- Příprava na poslední chvíli
Nápady jsou mojí předností. Jsem holt kreativní. Někdy se mi to vyplatí, občas naopak vymstí. Při přípravě kola na Šelu to vyšlo 50 na 50. Celý týden jsem sledoval předpovědi počasí a s blížícím se víkendem narůstala obava, že dešti nebo alespoň bahnu se nevyhnu.
Ošidil jsem rodinku a z posledních peněz jsem z druhé ruky pořídil uznávaný plášť Schwalbe Nobby Nic o úctyhodné šíři 2,35 palce. Na nový zadní plášť už nezbylo, takže jsem tam nechal Racing Ralpha 2,1. Pochybnosti však přetrvávaly, takže jsem zabřednul do odborné terorie a vyčetl, že do bahna je nejlepší vyrazit na málo nahuštěných pláštích. A ještě lepší je, když v pláštích nejsou duše. Tak jsem si zkazil jeden večer vyráběním bezdušáků, objevil jsem přitom kouzlo speciálních ventilků i lepícího tmele, který jsem skrz ně napopáté úspěšně nalil do nasazeného pláště na ráfku. Následné huštění zabralo také přes hoďku a teprve potom, krátce po půlnoci jsem si připadal připravený.

Bohužel zadní plášť do rána splasknul a řešit netěsnost ventilku bylo nad mé síly. Takže zpátky na stromy a šup duši do pláště a šup kolo do auta a tradá do Hranic na Moravě. Tam jsem se přidal k Tryskomyším, kteří tam našli slušné ubytování v ubytovně bývalé vojenské posádky.
- Start a zlobivé řazení
Do Lipníku jsme dorazili 40 minut před startem. Zaparkovali kousek od náměstí a smontovali bajky. Obloha zatažená, poměrně chladno, ale na déšť to nevypadá. Rozhodnutí je dlouhé/krátké a k tomu bundička do camelu na záda. Ještě řádně promazat řetěz a tradá na start.

Lipnické náměstí už bylo řádně zaplněné. V první lajně zrovna zpovídají největší osobnost závodu Barta Brentjense, prvního olympijského vítěze bajkové disciplíny z Atlanty. Bart se prý těší. No to my všichni. Bart si myslí, že asi nevyhraje. To já vím bohužel určitě. Bart startuje s první vlnou. Já bohužel ne. Uvěřil jsem Vítkovi, že první vlna je jen pro čísla 1-200, ve skutečnosti odstartovalo 250 jezdců. Namísto poměřování se s nejlepšími, si je jenom fotím.
Jdu se alespoň s nejnižším číslem zařadit mezi hobíky. Cestou nacházím toitoiku a to mi zvedá náladu. Stavím kolo do koridoru a běžím se zbavit trochy předstartovní nervozity. Příjemně uvolněný pak vyčkávám startovní výstřel a poslouchám neúnavného a skorofaktvtipného spíkra.

A je to tu. Vyrážíme. Objíždím náměstí a hned za ním podřazuji a zrychluji. Jenže ouha. Řetěz se mi dostává mezi nejmenší pastorek a rám. A to mám mít ještě 4 řadící pozice k dobru! Naštěstí za jízdy řadím o dva stupně výše a řetěz šlápnutím uvolňuji. Hlavou mi šrotuje, co se to asi s řazením stalo. Po chvilce laborování nahoru i dolu zjišťuji, že z devítirychlostní kazety dokáži řetěz dostat jen na nejtěžší 4 pastorky. Konečně mi dochází příčina. Vzpomínám si, jak při znovuvkládání duše do zadní pneumatiky mi odstrojený rám kola spadnul na stranu z plotu. Takže ohnutá patka přehazky.
No, zkraje to až taková komplikace není. Svištíme si to po asfaltu a až po čtyřech kilometrech odbočujeme mezi pole a první ostřejší stoupání. Řadím nejmenší převodník a prostřední pastorek. Výš už se řetěz nevydrápe. Já naštěstí na kopec ano, ale kopců, a větších, mě čeká ještě spousta.

Naštěstí i sjezdů a jiných radostí, například blátivých kaluží. Těch si tedy užíváme parádně.
A je tu stoupání singltreky k hradu. Zde dojíždím kamaráda Roberta. Diví se, že se ho držím jako klíště. A to neví, co musím řadit. Ve větších stoupání mi ale na chvíli ujíždí. Zpětně ho dojíždím v okamžiku, kdy svého hodobožového canondala hází vztekle do příkopu. Namotává se mu řetěz a může využívat jen jeden ze dvou převodníků. To jsou ty desítkové řetězy! Za chvíli je to jedno, do blátivých kopců tlačíme všichni.
Těsně pod hradem připravili pořadatelé výjezdní prémii Zubr. S těžkým převodem nemám šanci a patrně bych neměl ani s tím nejlehčím. I tak se ale našlo 27 borců, kteří skalnaté a mokré stoupání zdolali. V cíli si pak mohli vyzvednout sadu pivních speciálů. Já byl rád, že jsem prémii aspoň vytlačil a za ní vystoupal do hradu . Tam jsem provedl velmi rychlou prohlídku všech nádvoří, projel zadní brankou a už si to šupajdil technickými sjezdíky zpátky přes louky do lesa.

Když se trasa znovu ohnula do prudkého stoupání, nevydržel jsem. Slezl jsem z kola a pokusil se narovnat přehazovačku. Pevně jsem ji uchopil a vší silou ji přitlačil k vnitřku rámu. Po kontrolním protočení klik vidím, že mi přibyla možnost řadit další 2 převody výše. Řazení 1-7 je proti 1-4 paráda. Horší je, že mi strašně škvrčí řetěz. Takže po dvou kilometrech a v dalším stoupání slézám znovu a obhlížím příčinu. No to jsem ještě neviděl. Při tom ohýbání přehazky a patky se mi podařilo dostat řetěz nějak mimo vedení mezi rolničkami za jakousi přepážku, držící kladky dál od sebe. Vše jsem vyřešil znovu silou a kleštičkami. Kladky jsem roztáhnul a řatěz provlékl na správné místo.
Mezitím mě předjel jak Robert, tak Tryskomyšák Vítek. Ale mně to ten den jelo náramně. Vítka jsem dojel na 18. km, Roberta jsem si sjel za první občerstvovnou U Huberta, kterou jsem prosvištěl a zároveň stihnul v plné jízdě přebrat banán i kelímek ionťáku.
- Držet tempo a nepadat
No a tím jsem měl vlastně splněno. Zbývalo jen držet tempo a nepadat. To první se mi díky zhubnutí (10 kg po doléčení zlomeného kotníku) a solidnějšímu tréningu v posledním měsíci dařilo. To druhé navzdory perfektnímu vedení trasy podhuštěného Nobby Nicka už hůře. Spadnul jsem snad pětkrát. Na mokrých kořenech a při riskantnější jízdě se to dalo čekat, ale i vydržet. Za zmínku stojí jen ustřelení předního kola na mokré lávce, kdy jsem sice smyk ustál došlápnutím na zem těsně před nárazem do stromu. Ale narazil jsem si přitom… však víte.

Bohužel každý singletrack má i svůj konec a po lahůdkách typu jelení příkop a mnoha lesních krouceninách dělí trasu na 44. km občerstvovačka a depo v Rybářích. Zde mi bleskově osprchovali zabahněného bajka, promazali řetěz a laskominami zahnali hlad. Do druhé půlky jsem vyjížděl kompletně oservisován a kolo mi vydrželo čisté skoro půl kilometru.
Pak jsme vjeli na polňačky plné bláta. Následoval podjezd rychlostní silnice po uzoučkém chodníku podél potoka. Znovu jsem to dal jako jeden z mála, ale měl jsem namále. Potom jsme si vychutnali průjezd historickým tunelem ve Slavíči.
- Pekelnické stoupání
Jízda přes pole nebyla tak zabahněná jako vloni, přesto byla maximálně výživná, stejně jako první táhlé lesní stoupání k občerstvovačce Uhřínov. Následuje velmi krásný a skoro by se dalo říci rychlý lesní úsek k Peklu. Odtud se stoupá a je to pro většinu jezdců peklo. Mně to tedy celkem jelo, nastavené tempo jsem udržel a posunul se před osm jezdců. Na občerstvovačce Slavkov na 68. km jsem se pak ani moc nezdržoval. Banán, rozinky, ionťák a tradá do závěrečného úseku.
- Vydržať až do cíle
Síly ubývají. Prudší kopce jedu na těžší převody než bych býval volil s plně funkčním řazením. Naštěstí trasa už vede spíše otevřenou krajinou a chvílemi dokonce i po asfaltkách. Pod hrad jsem se tedy dostal tak nějak samospádem a po silničářsku. Jediný problém jsem tak měl jen při výjezdu z lesa na cestu podél Bečvy. Málem jsem tam sestřelil jezdce z krátké trasy, ale díky dobrému postřehu z obou stran jsme to zachánili.

Stoupání na hrad však už musí jet každý za své. Pod kopcem zahlídnu 2 jezdce z bikeclinik, se kterými jsem se již dvakrát předjel. Zkusil jsem to zase, ale zmáknul jsem jen jednoho, druhý to vzal prestižně a dal mi na stoupání více než minutu. Takže opět 50 na 50. Také jsem si nahoře zaspurtoval, ale dojížděný krátkotrasař na závěr zrychlil a svoji pozici uhájil o čtvrt kola.
- Výsledky
Skončil jsem na pro mě slušném 208. místě za 5:54 a něco.
A co vítězové? Vyhrál Boudný a dokonal tak nečistý hattrick (2007, 2009, 2013) za pro mě neuvěřitelných 3:51:59. Druhý byl Jirka Něměc před Matoušem Ulmanem. V ženách byla nejlepší Michalina Ziolkowska a poprvé tak nevyhrála domácí jezdkyně. Jo Brentsjen vyhrál (moji) kategorii nad 40 let a na Boudu ztratil jen 18 minut.
- Dění v cíli
Takže fajn, jsem v cíli. Na tabuli svítí 207. flek a čas pět minut pod šest hodin. Sedám si na trámový plot a vyčkávám Roberta a Vítka. Je mi strašně příjemně a situace mě dojímá. Ještě v březnu jsem se belhal o berlích a teď dávám Vítkovi půl hodiny. Robert to dokonce zabalil, přitom býval lepší než já. Dneska jsem byl v naprosté pohodě a na výsledku to je vidět.
Odměnou je mi výborný gulášek, Zubřík a pohodová a přátelská atmosféra. Mám prostě Šelu pořád rád. I lidi, kteří ji s plným nasazením výborně organizují. I lidi, kteří ji jezdí. Navzdory jarní nevyježděnosti, navzdory jiným lákadlům, navzdory obvyklému bahnu.
Pavel Macháček
















