Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Manitou trochu jinak aneb jak to vidím

2.9.2011 10:16

Počasí nakonec vydrželo. Já také. Bezdušovka ne. Jarda zase vyhrál a z kultovního maratonu se stal sprint. Doba si to asi žádá.

Bookmark and Share

  • Rekapitulace

Manitou v Železných horách jsem jel popáté. Vždycky tu originální 115 km dlouhou trasu vedoucí přes nespočetné kopce na jih od Chrudimi. Kopce to nejsou dlouhé, ale o to ostřejší jsou některé výjezdy a je jich fakt dost. Zažil jsem zde obravdu silné zážitky. Dvakrát jsem jel tuto trasu v dusném parnu, dvakrát na totálním blátě a za deště. Letos to tedy bylo něco mezi – z kraje tropiko, po 11:00 se prudce ochlazovalo a dojezd byl pod zataženou oblouhou v silném větru, přesněji protivětru.


Letos mě pár věcí překvapilo:


- nestandardní termín na konci srpna oproti zavedenému termínu o měsíc dříve
- velmi nízký počet maratonců na startu dlouhé trati
- vysoký počet sprinterů i hobíků na trase 50 km v čele s mistrem světa v cross country Jardou Kulhavým


A také mě pár věcí nepřekvapilo:


- výborně vytyčená trasa vedoucí malebnou krajinou
- skvělá organizace zázemí v podání Kolopro
- vítězství Jardy Kulhavého

  • Start, schody a fofrem do lesů

Na startu byly vytyčeny koridory pro startující – vždy po 50 dle startovního čísla. Koridorů bylo mnoho, ale ráno v osm by postačili jen 3 – pro dlouhou trasu se rozhodlo nějakých 140 závodníků. Přes možnost startovat z prvního koridoru se solidárně stavím do druhého, abych mohl férově poměřit síly s Vaškem a prabratrancem Pepou, který se ke mně velmi srdečně znal a zdravil mě přes půl náměstí. Vyslechneme si proslov organizátorů, počkáme na oznámení průjezdu vlaku a chvíli po čtvrt na devět vyrážíme vpřed.

 

Do tempa nám vyhrává řízný rock a naspeedovaný speaker nás povzbuzuje ke sprintu před hlavní atrakcí závodu. Tou je sjezd Širokých schodů, ke kterému se řítím po třech stovkách metrů od startu. Dolů se sjíždí ve třech koridorech, přičemž ten pravý je určen pro ty, kteří si na sjezd nevěří a raději kola těch nějakých sto metrů snášejí. K schodům jsem najel dostatečně vepředu a sjel je celé v solidním tempu. Dokonce se mi podařilo v prostředním koridoru předjet dva jezdce a jednu odvážlivkyni, kteří sice jeli, ale výrazně pomaleji. Venda takové štěstí neměl. O atrakci neslyšel, po startu tolik nespěchal, ke schodům dojel, až když už byly plné méně odvážných chodců. Takže mu nezbylo, než je také sejít a nějaké ty vteřiny a metry přitom ztratil.


Ale ani mně se po spokojeném zahoukání na diváky (mám na řidítkách vřeštivou dětskou houkačku) pod schody tolik nedařilo. Důvodem bylo, že se mi nepodařilo chytit vedoucí balík jezdců. Ten naopak chytil Pepa a přes vražedné tempo ho udržel až do lesa někam za letiště k Sobětuchám. Já měl balík s Pepou na jeho chvostu doslova na dostřel, ale i po 3 km usilovného šlapání se mi ho nepodařilo docvaknout a značně vysílený jsem musel po pěti minutách snažení zvolnit.


Do závodu jsem nastupoval z plného tréningu a vlastně jsem ho i jako trénink bral. Tréning na přetěžké Rallye Sudety. Tím pádem jsem únavu v nožkách cítil velmi brzo. A tak jsem se snažil alespoň za někoho schovat a v protivětru pošetřit síly, kde to jen šlo. Šlo to, ale jen v úvodních kilometrech, než jsme dosvištěli do lesů. Tam jsme si začali užívat singltreků a také tam už méně foukalo, takže to ani nemělo takový význam.

