Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání těžší, než se čekalo, 6.

3.11.2011 11:57

Blížím se k vesnici Žižkovo pole. Tady se psala historie. Ve vojenském ležení zde 11. října 1424 zemřel husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Při průjezdu vesnicí si mě lidé tak nějak zvláštně prohlížejí. Proč?

Bookmark and Share

Možná, že tudy chvíli přede mnou projel někdo se stejným vzezřením jako já. Někdo zablácený, upocený, unavený, s vytřeštěnýma očima a batohem na zádech. A skutečně. Na polní cestě kousek za vesnicí jsem je spatřil. Trošku jako zjevení. Dva Loudalové. Konečně živí Loudalové! Radek Láska a Michal Trávníček. Jejich tempo je vlažné. Prohnal jsem se kolem nich jako raketa a vzápětí špatně odbočil. Po chvíli je předjíždím znovu. Přejeme si vzájemně hodně štěstí na trase a zároveň se ujišťujeme, že do cíle určitě dorazíme.


Jsem v údolí řeky Sázavy, kterým pojedu asi sto kilometrů. Dosavadní trasa Loudání nás zavedla do lesů, do údolí, do hor, na skály a do bláta, do výběhu plemenného býka i do míst, kde žijí medvědi. Tady v Havlíčkově Brodě vede přímo areálem nemocnice. A pak to přišlo. Kolem Sázavy jsem si představoval pohodlnou rovinatou cestu podél řeky. Moje představy však nemají s realitou vůbec nic společného. Úzká pěšina, zarostlá roštím a kopřivami. Úsek plný velký balvanů a kořenů. Každou chvíli pěšky a tlačmo. Všechno je tady nad Sázavou. Světlá nad Sázavou, Ledeč nad Sázavou, Zruč nad Sázavou, Rataje nad Sázavou a nakonec město Sázava samotné. Než ale dojedu až tam, chvíli to potrvá. „Já ti dám Sázavu, vole! Já ti dám Sázavu!“ Přerušuji ve chvílích nejtěžších hodiny mlčení a křičím do éteru agitačně motivační hesla.


Stoupání od hladiny řeky na kopec Hrádek do nadmořské výšky 492 metrů dá zabrat. Sjezd zpět do údolí řeky. Stezka vede chvíli přímo po kolejích. Železniční pražce nejsou pro cyklistiku ideální, ale je to příjemná změna oproti kopřivám, trní a roští. Z Chřenovického Podhradí od hladiny řeky znovu vzhůru do vesnice Chřenovice s nadmořskou výškou 490 metrů a pak logicky zase dolů k vodě. V Chřenovicích si kupuji v krámě pití. Je horko a já do sebe liju dnes už kolikátou studenou limonádu. Chraptím tak, že skoro nemluvím.

Bez nich by to nešlo...

 

Chlápkové na lavičce před krámem ucucávají lahváče. Zevlují tady už patrně dlouho, a tak zkouším štěstí. „Chlapi, nejel tudy nedávno nějakej cyklista?“ „Jó jel, taky měl startovní číslo jako ty“ „A jak je to dlouho, co tudy jel?“ „Nó asi tak pět minut, nó možná půl hodiny, při tom pivu čas strašně letí.“ „A jel sám?“ „Nó, jó, úplně sám a vypadal unavenějš než ty. Ani nám nevotpověděl na pozdrav.“ O motivaci mám postaráno. Jestli tudy nedávno skutečně jel někdo z Loudalů a vypadal unaveně, zkusím ho dohnat.


Za Zručí nad Sázavou jsem na rozcestí předjel dva cyklisty. Až později jsem se dozvěděl, že jedním z nich byl Tomáš Urban, Loudal, za kterým jsem uháněl. Jelikož to teď nevím, uháním za ním dál. Zatímco si řeka pozvolna teče korytem, na stezce je to pořád dokola. Prudce vzhůru od řeky, prudce dolů k řece, prudce vzhůru od řeky, prudce dolů k řece. „Já ti dám Sázavu, vole! Já ti dám Sázavu.“ A slunce neúprosně pálí.


Nad údolím Sázavy se vypíná gotický skvost mezi našimi hrady, Český Šternberk. Jeho strmé hradby a vysoké hradní zdi působí impozantně. Dělám krátkou pauzu, abych se trochu pokochal tou nádherou a abych nabral čerstvé síly. Můj pohled sjel mimoděk z hradu na mého kamaráda kolo, asi jestli se také kochá jako já. A už to vidím. Na zadním plášti mám z boku trhlinu. Kameny a kořeny v údolí řeky si vybraly svou daň. Snad na tom těch 130 kilometrů do cíle dojedu.


