Dostal jsem nabídku jak od Dona Corleoneho - otestovat nový stroj Santa Cruz Bronson C, nabídku, která se nedá odmítnout. Chtěl jsem zjistit, co tenhle stroj umí a proč bych měl za karbonový rám na 27,5“ kolech dát takovou spoustu peněz. Jak kola ze Santa Cruz vypadají se můžete podívat třeba tady >>.
Moje představa o Rakovnicku jakožto zemi chmele a nekonečných rovin vzala za své, když jsem narazil na stránky Satanbikers a jejich DH trati u Žihle. Z Hostokryjí jsem se tam vydal přes pole a dále po zelené turistické přes Jesenici. Nádherná cesta v zásadě celá terénem ve zvlněné Jesenické pahorkatině. Cestou jsem se s kolem sžíval, zvykal si na větší kola, předkopnutý předek, teleskopickou sedlovku atd. Samozřejmě nevynechávám žádnou příležitost si zablbnout, a když jsem ve sjezdu k Jesenickému rybníku viděl tři terénní vlny, nedalo mi to, abych si neskočil. První a druhá v pohodě na jistotu. Ani nenakopávaly, takže jsem to na třetí poslal v plné palbě! Jako na potvoru zrovna tahle vlna dost kousala a navíc jsem až v letu zjistil, že je za ní vykopaná díra. Naštěstí díky nájezdové rychlosti jsem skončil daleko za ní. Očekával jsem tvrdé přistání, ale vidlice s tlumičem odvedli svoji práci perfektně. Jenom jsem trochu vyděsil houbařící důchodce.
Na žihelském náměstí jsem se z plakátu dozvěděl, ze se dnes na zmíněné trati jede závod ve sjezdu! A navíc už sedmý ročník s účastí elity. Přijíždím sice s cílem prověřit, copak na tom Bronsonu je, ale podívat se, jak lítá elita, se mi nepoštěstí každý den.
Jakmile jsem zaparkoval půjčený stroj u stánku Agangu a Norca, zvedla se nejprve vlna něčeho jako “pane a kolik to má zdvih a pane a kolik to váží? Ty vole, teda pardon pane, fakt jenom dvanáct a má to stopade vpředu i vzadu jako fakt jo? Následuje “ale todle bys na tom nedal” a ukazuje mi tak 16-tiletého floutka s RB Dragstrem na "přescesťáku", tzn. skoku přes cestu, cca 3 m poletu. Následuje trapně vyhýbavá odpověď, “jako dal, ale tohle není moje kolo a blablabla”. Nakonec jsem podlehl a dal si druhé měřené kolo DH na oči. Podle času jsem nebyl ani poslední, spíše někde v druhé třetině, přestože dva skoky jsem objel povolenou chickenway. Celkový pocit z jízdy byl úžasný. Co mě brzdilo, byly jen moje "schopnosti" a můj strach, a to je pro mě na kole zcela nový pocit. Bronson chtěl jet rychleji a rychleji, ale moje já zpoza lebky řvalo blááááznéééé brzdííííí.

Cestou zpět k Rakovníku jsem si ještě šlehnul nádherné singlíky po červené na Sklárně a slastí jsem hýkal ve sjezdu z Blatenského hřebenu. Ze začátku normální úzká lesní cesta přešla z nenadání v potok a Bronson byl ve svém živlu. Žehlil zkušeně jak mandl a já si to valil a skákal a výskal a vůbec si připadal jako malej kluk, co dostal svoje první odrážedlo.
Z Blatna ještě hledám něco mimo asfalt do Jesenice a zkouším to na Petrohrad, ale je to taková z nouze ctnost, jak se vyhnout silnici. V Jesenici beru potupně áčko s vědomím, ze mě čeká cca 15 km asfaltu domů na enduro stroji, takzvaný mega voser. Vjedu poprvé na silnici a nestačím se divit. Ono to valí, já valím! Docvaknu dva asfaltožrouty na žiletkách, vyjedu si vedle nich (veškeré odpružení ON) a slušně se ptám, jestli jedou mým směrem, že bych se vyvezl a že klidně i špic odstřídám. Vykoledoval jsem si akorát pohled a'la Hasta la vista baby, pohrdavé odfrknutí a navýšení tempa nad hranici 30 km/h. To mi dokáže spolehlivě zvednout tepovku! Takže mi ta cesta nakonec docela pěkně utekla. Sice jsem byl po stíhačce zpěněný jak závodní hřebec, ale ty kyselé žiletkářské ksichty mi za to stály.
Celkově jsem si parádně zabikoval. Zjistil jsem, že nutně potřebuju minimálně tři kola nebo jednoho Bronsona... Jen jsem zvědav, co mi na to poví manželka. Myslím, že odpověď znám již teď.
Jinda Volný















