Letošní babí léto se skutečně vydařilo, a tak jsme se po tradiční Pražské 50 na závěr sezony rozhodli zařadit ještě jeden závod - Žacléřskou 70. Maraton se jezdí jako závod tříčlenných hlídek, které musejí na trati společně projíždět kontrolní stanoviště. Chtěli jsme si trochu vyzkoušet týmovou spolupráci a zároveň nás lákala krajina s výhledy na hřebeny Krkonoš.

Díky přespání u Víťových rodičů v Jičíněvsi do Žacléře dorážíme v pohodě bez nočního vstávání kolem půl deváté. Ráno je studené a na obloze se převalují místy mraky. Nad námi se zvedají příkré kopce a nám je jasné, že to dnes žádná odpočinková jízda nebude. Na náměstí si vyzvedáváme startovní čísla a jdeme se převlíknout. Nastává tradiční dilema, zda oblíknout rukávy a nohavice. Nakonec to řešíme kompromisem a bereme jen rukávy. Při pohledu na kopce se zcela jistě zahřejeme víc než dost. Po krátkém rozjetí se řadíme na start. Startuje se po hlídkách s půlminutovým intervalem. V 10:05 se tedy bez tlačenice vydáváme na trať.

Hned v úvodním stoupání k zámku mi Víťa s Honzou ujíždějí a já začínám tušit, že jsem se dnes s formou rozhodně nepotkal. V následujícím sjezdu si trochu odpočinu, ale již je tu další stoupání, které jen potvrzuje mé obavy. Jedu co můžu, ale parťáci mi opět ujíždějí. Na sporadických rovinkách a ve sjezdech jedu sice v čele, ale v kopcích na mě musí zbytek týmu čekat. Spolupráce nám moc nefunguje a spíše se navzájem zdržujeme. Sebekriticky musím ovšem přiznat, že dnes jsem největší brzdou já. Po dalším úmorném výjezdu se ocitáme na hřebenech Rýchor a místy se nám otvírají úžasné výhledy na Krkonoše. Spíše než pohledy do kraje však začínám vážně uvažovat, že to dnes snad poprvé zabalím. Prošitej jsem jak snad ještě nikdy! Za sebou máme cca 25 km a já si připadám jako v minulých letech na Sudetech po 100 kilometrech. Jedině pocit jakési zodpovědnosti vůči týmu mě nutí pokračovat dál.
Jede se většinou po lesních asfaltových či zpevněných cestách a ti co na to mají, tak to valí i přes místy brutální stoupání, připomínající černou sjezdovku slušným fofrem. Po cestě zastavujeme na dvou občerstvovačkách. Na obou vládne pohodová atmosféra, okolí je úžasné a já bych se nejraděj svalil do trávy. Silou vůle se přinutím sednout na kolo a vydáváme se na další úsek. Závěr prvního, 48 kilometrů dlouhého okruhu, je korunován pěknou stojkou z Prkenného Dolu na náměstí v Žacléři. Ne nadarmo mu místní říkají Střízlivák. V polovině kopce slézám a tlačím...
Zbývá nám ještě cca 20 kilometrů dlouhý druhý okruh, který je rovinatější. Nechci se tady v kopci definitivně odrovnat. Na zvlněném terénu druhého okruhu se trochu vzpamatuji. Jedeme vcelku slušným tempem, ale je mi jasné, že ztrátu z pomalých výjezdů rozhodně nedoženeme. Pokocháme se po cestě výhledem na Sněžku a opět se sápeme do kopce na Stachelberk. Na chvilku zastavíme u stejnojmenné pevnosti z druhé světové války a již sjíždíme do Prkenného Dolu, abychom si podruhé a naštěstí naposledy dali známý Střízlivák. Cílem projíždíme pohromadě v čase 4:36. Poslední sice nejsme, ale spokojenost s časem rozhodně není. Nicméně já jsem rád, že to mám dnes za sebou a že jsem to nezabalil, protože dnes již opravdu nebylo z čeho brát.

V cíli si všichni užívali podzimního sluníčka, trávník na náměstí byl v obležení odpočívajících bajkerů, kterým jistě přišel vhod gulášek či těstoviny. Nealkoholického piva byl dostatek a ti šťastnější z nás (neřidiči) si mohli koupit i místní pivečko. Po dojetí poslední hlídky následovalo vyhlášení vítězů a losování tomboly, ve které jsme tradičně nic nevyhráli, takže jsme nemuseli řešit dilema, kam uložit do nacpaného auta zapletená kola či montážní stojan (obojí by se hodilo). Celkově bych závod hodnotil jako velmi povedený se skvělou atmosférou a bezchybnou organizací. Jako zpestření závěru sezóny ho příznivcům rychlých tratí s velkým převýšením mohu vřele doporučit.
Trať je možné prohlédnout zde >>, výsledky tady >>.
Sváťa Votruba
