Za Šternberkem je to stejné jako před Šternberkem. Nahoru od řeky, dolů k řece, s tím rozdílem, že se začíná smrákat. Za městem Sázava opouštím definitivně údolí řeky. Konečně! Kam se hrabou všechny ty horské hřebeny, které jsme doposud přejeli. Údolí řeky Sázavy bylo z mého pohledu nejnáročnější částí závodu. Mám v tom jasno. Prvního kamaráda, který přede mnou slovo „Sázava“ vysloví, potrestám. Na tři měsíce si ho bez milosti vymažu ze seznamu.


Je regulérní tma. Nasazuji čelovku a chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych zbývajících 113 kilometrů do cíle dal na jeden zátah. Nakonec rozum vítězí nad odhodláním.  Za kopcem a za lesem leží vesnička Vlkančice. V první třídě jsem tam byl na pionýrském táboře, což ve mně vyvolává jakýsi pocit bezpečí. Ve Vlkančicích to přeci znám. Tam dojedu a přespím. Hospoda zavírá ve 22:00. Přijíždím patnáct minut před zavíračkou. Hostinská je příjemná. Vidí, že vypadám tak, jak vypadám a má pochopení. Trpělivě čeká, až vypiju, co vypít potřebuju a až si na záchodě umyju, co umýt musím. Lokál za mnou zamyká po půl jedenácté. Spacák vybaluji přímo na trávníčku před hospodou. „Kdyby pršelo, můžete se schovat pod slunečník,“ dává mi na dobrou noc radu hostinská. Odnaproti štěká pes.


Před ulehnutím dostávám dvě zprávy z trati a obě stojí za to. Ta první: Včera na 319. kilometru odstoupil z Loudání můj zachránce Pepé, alias Josef Janča. „Dojel jsem do Vyškova a přátelé, je čas skončit. Děkuji za noblesní extrémní zážitky. Ač se to zdá být pro "normální lidi" hovadinou, moc pro mě tenhle závod znamená. Děkuju za letošní podporu. Příští rok Vás pozdravím z cíle, i když chleba kvůli tomu levnější nebude, ale o tom to není. Za Everest se taky nevyplácí odměna. Gratuluji těm, co se vcílili.“ První zpráva je smutná, ale druhá možná ještě smutnější. Vašek Brož, jedoucí suverénně v čele závodu musel odstoupit pouhopouhých 35 kilometrů před cílem. Neuvěřitelné? Nepochopitelné? Kdepak. Nutnost! Vašek neměl na vybranou, odstoupit musel. „Já jsem se tak snažil a nakonec to zabalil 35 km před cílem. Na dotazy typu ‚to už bys snad dojel, ne?,´ bych dnes odpověděl ‚samozřejmě,‘ ale v ten moment byl můj zdravotní stav takový, že jsem se racionálně rozhodl, že ne! Horečka, střevní chřipka, totální vyčerpání. Týden se mi ještě motala hlava. Příště sebou nějaké multivitaminy, minerály a podobně a nějaké léky asi. Extrémům zdar.“ Vašek Brož je největším Loudalem smolařem, z loňského dobře rozjetého závodu musel odstoupit kvůli zranění a ani letos se do cíle nepodívá.


Pes odnaproti pořád štěká do tmy. Já jsem od celodenní námahy celý říčný a nemůžu usnout. Kluků mi je líto a mně samotnému je smutno. Cítím se v naprosté pohodě, tělo šlape jak perpetum mobile. Smutno mi je z toho, že zítra asi určitě dojedu do cíle a tím Loudání skončí. Skončí to nádherné dobrodružství a začne rutina všedního života. Už teď se těším na Loudání příští rok. Dnes jsem se posunul o 191 kilometrů blíže cíli.


Úterní ráno je snad poslední ráno letošního Loudání. Pes odnaproti už zase štěká do ranní mlhy a já mám před sebou poslední den závodu. Spící Vlkančice nechávám za zády a nořím se do lesa. Je dokázáno, že kofein nejenže oddaluje spánek a únavu, ale také zvyšuje pozornost, logické myšlení, duševní výkonnost a rychlost reakcí. Tohle všechno mi po ránu chybí. Křoví se zatřáslo, větve rozhrnuly a dva metry přede mnou stál divočák. Chvíli si mě laškovně prohlížel a pak dostal rozum. Ač divočák, vzal do zaječích a utekl do lesa. Kdyby se rozhodl zaútočit, uvědomil bych si to až v momentě, když už by mi páral zadek na menší půlky.


