Zázemí poskytl závodníkům park Poštovní Dvůr v Karlových Varech jen pár set metrů od karlovarské promenády a zároveň kousek od lázeňských lesů. Trať závodu tak mohla vést přímo do terénu bez zbytečných zaváděcích kilometrů. Samotný závod je namotán v lesích nad městem a závodí se na 25-ti kilometrovém okruhu na jedno nebo dvě kola. Osvědčená trať je vlastně mixem stezek známých z poháru XC a AM bike maratonu.
Poněvadž se mi jede závod v podstatě za okny, byl jsem pořadatelem požádán, abych „trochu pomohl“. Z trochu se vyklubalo projet trať před vlastním závodem a zkontrolovat značení trati. Ono atraktivní lázeňské lesy jsou nádherné, ale také to znamená, že se v nich pohybuje spousta lidí, psů, srnek a vůbec. Obzvlášť srnky mají tendenci poupravit trať dle vlastních představ. Pro mě to znamenalo nekřesťansky brzo vstát, dojet 30 km z chalupy k Pošťáku na start, sebrat mlíko a objet trať.
Jen co jsem obkroužil celou štaci a doupravil pár kritických míst, už mi volá ředitel závodu, že mohu vyrazit do druhého kola, protože hlídky už by měly být na svých místech a je třeba je poučit (rozuměj pořádně zdrbat, aby se neflákaly a ukazovaly, nesrocovaly se ke společnému drbání, nehulily etc.). Do startu 45 minut, tak si ani nestihnu nabrat vodu a už valím znovu na trať. Hned po startu se to nepříjemně zvedá a 50 km v nohách už je taky cítit.
Hned třetí hlídka stojí úplně mimo, takže ztrácím část náskoku na čelo, ale přesto šlapu jak holky z E55 a kontroluji hlídku za hlídkou až na cca devatenáctý kilometr, kde mě sjíždí špic. Podle nadupané startovky jsem vpředu čekal někoho z grupy Cílek, Eberl, Pešek, Horák, Spěšný. Podle dresů, které se přese mě valí, nejsem daleko od pravdy, akorát Horák ještě nerozdýchal předchozí Trans Alp a tak v pohodě dojíždí do cíle se mnou zatímco zbytek favoritů se žene do druhého kola.
Vyzvídám od Horáka, jak se závod vyvíjel. Hned po startu šel na špic v prudkém stoupání místní rodák Filip Eberl se svým XC stylem. Cílkovi nohy jely dobře a Spěšňák ho musel umravňovat, ať tolik nejančí. Hory tempo neustál a raději si zbytek závodu objel se mnou na pohodu. Zbytek favoritů spolu projel do druhého kola. Já už měl po kontrole trati v podstatě volno a relaxoval jsem v cíli. Jaké bylo moje překvapení, když jsem viděl v cíli Filipa s prořízlým pláštěm. Prostě pech. A tím smůla elity nekončí. Za chvíli dorazil do cíle i Cílek, který při předjíždění zapomněl odbočit a sjel ve druhém kole z trati. Nakonec tedy pomyslnou pásku přetnul Spěšňák, který jak sám v cíli přiznal, se na to po včerejším závodě ani moc necítil.
Po malém občerstvení je tu pro mě další runda. Tentokrát je třeba jet za posledním závodníkem tzv. uzávěru trati. Poděkovat hlídkám a poslat je domů. Už toho mám opravdu plné brýle a jsem rád, že tohle kolo už bude opravdu poslední.
Jindra Volný
















