
Při vyplňování přihlášky k závodu jsem se pokusil spočítat, kolikrát jsem již Brdy zdolal. Včetně zimních závodů to bude alespoň dvanáctkrát. Letos to však bylo trochu jinak. Slušná viróza se zimnicí a vysunutá plotýnka týden před startem, to nebylo moc povzbudivé. Když mne cestou do práce předjížděly holky na skládačkách, neměl jsem ani moc chuti drbat se zase bahnem po lesích. Pořád jsem zvažoval pro a proti. Nakonec přece jen zvítězila chuť zase to zkusit.
Tak tedy opět postávám na startu někde uprostřed druhé vlny a říkám si, že to vezmu dnes jen tak z lehka. Počáteční stoupání na hřeben nebylo zas tak zoufalé. Nikdo nepřetrhl řetěz, ani nedošlo k hromadnému pádu a propletenci kol. První pěší vložka následovala hned při dalším stoupání od Černolic. Možná jsem měl letos víc chodit, najeto mám asi dost, ale ta chůze… Nemám žádné zvláštní ambice, a tak tepovka, podle mého odhadu, je pořád v rozumných mezích. Nádherná jarní příroda přímo vybízí k výletnímu tempu.
To už jsem ale zapomenul na plotýnku i kašlík a zase se začínám trochu snažit. Lesní pasáže s kamenitými stezkami pod stoletými buky jsme proletěli už docela v tempu. Dobře umístěnou i zásobenou občerstvovačku musím ocenit, byly i housky se salámem. Snad jen banány byly nějak krátké. Zhruba před polovinou zdoláváme dlouhý silniční úsek. Tady se ani žádný vláček nekoná, asi jsem již moc v zadu. Vjíždíme opět do terénu a po krátkém výšvihu mezi smrky už následují nádherné sjezdíky na severním svahu pohoří. Bahna přibývá a čeká nás nekonečná Doupovská cesta.

Občas se ozve menší křeček pod kolenem a již mám tenhle kousek cesty celkem v pohodě za sebou. Trasa má menší změny díky těžbě dřeva, a tak vidím zase nějaký neznámý kout Brd. Na občerstvovačce Rochota beru jenom jonťák a pelášíme k brodu a bahenním lázním, které jsou letos díky dešťům celkem vydatné. Bahýnko za brodem krásně obaluje kola, řetězy i brzdy. Já mám bahno docela rád, ale někdy mi připadá, že závody se pořádají hlavně kvůli oživení obchodu s komponenty. Tady se také setkáváme s účastníky Fitness jízdy. Mnohým jako by už také docházely síly. Asi se na vrchol Babky vydrápali bez náležitého rozjezdu, který jsme museli absolvovat my v hlavním závodu.

Už jsou pod strání skoro vidět Lety, a tu nás hlídka posílá rozbahněným úvozem kamsi na kopec. Opět pochod s rukama vytrčenýma dopředu. Konečně horní úvrať a zase podobným tobogánem zpět na původní trasu, jen o sto metrů dál. Tomu říkám potměšilost. Nevadí, už se nebude nikdo dlouho trápit. Ještě kousek z kopce. Tunýlek u trati a již slyším z druhé strany řeky halas bikerské pouti. Do cíle jsem dorazil ve strašném čase hodinu a půl po vítězi. No, kde jsou ty časy, kdy to bývalo tak o hodinu míň.

I tak to byla úžasná sobota a snad příště vyhraju alespoň v tombole. Krásné fotky a hodně dalších informací lze najít na stránkách Kolopro >>. Zkuste to také! Dá se vyhrát, i když někdy "jenom" nad sebou…
Vít Pokorný
















