Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Transbrdy, když forma nestačí

30.4.2014 15:27

Rozhodl jsem se vstoupit do sezóny na jednom z nejmasovějších MTB závodě. Forma se ukázala ucházející, ale přemotivovanost se projevila a po kuriózním pádu jsem musel předvést technickou zručnost a nakonec prokázat i trpělivost a vůli dokončit závod.

Bookmark and Share

  • Kolopro je prostě populární

Zima letos skoro nebyla, za sněhem jsem se nakonec vypravil až do norského Birkenu, kde mi však stejně jako Jizerku legendární běžkařský závod zrušili. Vlastně ne stejně, sněhu bylo dost a dost, jenže prý foukalo.


To v Letech závod proběhnul. Závodem Transbrdy tady odstartoval 15. ročník MTB série Kolo pro život České spořitelny. Ráno bylo bezvětří a po nočním dešti svítilo sluníčko. Ale lidí tam byla spousta. A organizace byla ještě lepší než v tom Norsku. K všemožným organizačním vychytávkám přibyla možnost praní dresů. A že to byl dobrý nápad jsem si uvědomil, až když jsem doma zbavoval oblečení od nánosu bahna.


Startovní areál u řeky byl takový cirkus na kolečkách a stanové městečko v rozrůstající se obci Lety. Závodí se na třech hlavních distancích a dalších 6 závodů je určeno dětem. To vše přilákalo 2000 účastníků. Já je tedy nepočítal, ale na startu hlavní distance 55 km jich bylo odhadem skoro tisíc. Prvních 600 startovních čísel startovalo z první vlny v 11:30. Já jsem s ohledem na nulovou účast na Kolopro 2013 vyfasoval místo v druhé vlně, která startovala s posunem 5 minut.

  • Vzhůru do Brd

Výstřel a eliťáci plus dalších pár set lidí mizí. My „lůzři“ ještě pět minut stepujeme a děláme vtípky o tom, že jim to nandáme, přestože jsme jen takový póvl do počtu. Panuje pohoda i očekávání, jak nám to pojede. Já mám díky mírné zimě natrénováno jako nikdy. Ostatní jsou jistě také vyježděni více než jindy. Tak uvidíme.


Start. Jedeme pár set metrů asfalt, odbočka za mostem, podjezd železnice, po které zrovna frčí osobák plný mávajících lidiček. A už je tu pověstný kopec na hřeben Brd. Je dlooouhýýý, dlouhatánský. Ale mně to fakt jede a stoupá perfektně. Posouvám se stále vpřed. Po 4 kilometrech ujetých a 200 nastoupaných metrech toho mám tedy již dost, ale i tak se zmáčknu a alespoň držím pozici. Tu samozřejmě vylepšuji při následném prudkém asfaltovém sjezdu k Černolicím. Tam opět prudká pravá a už jsme konečně z cesty v terénu. Je tu bahno a většina slézá a vede. Já to dal v sedle skoro celé až na vrcholovou partii.

  • Fičák a pád pro fotografa

Dorážíme na centrální hřeben a po lesní štěrkocestě jedeme na Skalku (560 mnm). Jede se velmi svižné tempo, ale mně to fakt jde dobře, což mi dále zvedá náladu. Začínám laškovat s borcem, který jede v dresu České spořitelny na fatbiku. A on je to bývalý supereliťák a nynější veselý hobík Radim Kořínek. Poodjíždím mu a dvakrát se ho snažím pro vás vyfotit, ale vždycky mi ho někdo zakryje.


No nic, fičím dál a snažím se zdržení napravit zvýšeným úsilím. Přijíždíme k zatáčce, v přímé cestě je úctyhodná bahnitá louže a většina jezdců ji objíždí po stezce podél lesa. Já se to pokouším projet, ale na poslední chvíli raději slézám a snažím se bahno přeskočit. Jenomže když vezmu kolo do rukou a došlápnu na kořen od blízkého pařezu abych se odrazil, tak následuje uklouznutí a pád rovnou do bahna. Ležím jak chrobák na zádech, kolo na mě. Ostatní se smějí, jak se v bahně válím a laboruji s kolem, okamžitě se na mě otáčí objektiv pohotového fotografa a hned jsem zvěčněn v galerii závodu. Oklepávám lepkavé bahno a konečně přelézám louži, kterou bych asi projel, kdybych se vykašlal na čistotu bajku. No nic, sedám do sedla a po chvíli dojíždím fatbajkaře Kořínka. Taky se uculuje a prý, co jen neudělám pro fotografa :-).Raději mu zase ujíždím.

  • Kořeny a sjezdíky

Následuje kořenitá pasáž, kterou se mi jako jedinému v mém okolí daří projet. Celopéro se hodí a taky fakt, že tudy jedu letos už potřetí. Za odměnu je tu po zdolání dalšího kopečku občerstvovačka. Cítím se dobře a chvátám. Takže beru jen ionťák v kelímku a hrknu ho do sebe ještě před pravotočivou zatáčkou z asfaltu do lesa.


Vyjíždíme nejdelší krpál po dlouhé asfaltce kolem Jeleních palouků až na kopec Charvát (613 mnm) na třicátém km. No a konečně jsou tu také nějaké sjezdy. Účastníci Kolopro povětšinou nejsou ve sjezdech na mé úrovni. Vlastně by se dalo říci, že fyzičku mají výrazně lepší než techniku jízdy. To se projevuje naplno, poměrně snadno jich snad deset rychle předjíždím. A dokonce mi ve vedlejší stopě ani nikdo nepřekáží.

  • Další bahno a přehazka fuč

Dole prudká vlevo a už se řítíme po štěrkovitých cestách zpátky k cíli. Opět předjíždím, ale už to není takový kvapík jako z kopce. Za Drahlovicemi (36. km) už toho začínám mít dost. V jednom nájezdu do ostřejšího stoupání nemůžu jet optimální trasu po pěšince vlevo a kvůli pomalejšímu jezdci musím zvolit prudký nájezd mezi kameny. Navíc mám hodně zabahněné a ušmudlané brýle. Nevím tedy, jak se to všechno zamotalo. Ale během pěti metrů zastavuji s tím, že někde vzadu něco ruplo, řetěz spadnul mimo pastorky a nemůžu šlapat. Dám se do vytahování řetězu. Nejde to ani silou. Po pár vteřinách si uvědomuji, že je to pro to, že vytažení řetězu brání přehazovačka. Ta se jaksi přimotala navíc. Sundávám brýle. Patka, která ještě nedávno držela přehazovačku, je čistě prasklá. Jinou nemám. Do cíle skoro dvacet kilometrů, ale vzdávat se mi nechce. Navíc jsem na závod přijel na kole a cíl je jaksi při cestě domů.


Zapojuji hlavičku a z paměti vybavuji osvědčené řešení z Trilogy, kde jsem se v půlce jedné etapy musel také obejít bez přehazovačky. Vytahuji nýtovačku, řetěz zkracuji o nějakých 18 cm a osvobozenou přehazku i s vyšetřeným řetězem dávám do kapsy camelbacku pro budoucí opravu. Zkrácený řetěz nasazuji na střední převodník a střední pastorek a nýtuji v jeden singlspeed okruh. Oprava zabrala deset minut, předchozí sakrování, analýza a mudrování, co s tím, další dvě minuty.

  • Pokračování s handicapem

Nasedám a opatrně šlapu. Docela to jde. Postupně se osměluji a přidávám na síle šlapání. Do kopce dokonce snadno předjíždím dost jezdců. Holt nohy odpočaté při opravě zvládají i relativně těžší převod a kopce dávám dost na sílu.


Na rovinkách je to však dost tragedie. Jedu stylem uličník – nohy rozkmitám do maxima, což dle kompjůtru stačí na nějakých 23 km/h. Následuje přestávka v šlapání a dalších pár desítek metrů jedu setrvačností. Při rychlosti pod 20 km/h opět kmitám do maxima a cyklus se opakuje. Mezitím kolem mě fičí desítky jezdců třicítkou, ba i čtyřicítkou.

Druhou občerstvovačkou na 43. km opět jen projíždím, beru si jen půlku banánu. Hlad nemám, sil kupodivu stále dost, jen ta dobrá nálada se trochu vytratila. Ale ne zase tak moc. V kopcích, ale i ve sjezdech dojíždím, co jsem na rovinách poztrácel.


No a v závěru mi pořadatelé dělají radost. Po náročném stoupání na Babku a sjezdu k Řevnicím zařadili nový úsek. Stoupá se v něm úvozem plným listí a bahna prudce vzhůru několik stovek metrů. Tady se hodně nadává a dokola slyším, že tohle bylo fakt zbytečné. Jenže mně to fakt spíše nahrává. Při chůzi neztrácím, spíše získávám a ostatní se vysilují fyzicky, ale hlavně psychicky. Vždyť většina to tu velmi dobře zná a už se viděli v závěrečné partii.

  • Každý flek se počítá

Konečně nahoře. Spouštíme se dolů. Při rychlosti nad 25 km/h nemá cenu šlapat. I tak opět předjíždím. Je to poslední šance a potřebuji si udělat fóra. Na lesních kamenitých singltrecích se předjíždí špatně, ale jde to. Když si křiknu, tak mi uhýbají.


Dole se jede podél řeky. Snad víc než kilometr směrem po proudu Berounky, pak podjet myší dírou železniční trať a pěkně zpátky k mostu na hlavní silnici mezi Řevnicemi a Lety. Tady mi to jezdci vracejí i s úroky. Řetěz mi v jednom předchozím kopci vyskočil o jeden převod na kazetě výše a pořádně se utáhnul. I samotné šlapání na rovině vyžaduje dost síly. To by nebyl zas takový problém, kdyby na „lehčím“ převodu neklesla rychlost průměrně o nějaké 3 km/h při nejintenzivnějším šlapání. Řítím si to tedy směšným tempem 15-18 km/h. K tomu mi řetěz a zadní kazeta strašně vržou. Kolem mě se míhají finišující. Fakt paráda! Jeden z nich mi 200 m před cílem omluvně říká „Sorry, ale každý flek se počítá“. No a je tu konečně cíl. Čas 3:17:57, 407. flek z 853 co dojeli, ztráta na vítězného Matouše Ulmana 1h17min.


Přes všechny potíže závod splnil můj záměr. Vyzkoušel jsem si závodní tempo, fyzičku, nová kola a seřízení bajku. Navíc jsem si coby bonus mohl užít bahenní lázeň a zopakovat řešení zlomené patky. A ještě jsem pokecal s Kořínkem a podruhé v životě ho porazil. Tehdy před letoucími lety na rozbahněném závodě měl defekt on, tentokrát já, to jsou paradoxy. On v obou případech rozhodně nejel naplno, spíš na výlet, já ano (jako ostatně vždycky), ale užili jsme si to tentokráte určitě oba.


No a to je asi tak cíl většiny lidí na takovém typu závodu, ne?

 

Pavel Macháček

foto: Markéta Navrátilová, Miloš Lubas (kolopro.cz) a autor

Diskusní fórum pro: "Transbrdy, když forma nestačí"

Názor Autor Datum a čas
RE: Transbrdy, když ... Leon 17. 5. 2014, 09:13

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Your Maps
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha
 
BikersStickers.com
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
Nanoprotech

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Cykloturistika Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Reklama





Copyright 2007 - 2026 Cykloserver.cz |