Předpověď počasí, která slibovala ideální podmínky pro závod, se splnila dokonale. Do Let jsem již tradičně přijel vlakem. Po nafasování startovního čísla a igelitek plných tiskovin jsem si dojel na břeh Berounky uložit batoh do úschovny Kooperativy. Kraťoučké rozhýbání výjezdem na nejbližší kopeček a už si to šinu do vyhrazeného kotce. Startovní zóny jsou dobře označené a přístupné. Jen je škoda, že dle přiděleného čísla již naše zóna připadá na druhou vlnu.

Pět minut počkáme, poté sedne prach po první várce 400 bikerů a už vyrážíme. Nejdříve přes Berounku a prvních pár zahřívacích kilometrů pěkně nahoru skoro až na hřeben Brd. První stoupání v chatové osadě bývá obvykle kritické. Tentokrát se v chumlu závodníků naštěstí nikdo nepotýká s převody ani s rovnováhou.

Zvolil jsem klidné tempo a splývám s davem. Žádná velká ambice na dobré umístění letos tedy nehrozí. Po překonání prvních kilometrů stoupání odevzdáváme pracně získané výškové metry ve sjezdu k Černolicím. Následuje výšlap na hřeben (pěkně vedle kola) a pak už je to nahoru a dolů celých padesát kiláků.

Trať jsem očekával spíš rozmočenou. Nebylo to však tak hrozné jako obvykle. K mému velkému zklamání už lesáci prakticky úplně zavezli tradiční bahnisko před první občerstvovačkou. Průjezd už není zdaleka tak zábavný jako býval. Neopatrná jízda po hrubém štěrku se také neoplatila dost velkému počtu borců. Letos jsem viděl snad největší množství lidí klečících u svých ořů s pumpičkou v ruce. Nebýt jich, tak jsem se snad ani neposunul v pořadí.
Po šutrácích a kořenech jedeme dál severním úbočím až ke Stožci. Jede se mi dobře a pořád se držím v nějaké skupince. Bohužel vědomě tak přijímám jejich tempo bez snahy nějak výrazněji poskočit vpřed. V prudkých sjezdech a na kamenech mne celkem otravuje již dost opotřebovaná vidlice a špatně nastavený tlumič. To vše zvýrazněné přehuštěnými pneu. Nechtěl jsem však ztrácet čas nějakým dolaďováním. Raději tedy držím jazyk za zuby, abych si jej nepřekousl.
Celkově je druhá půlka trati daleko pestřejší, včetně klasických táhlých stoupání za Halouny. Tam jsem loni odpočíval při čekání se zraněným kolegou na záchrannou čtyřkolku. Díky volnějšímu počátečnímu tempu mi tentokrát na tuto kratochvíli zůstalo docela dost sil. Zbytek však odevzdávám při nekonečném stoupání na Babku ( 505m n.m. ). Tady se také potkáváme s borci z krátké trasy. Odměnou za vynaložené úsilí nám všem je velmi pěkné svezení dolů k Řevnicím. To je snad nejhezčí část závodu.
Do cíle nedaleko, žádný dokopec. Vidina guláše a piva se pozvolna naplňuje… Ještě se protáhnout tunýlkem pod tratí a jsme zase zpátky u Berounky. Tentokrát se o mne křeč při výběhu schůdků na most opět pokusila . Během posledních pár set metrů se mi ji podaří zahnat natolik, že můžu bez obav v cíli přehodit nohu přes sedlo a bezpečně slézt z kola.
Nábřeží Berounky v Letech je nadupané všelikými stánky a zónami. Vládne tu pohoda, organizace je bez problémů. Kolopro má, zdá se, opravdu dobře našlápnuto. Doporučuji navštívit stránky seriálu. Je tam lecos nového. Nejvíc mne zaujala výsledková listina, která obsahuje spoustu doplňujících informaci. Lepší je však víc se snažit na trati. Žádné spekulování nad výsledky u compu už vás na bednu neposune.
Vít Pokorný
foto autor a Miloš Lubas, kolopro.cz
















