- Sláva i spěch na startu
Briskná dechovka vyhrávala. Bajkeři se blížili z náměstí, kde k nim promlouvali místní potentáti, k jubilejnímu startu u Cerekevského rybníka. No a já zatím ještě pořád skládal kolo a převlékal se do závodního, protože jsem se s příjezdem kvůlivá střevním potížím poněkud opozdil. Zazávodil jsem si vlastně už cestou autem, jen doufám, že mi silniční časomíra nebude zaslána v upomínku. Nakonec jsem to stihnul nachlup, chápavá paní Freyová, manželka hlavního organizátora, mi přijala opravdu velmi pozdní přihlášku na místě. Díky tomu se přece jenom, coby jeden z posledních, řadím na start vedle kamaráda Kinga hned za spřátelený tryskomyší kolotým.

- Úvodní kilometry
Slavnostní výstřel a už se všichni hrnou po asfaltce kolem rybníka a potom na výpadovku směrem k Pelhřimovu. V tlačenici se bohužel dostávám za trojici velmi rozvážně jedoucích borců a hned chytám ztrátu dvěstě metrů na své bývalé kamarády-aktuální soupeře. První z nich, tryskomyší holky a Kinga dojíždím až po tříkilometrovém asfaltovém stoupání při nájezdu do prvního terénu. Nutno poznamenat, že jsme jeli navzdory kopci téměř třicítkou a fakt jsem se slušně zadýchával a zvažoval, zda jsem se nenechal moc strhnout.
V terénu a v prvním sjezdíku se naštěstí jakžtakž srovnávám a blížím se Hauovi. Po dalších dvou kilometrech ho konečně dojíždím, ale ten chlapec se mě drží jako čert a po několikerém předjetí ho naposledy dojíždím až ve stoupání na Křemešník (15. km, 765 m n.m.). Pořádný terén s kořeny následuje až po Křemešníku a tam ho samozřejmě díky svému naturelu a především technické převaze (29'' skoro nový full oproti 26'' postaršímu hardtailu) konečně nechávám daleko za sebou. Jenže asi až moc daleko, jak se ukáže za chvíli.
- Blouděním na konec pole
Nikdo přede mnou, nikdo v dohledu za mnou a já vjíždím z prosluněné pláně do lesa. Vpravo je technická Kančí stezka, kterou dobře znám z projížděk s místními známými. Jedu naplno rovně a snažím se někoho dojet, abych nemusel vyhlížet značení tratě. Nedaří se, a tak odbočuji podle jakýchsi bílých šipek na silnici vpravo a sjíždím k samotě. Značky jsou nějaké divné, ale optat se na správnou cestu místních nemůžu, jsou vprostřed pole. Takže jedu dál a zastavuji až u dalšího stavení o kilometr z mírného kopce dál. Čekám, zda někoho uvidím jet za mnou.

Správně jste uhádli, pokud si myslíte, že za mnou už nikdo nejel. Jediný trouba, který přehlédl dvě výrazné značky na stromech, ukazující směrem ke Kančí stezce, jsem byl já. Po více než čtvrthodině ztracené pěti či šestikilometrovou zajíždkou nacházím vyznačenou odbočku na Kančí stezku. Po kilometrovém sjezdu dokonce předjíždím děvče, vedoucí kolo přes kořeny. Patrně je poslední a já tedy předposlední.
Celkem dost zuřím. Naštvaný jsem tedy hlavně na sebe, ale pořadatelé sem taky mohli někoho postavit. Na mnohem přehlednějších místech jich po trase stojí vcelku dost. No nic, alespoň se neschvátím v honičce za Vítkem, který jediný ze známých byl ještě přede mnou.
- Stahuji ztrátu
Následuje sjezd do Nového Rychnova. Na tamější občerstvovačce nezastavuji, jen si beru za jízdy ionťák. Díky tomu se posouvám o další dvě místa vpřed. Sláva. Následuje několik stoupání, zakončených výjezdem na Čeřínek (27. km, 761 m n.m.). Ve stoupáních předjíždím pětici jezdců včetně Stáni a Lucky z Tryskomyší. Naopak, těsně před sjezdovkou jsem dojet špičkou pole jezdců z kratší 50. km trasy. Alespon si můžu prohlédnout, jak se s tímto náročným stoupáním vypořádávají. Převod mají povětšinou stejně jako já zařazen nejlehčí, ale frekvence je oproti té mé minimálně dvojnásobná.

Já jsem však rád, že to v panujícím horku vůbec vyšlápnu. Myslím, že se mi to vyjet až nahoru podařilo úplně poprvé (startuji zde počtvrté). Na vrcholu sice funím jako sentinel a polévám se vodou na zde umístěné občerstvovačce, ale jsem v podstatě spokojen.
Deziluze z bloudění a ztráty pozice pak mizí úplně, když někde za Rohoznou (cca 45. km) dojíždím Kinga. Na občerstvovačce v Batelově, kde poprvé slézám, polykám několik banánů a doplňuji camelback, jde sice King na chvíli přede mě, ale v následujících stoupáních ho dojíždím. Ještě společně zapózujeme několika fotografům při cestě v prestižních Margl bikových dresech, ale pak mu praská lyžina pod sedlem a přestože pokračuje, tak mu postupně odjíždím.
- Vyčerpávající stoupání
A je to tady. Postupné patnáctikilometrové stoupání přes mnoho výjezdů a kratších sjezdíků až na nejvyšší brod trati i Vysočiny – Javořici (66. km, 836 m n.m.). Jedeme střídavě po pěšinách a lesních cestách a výšky postupně přibývá. Kdo tady vytrvá a udrží tempo, má zaděláno na dobrý výsledek. Jedu sice kvůli vedru i ubývajícím silám pomaleji než bych chtěl, ale pořadím se posouvám stále vpřed. Postupně předjíždím šest vadnoucích jezdců. Před závěrečnými dvěma stoupáními s převýšením dvěstě metrů je občerstvovačka jen s vodou. I tak přichází velmi vhod a hnedle se ochlazuji několika kelímky, které na sebe vylívám. Po chvilce znovu řadím nejlehčí převody a jedu dál. Poslední stoupání na štěrkové cestě směrem k vysílači je opravdu na morál. Zvláště pak, když pár metrů vidím studánku s jistě chladivou vodou.

Vpřed mě však žene známý dres na obzoru – hned za vrcholem se mi daří předjet vyčerpaného Haua a po krátkém sjezdu na následující občerstvovačce ve Světlé si na něho počkám a pokonverzuji. Prý se mu vrátila nějaká nemoc a má toho dost. To je vidět, ale i tak se nacpe dobrotami o něco rychleji a vyráží dál přede mnou.
Omluvou za pozdější odjezd mi je, že pořizuji fotodokumentaci občerstvovačky s místními fanoušky. Těch je sice dost, očividně jsou zvědaví, ale příliš tady nefandí. K životu je neprobrala ani moje houkačka. Alespoň, že se usmáli a mávají mi - tiše a unaveně.
Trať vede oklikou zpátky, téměř až na vrchol Javořice. Tak za tohle tedy pořadatele nikdo moc nechválí. Mně je to však skoro jedno a alespoň předjíždím další čtyři odpadající jezdce, včetně Haua.
Dál už je to přece jenom jezdivější. Ve sjezdíkách, trvajících dalšch deset kilometrů, si trochu odpočinu, problémem jsou však čím dál bolavější záda a především jejich konec zakončený zadnicí. Ta tedy bolí, poněvadž je řádně ošoupaná. Tanec na sedle s vlkem tak řeším čím dál častější jízdou ve stoje.
- Závěr trati
A už jsme zpátky skoro u cíle. Slyším hlášení hlasatele. Tu však najednou odbočka vlevo a znovu les a znovu stoupání přes kořeny. To je tedy trápení a dle mého zbytečné. Po chvíli se však ukazuje, že to asi nebyl cíl, že to jsme patrně míjeli jinou vesnicí s jinou atrakcí. Nevím, ale do Horní Cerekve dojíždíme v protisměru startu, takže závěr je na asfaltu a naštěstí dost z kopce. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou, takže těsně před cílem na silnici u sokolovny se raději ptám místních kudy do cíle. Objedu rybník a jsem tam. Čas 4:53, 144. flek z bezmála dvou stovek závodníků, kteří dlouhu trasu dokončili.

- Zhodnocení
I bez toho, že bych spurtoval, jsem značně unavený a mám rozporuplné pocity. Zbytečně jsem ztratil skoro dvacet minut a propadl se pořadím. Na druhou stranu jsem všechny nástrahy tratě zvládnul dobře a náročnou trasu si v podstatě užil. Tryskomyše kromě Vítka jsem podojížděl, takže i tato mise splněna. Na Vítka bych patrně stejně neměl a v honičce za ním bych nejspíš zkolaboval jako vloni. Od toho mě nabraný handicap osvobodil. Všechno špatné je tedy k něčemu dobré.
A co říci závěrem k závodu? Dobře zorganizovaný, jezdivý, sympatický a zavedený jubilejní podnik. Mnoho zdaru do dalších ročníků.
Pavel Macháček
