  • Defekt a naháněčka s kamarádem

Po úvodním sprintu tedy přišlo menší zklidnění na lesních cestách. Cítil jsem se už zase lépe, takže první občerstvovačkou jsem projel a získal pár míst v pořadí. Mimochodem občerstvovačky jsou zde velmi dobře zorganizovány, je jich sedm a na trati blízko u sebe.
Dvě hodiny usilovného šlapání a stupňující se vedro mě donutily využít druhou občerstvovačku a doplnit ionťák do camelbacku. Zhltnul jsem pár kousků melouna a spokojený, že stále nedorazil Vašek, jsem vyrazil dále.


Má nově pořízená a odlehčená kola, které jsem aplikací pásky a „mlíka“ upravil na bezdušáky, se perfektně odvalovaly a měl jsem pocit, že zejména v rozbitých kamenitých pasážích jedu rychleji než kdykoliv předtím. Pochvaloval jsem si to až do průjezdu potoka na pětatřicátém kilometru. Ten jsem vymetl fakt ostře. A to až tak, že jsem prorazil zadní kolo. Naštvaně slézám a otáčím kolem tak, aby vystřikující mlíko mohlo zalepit dírku. Po minutě či dvou a přiložení prstu se to nějak podařilo a vzduch už z poloprázdné pneumatiky více neutíkal. Mezitím mě předjel Vašek, od kterého jsem dostal radu, že tam nemám vkládat duši, ale zkusit to jen dofouknout. Jó rada to byla asi dobrá, ale provedení se mi moc nepodařilo. Už při šroubování ventilku jsem zjistil, že kromě čepičky jsem vyšrouboval i střední část, tedy vnitřek ventilku.

 

Mezitím kolem projíždí desítky jezdců a mnozí se ptají, zda mám všechno. Krátce klábosím i se známým z Beskidy Trophy Robertem. No co, ještě že mám náhradní duši. Tu jsem tedy nasadil a opatrně, tak aby mi nevyteklo mlíko, přes ni přetáhnul plášť. A teď foukat. Zkraje to šlo dobře, ale po pár minutách usilovného pumpování zjišťuji, že se mi hustilka nějak přehřívá, zasekává a vlastně, že už ani nefunguje. Nezbývá, než stopovat projíždějící závodníky a škemrat o zápujčku pumpičky. To se mi po chvíli daří. Borec mi půjčuje bytelný kousek hardware a kolo se mi daří dofouknout na patřičný tlak. Po patnácti minutách oprav můžu vyrazit stíhat nabranou ztrátu a Vaška.


Díky prodlevě při spravování defektu jsem se propadnul někam na konec startovního pole, a tak jsem si v následujících kilometrech mohl zapředjíždět dosystosti. Tím se mi trochu spravuje nálada a začínám si jízdu zase užívat. V jednom obzvláště prudkém kopečku, který fakticky vyjet nešel, jsem se rozhodnul zdokumentovat situaci a vyfotit borce za mnou. Ten se ale zastavuje tak, že není za stromem vidět a hlasitě funí. „Pojď ještě kousek“, vyzývám svého modela. „A usmívat se mám taky?“, řekl strhaně a usmáli jsme se oba...


Vendu jsem dojel někde kolem 50. km. Také píchnul a zrovna za pomoci místního chlapíka s kompresorem dokončil opravu. Za zatáčkou jsem na něho počkal a chvíli jsme jeli společně. Tedy úplně společně ne. Vašek mi i přes moji snahu pozvolna ujížděl do kopečka, já si ho vždycky docvaknul ve sjezdech. Před občertsvovačkou na 60. km jsem ve sjezdu kromě Vaška osolil šestici jezdců – stačilo najet do vedlejší stopy a i přes blížící se klopenou zatáčku nebrzdit. Tím pádem jsem na občerstvení v Hradilově přijel první a měl možnost vybrat si z nabízených dobrot dosytosti. Bylo krátce po poledni a ochlazovalo se. Takže teplou polévku, rohlík se salámkem, nějakou tu jednohubku a coby desert domácí perníčky. K tomu doplnit ionťák do baťůžku a tradá dál. Z občerstvovačky odjíždím opět první, s velkým odstupem mě následuje Vašek.


Jenomže mě začíná popotahovat v pravé noze. Náběh na křeč mě nutí ubrat na intenzitě šklapání a Venda mi mizí za kopečky. Pět kilometrů jedu na pohodu a pak zase přidávám. Po dalších pár kilometrech, ve stoupání kolem Bučiny (606 m n.m.) zahlédnu opět Vaškův dres. Po pár kilometrech ho dojíždím a nestačím se divit. Tenhle vyšvihaný vrchař a úspěšný účastník salzkamergutské dvojstovky je totálně prošitý a evidentně toho má dost. Ještě na občerstvovačku Rtenín dojíždíme společně, ale tam si Venda dává vysněný oraz a škemrá o pivo (neúspěšně), zatímco já do sebe jen hrknu dvě deci (ionťáku), shltnu meloun a rozinky jedu dál.

