- Start a úvodní kilometry
Na startu se nás sešlo skoro tisíc jezdců. Po nočním deštíku bylo vlhko, ale teplota kolem 14 stupňů Celsiových byla přece jenom lepší než v předchozích letech. Náměstí v Teplicích nad Metují bylo opět zaplněné, kolem koridoru i přes poměrně časnou dobu startu stála hustá řada diváků a fandů.

V osm hodin vypálili z miniděla a tisícihlavý dav vyrazil. Na úvodní rovince jsem se snažil posunout ze zadních pozic co nejvíce dopředu a nechal za sebou všechny známé. Celkově jsem se nechtěl svazovat nějakou taktikou a dral se dopředu i ve stoupání na Váhu (Bišík). První čtyři kopcovité kilometry se mi podařilo zdolat za 15 minut a pohyboval jsem se již někde v první třetině startovního pole. První kilometry se bojuje o pozice, podél Adršpašských skal jsme profrčeli velmi svižně. I přes nenáročný terén se posouvám před nějakého recesistu, který jede na silničním kole. Po projetí Adršpachem stoupáme a klesáme mezi poli a loukami. Na občerstvovačce ve Vernéřovicích jsem jen za jízdy přebral půlku banánu, kterou nesměle nabízel malých hoch.
- Nejtěžší kopce a náročné sjezdy
Následuje první náročnější stoupání na Honský Špičák. Zde se z písčitých stezek najednou dostáváme na lesní singltrek, kterým nejprve vystoupáme na hřeben, pohoupáme se na něm a potom spadáme kančí stezkou opět na širší lesní cestu, která nás zavede až k Americe. I tuto občerstvovačku míjím a vydávám se vzhůru do nejstrmějších stoupání. Na Pánovu věž (převýšení 150 m na kilometru a půl) jsem již několik let nevyjel, tentokráte jsem se hecnul a dal to. Pomohla mi i nižší teplota, která mi i přes mírný déšť velmi vyhovovala. Rozradostněn sjíždím následující náročný sjezd a v pohodě zdolávám i Václava. Vetší komplikací než tento obávaný šutr mi dělali váhající jezdci, kteří buď brzdili více než se mi líbilo nebo rovnou slézali a pletli se všude po cestě. Za potlesku okoloostojících se mi i tak podařilo poskákat všechno až dolů a mohl jsem pln adrenalínu začít zdolávat Hřeben stěn, který si s předchozím stoupáním náročností moc nezadá. Přesto se mi podařilo po zařazení nejlehčího převodu zdolat i tento vrchol a mohl jsem si vychutnat technický sjezd zakončený náročnou lesní pasáží plnou kořenů. Zde poprvé dojíždím Danielu Chlíbkovou a zdravím ji. Po chvíli mi spolu s ostartními odchází v tlačící pasáži.

- Pokořen ve sjezdu
Čtvrtá občerstvovačka ve Slavném na 47. km byla první, na které jsem zastavil, nechal s dolít ionťák do camelu a slupnul dva banány a tyčinku. Po dvou minutách s plnou pusou vyjíždím dál. Po kratším prudkém stoupání objedeme les a pustíme se do Poličských stěn, mezi kterými je i (pro někoho) nejrychlejší pasáž závodu Vodní zámky. Zde jsem tradičně předjížděl, ale netradičně mi to zde natřel nějaký bajker, který byl očividně ještě větší bezmozek než já. Řítím si to takhle řízeným smykem po šutrových dlaždicích vlevo od dvou bojácnějších, když tu ještě více vlevo se kolem mě prořítí nebojsa. Pokořen pouštím brzdy a až dolů si za ním v serpentinách držím stejný odstup, ale o zpětném předjetí řeč být nemůže. V následujícím stoupání před Božanovem už vůbec ne. Ve sjezdu k Božanovu vidím mimo asfaltku ležet závodníka, který se asi na cestu nevešel. Pořadatelé ho opečovávají a zakrývají ho proti dešti dekou. Raději nemyslet jak jsem si mohl lehnout na Zámkách...
- Vyčerpávající stoupání a krize
Následuje nejdelší stoupání k Machovskému kříži. Zkraje jedu raději volněji, hlavně protože cítím ve stehnech náběh na křeče. Po nájezdu z asfaltky do lesa však musím šlapat naplno a kupodivu předjíždím jezdce za jezdcem. Až na 30 m tlačení dávám výjezd celý včetně pískovitých strmých výjezdů, to jsem nedal snad nikdy. A také za to po chvíli zaplatím daň.

Dolů na občerstvovačku do Machova přijíždím dost vyždímaný. Potřebuji doplnit energii, takže do sebe cpu všechny dobroty co mi padnou pod ruku. Proti křečím zkouším i osvědčený prostředek, banán obalený solí, který zapíjím hovězím vývarem. Výsledkem je plný žaludek, ale příliv energie se jaksi nedostavuje. A že by se v následujícím stoupání na nejvyšší místo tratii Bor (752 m n.m.) velmi hodil. Tentokráte z husta tlačím a přede mě se posouvají další a další jezdci. Prostě krize, z které jsem se vymotával dalších 25 km.
Naštěstí terén již nebyl tak kopcovitý a díky přecpání z Machova jsem nemusel zastavovat na občerstvovačce Vysoká Srbská, pouze jsem si vychutnal menší pivko, které tradičně nabízeli sudaři před vjezdem do lesa o dva kilometry dále. Jo, ještě musím zmínit, že někde v těchto místech byla tradičně neoficiální občerstvovačka, kde opékali prase a spolu s pivem ho nabízeli okolojedoucím. Žaludek jsem měl takový volajaký pokažený a nacpaný, takže jsem raději jen projel.

Zastavil jsem až na nejkrásnější občerstvovačce u rybníka v Hlavňově. Načančaným jednohubkám se odolat nedalo. Žaludek jsem zklidňoval kolou a vcelku jsem se po pěti minutách úplně srovnal a mohl vyrazit v lepší pohodě dál.
- Hvězda zdolána, mise splněna
Za Hlavňovem se stoupá přes louku, klesá v lese a brutálně stoupá až k Hvězdě. Překvapivě jsem to dal. I tu Hvězdu, což je nejobávanější prudký sjezd přes velké šutry po skále mezi stromy. Ve všech předchozích ročnících jsem dojel tak nějak do půlky a konstatoval, že jsem po sto kilácích tak prošitý, že to nedám. Člověk měl taky v hlavě, že cíl je už jen 15 km daleko, a když už jsem se ve zdraví dohrabal až sem...
I tentokráte jsem ve sjezdu musel vystoupit z kola. Jenže diváci kolem tleskali víc než obvykle. Takže jsem si kolo vynesl o pár metrů zpátky k začátku sjezdu. Pustil to vpravo a podél kamenitých schodů jsem to zakloněn daleko za sedlovku dal a dole si spokojeně zařval.
- Obrat k lepšímu a dojezd
Adrenalin dokáže neuvěřitelné věci. Od zdolání Hvězdy už mě nepředjel nikdo a já dával a dával. Sice v jistých limitech, ale když to porovnám s úsekem Machov-Hlavňov, tak to bylo o moc a moc lepší. Pomohl mi i dlouhý sjezd do Pěkova, ale v následujících třech stoupáních (2xOstaš a Váha) už jsem jel znovu bojovně a nijak se nešetřil.

V závěrečném stoupání na Váhu (694 m n.m.) jsem předjel tři jezdce, v posledním sjezdu do Teplic další dva a jen těsně jsem nedokázal dospurtovat dalšího. Tak jsem aspoň cílem projel po zadním a spokojeně dalších 5 minut funěl s otevřeným sponzorovaným radlerem v ruce.
- Výsledky a hodnocení
Cílem jsem projel v čase 7:23:35 na 285. fleku v absolutním pořadí. Je to oproti loňsku (7h a 132. flek na blátivém podkladu) dost velké zhoršení, ale vzhledem k přípravě, kdy jsem za poslední tři týdny najel jen padesát kilometrů, to ještě docela ušlo. Daniela Chlíbková, která mi tady dávala čočku před dvěmi měsíci na Trilogii mě sice porazila, ale jen o necelé dvě minuty. Ano, už je to tak, srovnávám se s ženskou, ale když všichni známí dojeli až za mnou :-)
- No a jak to naopak dopadlo mezi borci nejborcovatějšími?
Celkově vyhrál Jiří Friedl (Rubena Auto-Menčík), který vynikajícím časem 4:43:20 obhájil loňský titul. Druhý flek patřil opět (snad počtvrté?) Jobrovi Jobánkovi z Meridy (4:52:25) o minutu za Jobrem dojel Michal Kaněra (Ghost-Mojekolo.cz). Ženy ovládla Pavla Nováková za 6:22, druhá byla Lucka Vlášková (6:35:01), třetí Hana Kolářová (6:42:09).
Kompletní výsledky jsou k nalezení zde >>>
No, jak hodnotit letošní ročník? Myslím, že se vydařil a těšil se obrovskému zájmu závodníků i diváků. Je to legenda a dlouhodobě prostě nej závod u nás. Prostě Rallye Sudety, nic víc, nic míň!
Pavel Macháček
















