- Den druhý: Dušníky – Králíky
Po prologu první opravdová etapa se jede v pondělí do Králík, tedy přes hranice. Start je v deset hodin, ale sbaleno musí být již v půl deváté, jelikož to je čas, kdy se odevzdává obrovská taška u náklaďáku, kterou má každý jako jedinou povolenou. Před tím je ještě snídaně v blízké pizzerii, která nám utkví v paměti jako nejchudší za celý týden. Přesto se dá najíst dostatečně, člověk se musí ale spokojit s vločkami, kterých je na rozdíl od ostatních věcí neomezeně. Oficiálně je budíček již v šest hodin, ale já vstávám až v sedm a všechno se to dá krásně stihnout.

Na pásce je pusto ještě tak čtvrt hodiny do startu. Řadím se ale spíše nakonec, protože nemám velké ambice, nevím, co můžu vůbec od takového etapáku očekávat. Udělal jsem dobře. Po startu přichází první kopec, kde to všichni napálí a já jedu rázem mezi posledními. Netrvá to ale dlouho, jelikož většina nasadila tempo, které víc jak čtvrt hodiny neudrží. Ještě v tom samém kopci se tedy dostávám zpět do první půlky pelotonu, zejména díky poslednímu utáhnutí, kde se střídavě jede po kluzkých kořenech nebo tlačí. Všichni mne varovali, že Véna má rád brutální kopce jak nahoru, tak dolů, a tak jsem namotivovaný toho dát co nejvíce. V průběhu závodu se ukáže, že brutálních kopců několik bude, ale překvapivě to ve srovnání s celoročním ježděním v roklích kolem Prahy nebude extrém. I dnešní etapa se nakonec ukáže méně kopcovitá, než všichni očekávali: nastoupáme pod 2000 m.

Rychlou lesní pěšinku a šotolinu střídá zkratka mezi stromky a následuje rovný sjezd, jak jinak než po sjezdovce, přejezd silnic a krátká pasáž s velkými kameny, kde jdu málem přes řídítka v nulové rychlosti. Pak zas normální cesty, většinou v lese, občas s hlubokými loužemi plnými bahna po vydatném nočním dešti.
Kromě tří občerstvovaček jedeme spíše opuštěnou krajinou, jen u jedné chalupy vášnivě fandí skupinka Poláků. Proto se občas snažím diskutovat s ostatními závodníky, ale jde to ztuha. Platí pravidlo, že čím víc západní jezdiči jsou, tím jsou i upovídanější. Snad nejméně komunikativní jsou pak Poláci, kterých je nejvíc.

Celých 82 km dávám docela v dobré kondici. Někdy v polovině předjíždím druhou holku, se kterou se budeme mlčky potkávat po celý etapák. Tentokrát mi ukáže záda hned v dalším sjezdu. Skáče se tam totiž přes odvodňovací kanály, u jednoho zvedám mašinu moc pozdě a zadní kolo zavadí o kládu. V tu ránu mám prázdnou duši, je to had, a přesto, že si vylepším rekord výměny na 10 minut, tucet míst ztrácím určitě.
Začíná vydatně pršet, ale je docela teplo, takže to na výkonu neubírá. Asi v polovině trati míjím čtyrkolku, na kterou cyklista z nizozemského týmu nakládá svůj stroj. Asi zlomil rám nebo něco podobného, uvažuji, ale z omylu mne vyvede jeho kolega o pár kilometrů dál, když z něho vypadne, že mu to dnes prostě moc nejelo. Na první den etapáku je to zajímavá výmluva, holt někteří to berou jako dovolenou ještě víc jak já.

V dešti dojíždím pár snaživců a snažím se zorganizovat spolupráci. Vychází to na pár kilometrů s Polákama. Je s nimi ale jinak spíš nuda, až na jednu ženskou. Říkám si, že ženské bývají na trati vůbec upovídanější. Ostatně i mimo trať a nakonec to nemusí být ani cyklistky.
Při této myšlence ponechávám skupinku svému osudu a od další občerstvovačky to valím do posledního kopce Suchý kolem bunkrů z druhé světové, z nichž jeden funguje jako muzeum. Díky tomu je tam pár výletníků a občas štěbetnou povzbuzení. Potom už se sjíždí do Králík. Tam je atmosféra jiná. Ve vesničkách je plno fandících lidí, kteří zde stojí i za deště. Dodává to energie na poslední metry. Dojedu nějakého Poláka, chvíli si za ním odpočinu, a když nestřídá, tak se dovezu až do cíle.

Končím 57. ze 104 startujících (v kategorii Sólo). V cíli na náměstí je docela rušno, jelikož tam ponechali pódium z festivalu z předešlého týdne a mají objednanou i kapelu, která vyhrává všehochuť, včetně trempských klasik z předrevoluční éry. U dojezdu se chvíli cpu chlebem s různými pomazánkami a pak jdu ošetřit kolo i mne, což je druhá nejdůležitější aktivita dne.
Je třeba najít wapky, kolo uložit do hlídaného depa, většinou v tělocvičně, vyzvednout si tašku, ubytovat se ve škole a jít se osprchovat. Pak ještě umýt dres, zajistit, že do rána uschne, a nakonec se najíst. Vše toto zabere minimálně dvě hodiny. Komplikuje se to v momentě, kdy je potřeba něco opravit. To může zabrat celý zbytek večera, hlavně díky tomu, že u servisáků, kteří s námi jedou celý závod, je skvělá zábava. Je na co dívat a o čem povídat (o kolech). Jedna závada potkává i mne, potřebuji nalepit hliníkovou ochranu proti řetězu zpět na rám, ale lepidlo nikdo nemá, musím ho ráno sehnat ve městě.
Večeři máme ve školní jídelně, což je docela fajn a jíst se to také dá. Přístup do jídelny je tvrdě kontrolován slečnou z organizačního týmu a musím použít heslo Fuksa, aby mne vpustila. Jelikož je večeře mezi 4. a 6. hodinou, před spaním se jdu ještě podívat na náměstí, jestli bych něco nenahledal. Mají tam jen bramboráky, ale zrovna nejsou žádné hotové, a tak dám jen limču a pokecám s místními. Dozvím se pár věcí ohledně festivalu, ale hlavně to, že přímo na náměstí jsou barvy a laky, takže nebude problém ráno koupit lepidlo.
Pokračování příště...
Václav Brož
