  • Náročný dojezd

Na osmdesátém kilometru už vím, že nejtěžší mám za sebou. I tak nás čeká táhlý výjezd k vysílači Krásné a i přes překrásné výhledy toho začínám mít dost. Tedy hlavně moje nohy. Také se zvedá vítr a usilovně nám fouká z protisměru.  Ještě že se k nám napojuje krátká trasa a ze sólojízdy se zase stávám členem cyklokolektivu. Kromě dalšího předjíždění pomalejších z krátké trati si občas můžu orazit. Pak už jen vyšlapeme náročný výjezd do Křižanovic, kde je třeba některé úseky nést kolo lesem do prudkého kopce.

 

Křižanovická občerstvovačka je poslední a velmi oblíbená. Chumel jezdců kolem stánku to dokazuje, ale já už se těším do cíle, a tak ji jen projedu. Následuje dvoukilometrový přejezd otevřenou krajinou mezi poli, kde to hodně fouká. Udržet tempo je těžké, ale jakžtakž se mi to daří. Pak je konečně táhlý sjezd až někam k Chrudimi. Před Chrudimí se chytá dvojice bajkerů z krátké, která mě předjíždí a zavěšen za nimi šlapu protivětrem celkem slušnou rychlostí. Při příjezdu do Chrudimi jdu v kopci před ně a pozici s pár metry náskoku si udržuji až do vytouženého cíle. Na ploché dráze spurtem zdolávám polovinu škvárového oválu a končím na 63. místě s časem 6:23:46.

  • Zhodnocení

Zajel jsem si osobní rekord a o více než 40 minut zlepšil čas z roku 2005. Ovšem na vítězného Martina Huška s časem 4:44:02 jsem se nechytal. Přitom závod na dlouhé trase postrádal s výjimkou Roberta Novotného (po třech defektech druhý flek minutu za Huškem) známější jména.


Naopak krátká trasa měla známých jezdců dost. Patrně se chtěli porovnat s Jardou Kulhavým, který Manitou (stejně jako já) pojal tréningově. Zatímco já se zúčastnil, on navíc ještě vyhrál. A to s neuvěřitelným průměrem 33 km/h – to je fakt peklo a dle mého to nesvědčí ani tak o jeho výkonnosti (Boudný dojel jen 2 vteřiny za ním), jako spíše o zaměření padesátky coby závodu pro opravdu nejširší veřejnost. Je pravda, že za hoďku a půl (Jardův čas) to moc lidí nezajelo, ale pod dvě hodiny se dostalo na druhou stranu do cíle 90 lidí včertně dvou nejlepších žen. Do cíle krátké dorazilo všech 522 závodníků. Prezentace výsledků se nesla jasně ve prospěch krátké trasy, hrdinové z dlouhé stojí ve stínu hvězdného Járy.


Coby bajker vyznávající spíše extrémnější trasy doufám, že trend zpřístupňování MTB širší veřejnosti nepovede k zániku opravdových maratonů. Letošní Manitou jako by to naznačoval. Pevně věřím, že Rallye Sudety za dva týdny ukážou, že maraton není o sprintu přes hory a doly, loukami a lesy třicítkou, ale o něčem hlubším, zážitkovějším, opravdovějším. I tak doufám, že Manitou bude dál kralovat Železným horám i napřesrok a třeba nejuznávanější náčelnickou čelenku opět převezme vítěz a vítězka dlouhé trasy.

 

Pavel Macháček

foto: autor a Miloš Lubas, kolopro.cz

Diskusní fórum pro: "Manitou trochu jinak aneb jak to vidím"

Názor Autor Datum a čas
RE: Manitou trochu j... Marián 2. 9. 2011, 14:17
RE: Manitou trochu jinak aneb jak to vidím
Nevím co si mám myslet o zjednodušování tras na kole pro život. Mám ty závody rád, jsou dobře organizované a doufám že se z toho časem nestane MTB po asfaltu ala nova author cup a pro pořadatele s toho nebude kolo pro peníze.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |