Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Vzpomínky na loňský Sudety MTB Challenge - 5. den

25.7.2011 08:21

Krizový den na etapovém závodě má každý jindy a u mne se dostavil pátý den, kdy se jela nejtěžší etapa Polsko-Českého závodu Sudety MTB Challenge. Do cíle jsem se sice dostal, ale s odřenýma ušima a možná i něčím jiným.

Bookmark and Share

  • Den pátý: Bardo – Gluszyca

Dnes se jede pouhých 60 km, na kterých se ale nastoupá téměř 2100 m. Je to mimo jiné dáno tím, že se pojede přes hřeben Sovích Hor (Góry Sowie). Ne nadarmo se na tuto etapu všichni těší jako na nejlepší, což samozřejmě znamená technicky nejtěžší.


Pátý den je pro mne ale krizový. Již při budíčku je mi jasné, že jsem moc nezregeneroval, bolí mne nohy a nechce se mi nic dělat. Etapák ale kvůli mně nepřeruší, a tak se musím zmáčknout, dojít na snídani a absolvovat všechny další přípravy. Abych mohl spát o hodinku déle, vsugeruji si, že to všechno zvládám mnohem rychleji než ostatní, jako kdybych to dělal léta. Je pravdou, že ranní převalování se protahuje každým dnem více. Tomáš Kechrt například zkušeně ze spacáku i snídá. Díky tomu pak celkově skončí pátý, vynikající výsledek.

Na start se vůbec netěším. Vím, že to bude boj od začátku. Na louce pozoruji rozjíždějící se skupinky. Těsně před startem nás upozorňuje pořadatel na dnešní lahůdky a zdůrazňuje, že při přejezdu starého viaduktu máme dávat pozor, abychom nesjeli, protože tam chybí zábradlí.


Neujedeme ani kilometr a musím zvolnit tempo, abych se ocitl mezi bojovníky, kteří jindy dojíždějí hodinu po mně. Moc nevnímám ani dění kolem sebe a soustředím se z 50% na dávání a z 50% na posed, abych alespoň trochu zmírnil bolest sedacích partií. Správně čtenář odhadne, že nezbývá ani procento na soustředění, a tak musím v některých sjezdech zařadit rychlost „zevlbába".


Se soustředěním má problém i jedna dvojce, když musí zapojit velké koordinační úsilí, aby někde získala z trati dostatečně dlouhé mlíko pro možnost tahat se mezi sebou. Nikdy bych nevěřil, že to může být takový problém. Povede se jim to až na kopci Wilczak, kde přejíždíme silnici a někteří tu mají podpůrné týmy. Ovšem největším hitem z kategorie soustředění se stane můj průjezd očekávaného viaduktu.

Před rokem jsem psal v reportáži o Salzce, jak musel být přemotivovaný borec, co do kopce při předjíždění zahučel do propasti, že ho to stálo život a přitom málem vzal s sebou ještě jednoho dalšího, který to tedy ustál. Tak si při nájezdu na viadukt říkám „žádné blbnutí“. Zábradlí tady opravdu není, ale 30 cm vysoká a 1m široká zídka po obou stranách ano. Sunu si to na stranu, abych zastavil a životní zážitek si nafotil, v tom to do mne napere zezadu nějaký spurtující Polák, jede asi desetkrát rychleji. Oba to nějak ustojíme i díky malé zídce, ale studený pot mne tedy zalije fest. Než se vzpamatuji a na Poláka začnu řvát, jestli se zbláznil, je už zase v tahu. Klepou se mi nějak kolena, a tak nakonec viadukt fotím až dole, protože ho hned poté podjíždíme. Závod je tam pro mne a asi dva další borce na minutu přerušen cirkusáckou vložkou. Véna Hornych tam zrovna blbne kdoví z jakého důvodu se svým tereňákem. Tam, kde málem neprojedeme na kole, kvůli sklonu i houští, si to drápe nahoru a vesele pokřikuje na všechny kolem. Když už to vypadá, že se auto převrhne do potoka, skočí jeho pomocník na přední kapotu a podaří se jim to ustát. Pokračujeme k občerstvovačce, zřícenině Srebrna a pak už nás opravdu čekají ty Soví hory, kde to je jedna stojka za druhou a vše po kořenech.

Jak ukusuji z kilometrů hřebenovky, mrzí mne, že jsem dnes tak marný, protože trasa je to opravdu hezká. Teoreticky se dá kromě jednoho výdusu vše jet, i když kašpárek je tam ve stoupacích pasážích skoro pořád. Dolů se to dá trochu pustit, ale člověk si musí dávat pozor na zrádné kořeny a kličky mezi stromy. Když už jde přes řídítka, není to takový průšvih díky měkkému jehličí všude kolem, tedy pokud netrefí klacek obličejem. Já tedy opět zevlbábu. Nechci, abych skončil s diagnózou „Z blbosti si v Polsku zapíchl kořen do hlavy.“


Od druhé občerstvovačky začíná přibývat kamenů a dostat se na Velkou Sovu je trápení jedna radost. Jelikož jsem tuto trasu zvládl při Loudání 2010, psychicky se stále držím. Z Velké Sovy se pak klesá nádherným sjezdem, kde se dá volit mezi úvalem plným volných šutrů a drobnými objížďkami v mlází. Na konci takové jedné objížďky vybafnu na fotografa/filmaře Veloura, který mne již snímal v prologu. Snažím se o vtipné hodnocení situace, ale záběr nakonec nebude využit v sestřihu celého závodu.

Poslední kiláky do cíle jsou nekonečné. Už mám takové zpoždění, že mi začnou chodit esemesky od kamarádů, kteří sledují z kanceláře on-line výsledky a nejde jim do hlavy, že tam stále nefiguruji. Samozřejmě se nakonec podaří. Výsledky etapy jsou pro mne katastrofální a i v celkovém pořadí jdu dolů. Poslední den se budu muset dost zmáčknout, abych se dostal zpět do první poloviny.


Ubytování a jídlo jsou tentokrát nesmyslně vzdálené, a tak nás vozí ze školy do nějaké restaurace v kopcích auty. Je to dost nemilé, protože o tom musí člověk přemýšlet. V oné restauraci v kopcích navíc zoptimalizovali poměr cena/kvalita natolik, že dostáváme poloviční porce. Několik lidí si stěžuje u ředitele závodu, který tajně slibuje, že kdo bude mít hlad, dostane přidáno. Konečně zažívám obdobu bájných vyprávění o tomto etapáku, kde bylo prý vždy problém se najíst. Tento rok ale pouze zde, možná na ukázku, abychom si vážili ostatních dnů.

Ve škole probíhá jako každý den standardní aktivita. Daří se mi dnes přes okno zjistit, jak to je s těmi masážemi, které jsem si nepřiplatil. Holky tam opravdu každý den borce minimálně půl hodiny naklepávají a žmoulají. Bavil jsem se o tom s nimi a přiznaly mi, že je to fuška, i když jich je hodně, poslední zákazník odchází změkčen pozdě večer.


Dnes večer mají zpoždění i servisáci. Těžká etapa dala kolům zabrat. Opravuje se již kdeco a dobíhají diskuze, zda je dobré rám vrtat, aby bylo možné konečně protáhnout bowdeny vkuse a již nikdy nebyl problém. Nejvíc letí ale dnes centrování, které sice zabere dost času, ale dá se dělat v noci s čelovkou.

Jdu si radši brzy lehnout, abych se připravil na poslední den. Ještě před tím jdu zkontrolovat listinu výsledků s průběžným pořadím a identifikuji soupeře na další den, které musím udržet za zády, abych se dostal do první půlky. Je to zajímavé, protože to zdaleka není triviální. Každý má lepší a horší dny, a proto se nedá usoudit z výsledků jedné etapy, kdo na tom jak bude. Jsou ale výjimky, jako například Wouten, který vede před všema natolik, že se může další den flákat. Uvažuji, že bych ho napodobil, ale nakonec se zapřisáhnu, že do cílových Lázní Kudowa se zmáčknu, jen co to půjde.

 

Pokračování příště...

 

Václav Brož

Diskusní fórum pro: "Vzpomínky na loňský Sudety MTB Challenge - 5. den"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |