Pro širokou veřejnost je jistě velmi schůdná i délka tratě, lidských 53 km. A v neposlední řadě to byla i pěkná předpověď počasí, která byla naprosto ideální pro divokou sobotní jízdu Vysočinou…
Když jsme v pátek večer dorazili k registraci závodu, byl krásný letní podvečer. Ovšem o pár okamžiků později, když jsem se startovním číslem vyšel z kanceláře závodu, z hůry hrozivě zahřmělo. Obloha se šmahem zamračila a z ničeho nic děsivě potemnělo. Z těžkých černých mraků se spustily kýble vody. Na čele se mi vyrýsovaly vrásky jako notová osnova. Je to tady! Několik let jsem měl jen takové mlhavé podezření. Ale dnes už to vím naprosto jistě. Přitahuji extrémy. Ať už formou vody, sněhu, větru a podobně. Kde se objevím, se vždycky něco takového semele. Takže se všem zabahněným kolegům tímto velmi omlouvám.
Druhý den ráno, po vyjížďce z Fryšavy, obkroužím Arénu a přistávám v davu bikerů na startu. Vidím, že někteří předvyplašení kolegové až nyní odhazují větrovky a návleky přes zábradlí, neboť to právě teď vypadá na moc hezký den. Však trať už je bohatě pokropená, prášit se jistě nebude. Půlhodinka do startu utekla jako nic a už se poněkud výletnickým tempem řítíme vstříc kopcům Vysočiny. I při nejlepší vůli nebylo snadné uniknout z hlavního chumle. Sedm set bikerů se opravdu jen tak neobjede. Zvlášť ve výjezdech to na kluzkých kořenech často někomu nesedlo a celý vláček musel postupně ze sedel.

Kdesi v půlce trati, v jednom z těch vypečených kořenatých stoupáků si na mě počíhali kamarádi, kteří dnes závod vypustili. Rozhodli se mi trošku zafandit, a tak sborem spustili: “Makej a nedělej nám ostudu!“ Celý funící peloton se po mě začal zvědavě otáčet, tak jsem musel šlápnout a zmizet ve hvozdu, až se za mnou prášilo (překl.: „..až bahno lítalo“). Abych unikl té ostudě.
Závodní trať jeví se i přes tu kalamitu nesmírně krásná. Traily na úseku Rumpoltův Mlýn - Devět skal – Fryšava neměly chybu. Nakonec jsme si vytříbili i techniku překonávání rozsáhlých louží a močálů. Prostě středem. Až v poslední třetině mě jedna taková tuctová louže s extra černým bahýnkem pěkně zaskočila. Stáli u ní tři chlápci, mlčky opření o hromadu klád. Vidím spoustu stop všemi směry, ale nějak mě to svedlo doprava. Zaplul jsem do bažinky až po kolena. Černočerná žumpa mě vyplivla na druhé straně s parádní smrdutě černou glazurou. Už vím proč tu ti chlápci tak bezděčně zevlovali. Celou akci pečlivě monitorovali, aniž by hli brvou a náramně se bavili. Tak teď nezbývá, než tryskem do cíle, dokud bahno nadobro nezatvrdne v převodech. Už jsem kdesi zažil tu zoufalou situaci, kdy se kliky ztěžka za triumfálního zaskřípění otočí naposledy.
Dobře to dopadlo. I tentokrát jsem vyhrál na celé čáře. Sám nad sebou. V cíli každému přeživšímu vtisknou do ruky studený Birell s úsměvem a tím je závod zpečetěn. Podle spokojených tváří, bahnem otryskaných bikerů ve frontě na wapku, soudím, že si všichni dnes odnáší ten samý parádní pocit z dnešní sobotní vyjížďky Vysočinou.
Na závěr pár fotek z mistrovského závodu:

Start elity

Rubena Choice

Jarda Kulhavý

Ondra Cink

Honza Škarnitzl

Vítězný Nino Schurter
Biku zdar!
Ruda Růžička
