Dnešní ráno je tak trochu jako projížďka na Safari. Nejprve divočák a teď v lese u Louňovic stojí na stezce pes. Je větší, než by se mi líbilo. Vrčí, horní pysk mírně ohrnutý, přední tlapy pokrčené. Zatímco na mě cení tesáky, já si cením svého zdraví. Slézám z kola a stavím ho mezi nás jako kolovou hradbu. Jan Žižka z Trocnova by ze mě měl radost. Snažím se na psisko klidně mluvit, ale ono si mele vrčivě svou a páníček nikde. Jsem odhodlán bojovat do poslední kapky krve. Po minutě, možná dvou, se z lesa ozývá pískání. Hafan se tváří, jako že neslyší a dál si v hlavě vyhodnocuje strategii útoku. Nezabírají ani moje sliby, že když mě pustí, svezu ho na kole zdarma. Páníček přichází a s omluvou tahá psa za obojek z cesty. Vítaná změna plánů, krev nepoteče.


Stezka vede podél lesa obilným polem. Ranní rosa se nestihla vstřebat, rázem jsem od pasu dolů mokrý. Pár kroků ode mne vystřelil z pole mladý srneček. Hopsá přede mnou po stezce a vydává při tom zvuky trošku jako mutující oslík. Zpátky do mokrého pole se mu asi také nechce. Řeší to úhybným manévrem do lesa. I když srneček vyskočil z pole pár kroků přede mnou, vůbec jsem se nelekl. Únava je silnější než ostražitost.


Kopce žádné. Slunce pozvolna zatápí pod kotlem. Průjezd Klánovickým lesem je v pohodě. Stavím u čerpací stanice na ranní kávičku a bagetu. Můj příjezd zaznamenal vyžilý vrásčitý alkoholik, který si takhle po ránu nalívá do hlavy už několikátého lahváče. Zaujala ho ta hrouda hlíny, na které jsem přijel. Prohlížím trhlinu na zadním plášti, se kterou jedu už od Šternberka. Povážlivě se zvětšila. Provizorní řešení je po ruce. Jsem tak upocený, zaprášený a vyuzený, že se mi sluneční paprsky na kůži dostat ani nemůžou. Opalovací krém nebudu potřebovat. Vystřihávám z tuby od krému podložku a zevnitř pláště díru podkládám. Zbývajících 70 kilometrů do cíle to snad vydrží, když ne, budu muset dojít pěšky. Alkoholik mě mlčky sleduje a hlava mu to nebere. Začal být zvědavý, a tak jsem mu odvyprávěl všechny patálie, které mě s kolem na trase potkaly. On vše mlčky vyposlechl, polknul doušek piva, otřel ústa a překvapivě spisovným jazykem pravil. „Myslím, že když jsem býval mlád, vyráběla se lepší kola.“


Kus po asfaltu, pak stezkou podél řeky Vltavy a v Kralupech zbývá do cíle už jenom 30 kilometrů. Měl bych se radovat, ale radost se nedostavuje. V 11:59 hodin po 115 kilometrech dnešní jízdy jsem od slunka a námahy celý orosený potem v cíli. A toho jsem se trošku bál. V předchozích ročnících Loudání se po dosažení cíle vždycky dostavil krásný pocit euforie z úspěšného dokončení závodu. Dnes nic. Jen smutek a takové malá „depréze,“ že už to končí, respektive, že to právě teď skončilo. Zítra už nebude žádné dobrodružství. Zítra nebude nic. Jen šeď a starosti běžného života. Když jsem během závodu prožíval krušné chvíle a uvažoval o odstoupení, neuvědomoval jsem si, že zrovna prožívám nekrásnější období mé cyklistické sezóny.


Na trase Loudání jsem strávil 5 dní, 13 hodin, 59 minut. Za tu dobu jsem na trati dlouhé 713 kilometrů ujel kilometrů 778. Za vítězem Loudání jsem zaostal o 31 a půl hodiny. Přesto mám v cíli před jménem více jedniček než vítěz. Obsadil jsem jedenácté místo.

 

Kdo vyhrál a jaké měli pocity z trati ostatní, si povíme příště...

 

Milan Silný

foto: autor a Lukáš Kozák

Diskusní fórum pro: "Loudání těžší, než se čekalo, 6."

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |