se mi velmi pozdává. Koukám na dojíždějící zablácené borce a až po chvíli mi dochází, že jsem to dokázal. Po dvou pádech v předchozích dvou ročnících mě pár lidí z pověrčivosti od závodu odrazovalo. Já to ale chtěl zlomit a nakonec se to podařilo. A ve velkém stylu – na trati jsem až na zasekávající se řetěz neměl další problém. Nohy sice bolí, ale co jsem chtěl, jsem si i ušlapal, někdy snad i víc. Jen z těch několika kopců, kdy jsem se nechával unést možnostmi svého Tallboye, jsem si na štangli chvílemi vezl anděla strážného. Dokázal jsem TO! JO! JO! Směju se a v očích cítím slzy. Na spokojenosti nic nemění fakt, že jsem skončil za svými kamarády Vaškem i Vítkem, což zjišťuji při shledání ve frontě na mytí kol. Na trase jsem je neviděl, protože byli od startu přede mnou. V závěru jsem je však stáhnul a zaostal jen pět a čtyři minuty, to je čestná porážka.

  • Jak závod zhodnotit?

Osmnáctý Drásal byl tradičně výborný! Náročné až extrémní podmínky daly vyniknout zase trochu jiným partiím trati. Organizace byla vynikající. Značení, občerstvovačky, servis, mytí kol i v průběhu, přístup organizátorů… A v neposlední řadě musím pochválit diváckou podporu, která je zde asi nejlepší u nás. Na Salzkammerguttu se sice fandí víc, ale na naše poměry to bylo výborné.


Takže to máme úspěšně za sebou a těm, co dočetli až sem, gratuluji. Těm, kdo navíc ještě Drásala nejeli, zbývá jen poradit, ať to zkusí. Z vlastní zkušenosti, kdy jsem z obavy před náročností start rok od roku odkládal a odkládal, vím, že zážitek na trati i z dění mimo ni stojí za to. Úspěch zde není ani tak o tréninku, jako o hlavě. Ten, kdo dorazí do cíle, zvítězí. Minimálně nad svojí pohodlností a obavami.

 

Pavel Macháček 

Diskusní fórum pro: "Drásal konečně bez úrazu"

Názor Autor Datum a čas
RE: Drásal konečně b... cruiser 13. 7. 2011, 23:15
RE: Drásal konečně bez úrazu
V každém případě gratuluji k úspěšnému absolvování závodu. Já letos takové štěstí neměl - na sjezdu z Hostýna si zlomil klíční kost a dojel z Chvalčova do Holešova po asfaltu. Ten sjezd jsem jel závodně i nezávodně asi pětkrát a dosud jsem s ním neměl problém. Trať byla po povodních sice ve slušném stavu, ale celkem zákeřná. Statistikám uváděným v diskuzi na drásalovských stránkách, že je méně zranění v mokrých podmínkách protože si každý dává větší pozor, se musím smát. Možná tam, kde není kamenitý podklad jako v Hostýnkách, to tak funguje.
RE: Drásal konečně b... Paw-autor 13. 7. 2011, 23:04
RE: Drásal konečně b... cruiser 9. 7. 2011, 22:01
RE: Drásal konečně b... Jan Herda 8. 7. 2011, 17:09

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |