Dlouhá trasa Železných hor měří na 115 km a výškově se člověk musí trápit 2460 m. Kdo zná ty kopečky za Chrudimí, musí mít jasno v tom, že jsme to tam namotali, kde se dalo.
- Překvapení na startu
Celý týden před závodem byla tropická vedra, padaly rekordy, ale na sobotu hlásili příjemné ochlazení díky studené frontě. Ta se ale od rána valí ze západu jen velmi pomalu, a tak to ráno v Chrudimi vypadá jako začátek dalšího tropického dne, člověk se potí už na příjezdové cestě na náměstí. Snad i proto jsou startovní koridory poloprázdné, jestli je nás 150, tak je to moc. Kdybych víc dával pozor, tak vím, že se všichni přehlásili na krátkou trať, protože tam pojede Kulhavý, náš čerstvý národní hrdina.

To, že jsem měl dávat víc pozor, si uvědomuji i po startu. Hned v prvních metrech se nesmyslně loktuje, nejsem na to zvyklý, tak pouštím borce dopředu, i když jsem měl vyjetý trochu lepší koridor. Hned poznávám, že jsem to neměl dělat. Sjíždějí se totiž Široké schody a pěkně se to tam štosuje. První bojovníci mají volnější podmínky, ti vzadu už musejí běžet, nebo hodně riskovat. Je to tady hlavní atrakce, dole pod schody čeká celé město. Já sbíhám, na ostudu jsem zvyklý.
Nedá se nic dělat, ztratil jsem tak půl minuty, to v mé výkonnosti téměř nic neznamená. Valím to s ostatními po silnicích občas docela v protivětru. Jede se přes vesnici s názvem Sobětuchy směrem na Nasavrky a tam už snad začne les a nějaké kopce.

- Jízda ve skupinkách
První část závodu je opravdu spíš o silnici a o šotolinách, a to vše spíše po rovině. Při občasném, ale silném protivětru, který je předvojem studené fronty, je hodně důležité držet se někde v závětří, a tak se vytvářejí skupinky, což nebývá tak časté u jiných závodů, kde je více terénu a kopců již od začátku.

Občas se snažím taktizovat a nikoho moc netahat, ale občas mám dojem, že moje skupinka nějak usíná, a tak se nasazuji a docvakávám si lepší borce vpředu. Někdy to vyjde v sólu, někdy mne zachytí další snaživec. Nějaká větší spolupráce se ale zatím neformuje.
Začíná být horko, a když se konečně najede do lesa, vítr už neochlazuje ve výjezdech. Asi to bude problém pro ty, co horko nesnášejí, a také pro mne. Horko tedy snáším, ale mám pak problém donutit se na bufetech jíst, a často mi pak sekne.

Musím říct, že i po nájezdu do terénu mi závod přijde technicky velmi jednoduchý. Nejtěžší bývají občasné krátké stojky. Sjezdy v úvalech jsou těžké pouze v tom, že je třeba dávat pozor na poházené klacky, aby si je nenašla přehazka.
- Roztrhání pole
Radost mi začne dělat až druhá třetina závodu, kde se konečně objeví nějaké to bahno a pěkné cestičky v lese, které i při mírném sklonu dělají závod zábavnější. Samozřejmě se tím roztrhají skupinky, teď už každý jede za své, taktizuje se pouze před nájezdem do sjezdů, kdy lepší borci chtějí být vpředu, aby je nikdo nebrzdil.

Takto občas ztrácím hodně času, protože nejsem takový blázen, abych riskoval druhou stopu, jako například kolega redaktor Macháček, který to dělá s oblibou. Získávám samozřejmě nejvíce ve výjezdech, které nikdy nejsou větší jak 200 výškových, až se člověk diví, kde se za celý závod nastoupá tolik metrů. Nastoupá se proto, že trase vede stále nahoru dolu, až do omrzení.
Abych si to tedy zpestřil, tak v nějakém sjezdu říznu přední plášť a píchnu zadní. Ten zadní se zalepí mlíkem, ale přední vypadá špatně, musím dofukovat. Zastavuji před domem, kde mi radí teta, že hlídka je dál. Strejda je akčnější a nabízí kompresor. Tak to foukám dvakrát třikrát, ale mlíku se nedaří to zalepit. Je to řízlé tak 5mm do V, beznadějné, musím tam dát duši. Ve spěchu ale urvu ventilek tak, že nejde vyšroubovat adaptér (z presta na auto) a strejda musí z garáže ještě dotlačit pilku na železo. Duše tam jde pak už dobře, což se nedá říct o plášti, který tam páčím tak dvě minuty. Kompresor ale dohání ztrátu a víc jak čtvrt hodiny mne to celé nezdrží.

Dohání mne redaktor Macháček, který řešil podobný problém trochu dřív, a tak teď jedem spolu a zápolíme o každou vteřinu. Nejdřív se zdá, že mám navrch. V každém kopci mu dám tak minutu. Ale netrvá to dlouho.
- Krize
V každém závodě na mne přijde krize. Tady přichází také a je to asi hlaďák. Díky horku jsem spíš hasil žízeň a nedbal zásady alespoň jeden celý banán na každé občerstvovačce. Pár stojek ještě protrpím a jedu dál, ale pak se to zhorší natolik, že mne celý závod hodně přestane bavit.

Nedá se nic dělat, musím zvolnit a na dalším bufetu se trochu víc narvat. Soupeření je tatam, všichni mi ujíždějí. Ale hlavně, že tady mají dobroty. Tedy melounem se například moc nezabývám, ten je pod taktovkou vosí armády, ale jsou tam koláče, banány a jednohubky různých druhů.

Na to, že nás je na dlouhé trase tak málo, tak je bufet opravdu každých 20 km, což nebývá pravidlem. Občas ale chybí pivo. Ještěže mají jonťák, který není bohudík přeslazený. Záchranou před dehydratací je ale studená fronta, která si konečně nachází cestu i sem. Zatahuje se a příjemně ochlazuje, zatím neprší. To například v Kolíně už dávno lije jak z konve. Dávám ještě nějaké chlebíčky, zapíjím limonádou a snad už budu muset vyrazit, abych to měl za sebou.

- Druhý dech přichází pozdě
Chvíli jedu volně a v podstatě čím dál tím víc sám, jak je pole roztrhané. Trasa se začíná stáčet zpět na sever, ale držíme se uvnitř CHKO. I když silnic je docela hodně, je hodně i lesních singlů. Co mne začíná už trochu ubíjet, jsou krátké kopce, kde se člověk ani nedostane do tempa.

Krátce před spojením dlouhé a krátké trasy přichází druhý dech, jídlo zabralo. Začne mne to zas trochu víc bavit, a když přibude i víc lidí na trati, tak už jsem znovu v tempu. Snaživci z krátké jsou očividně výkonnostně spíše horší, a tak virtuálně ukazuji záda jednomu za druhým. Občas se ale objeví borci, kteří mne přímo ošpurtují, než jim za zatáčkou dojde. Je to docela zajímavé a jsem v ten moment rád, že trať není technicky náročnější, protože bychom se tam pozabíjeli.

Jelikož už mi nejde ani moc o výsledek, snažím se i něco nafotit z úkrytů mimo trasu. Kompaktem se toho ale nedá moc zvládnout, zvlášť když ubývá světla. Začínám mít obavy, abychom to stihli do cíle před deštěm. Jedeme poslední větší stojkou do Křížanovic. To už trasa vede pryč z lesů zpět do Chrudimi. Počítám, že potom to bude spíše z kopce, protože Chrudim leží docela nízko.

Je tam tedy ještě pár vlnek, ale opravdu už se to valí jen na velkou a žádná překvapivá překážka už nás nečeká. Jen cítím, že mi obě kola zas trochu ušla, a tak se v zatáčkách plasty hodně žvýkají. Už ale nemá smysl to dofoukávat, za cenu, že si vždy trochu víc přibrzdím.
- Cíl
Konečně je tady cíl. Končím někde vzadu s časem 6:34, což na 115 km není tak špatné. Ale je pravda, že kopce jsou tady spíše milosrdnější. Například vítězný čas je 4:42, přesto, že se zde elita skoro nesešla.
Zázemí cíle je standardní Kolopro, takže není co vytknout. Neuvěřitelně se stíhají vyhlásit výsledky ještě než začne pršet. Asi o deset minut. Teplota je ještě kolem 15, takže to nemohlo dopadnout lépe.
Jelikož mám rád dlouhé kopce, nejsem úplně přesvědčen, že se z Železných hor pro mne stane kultovní destinace. Závod bych ale doporučil všem těm, kteří si rádi dají do těla, protože zorganizované to bylo opravdu dobře, zejména pak rekordně husté značení. No a zadarmo to také nebylo, no to jo.
Václav Brož
















