Tak se s Rýnem ani pořádně nerozloučím a vyrazím. Cesta ovšem tak dobře značená jako to na začátku vypadalo není, posléze si pomáhám i hodně frekventovanou silnicí, ovšem značení zakazující kola tam není a je sobota dopoledne, takže to jde. Řidiči se tváří normálně, pouze z pobočné cesty na mne nějaká moudra pokřikuje nějaký děda na kole - co s ním udělalo opatření, které (zřídka) v německy mluvících zemích vůči radilům používám, totiž zazpívané dva takty z Lehárova Paganiniho s textem „hab´ nicht gefragt“, tedy „neptala jsem se“, nevím. Jsem samozřejmě ráda, když se cesta pro cyklisty souběžná se silnicí objevuje a posledních několik kilometrů do Karlsruhe jedu docela triumfálně, žádné orientační cvičení, do města vjíždím od veletržní haly a relativně přehledně. Takže v okamžiku, kdy u sošky pradlenky nacházím šipku k nádraží, mám pocit vítězství.

Soška pradlenky v Karlsruhe

Poslední ne zcela platné značení
Samozřejmě předčasně – v souladu s tím, co řečeno v úvodu, ulice vede do stavby. Tak trochu motání, trochu ptaní – a najednou vidím konečnou stanici několika tramvají nedaleko od nádraží, kterou poznávám, takže vítězství je až teď. Najeto 37 km.
Cesta vlakem do Gmündenu byla dost dramatická a budu-li používat vlak ještě někdy, budu zřejmě žádat nejméně půlhodinové mezery mezi přípoji. Při jednom strašně napnutém přípoji se mi dostat do vlaku pomohla skupina mládeže (ale stejně jsme vlítli do jiného vagónu a pak vlekli kola vlakem), už pozdě večer pak pro mne zadržel lokální přípoj v Attnang-Puchheimu přímo výpravčí a v Gmundenu mi pomohla z vlaku skupina docela rozjařených mladíků, které bych se u nás asi spíš bála.
- Pár slov nakonec jako obvykle
Celkem zhruba 770 km, a jak velkou mám radost z nich i ze skutečnosti, že ještě umím i spadnout a nic si nezlomit, stejně jako ze slušné rychlosti regenerace, je snad až příliš osobní. Na druhé straně Alsasko, kterým jsem se pár dní pohybovala, je překrásné.
Příjemná příroda, přátelští lidé, památky od historických po technické, dobré víno – výlet stál za to. Řeka Rýn je už tady velmi majestátní – zajímavé je, že lidé na německé straně žehrají na francouzské sousedy, že na Rýnu mají příliš mnoho technických zařízení a zde je kladen obrovský a poučný důraz jak na protipovodňová opatření, tak na ochranu přírody. A samozřejmě lidé historie znalí se tu mohou obírat úvahami, kolik válek tu prošlo a kolikrát která část tohoto území změnila státní příslušnost a snad jim z toho tak jako mně vyplyne pocit velikého štěstí nad tím, že se dnes po obou březích Rýna prohánějí Evropané na kolech od Holandska až po Švýcarsko.
Značení cyklostezek zasluhuje zvláštní poznámky. Po spojení zážitků letošních i těch o několik desítek kilometrů jižněji před třemi lety lze říci, že v té Francii je to skutečně velmi zvláštní, materiály na internetu ani tištěné neodpovídají realitě, ale když člověk na nějakou cyklostezku narazí a tatáž nějaký kus existuje, bývá to moc příjemné cyklisticky i turisticky. Přitom v turistických informacích jsou materiály, ale skutečná informovanost ne, rady se tam nedočkáte. Snad je to proto, aby vydělávaly cestovní kanceláře, ve vlastní režii je to dost dobrodružné a ochota k improvisacím a změnám plánů musí být veliká.
V Německu je to mnohem lepší, cesty jsou na rozcestí označovány velkými rozcestníky, ale dále jen jednoduchými šipkami – a když se některá z nich někde v obci ztratí ať už při nějaké stavbě nebo ze zlé vůle, dobrodružství nejsou taky vyloučena.
Zvláštní poznámku zasluhuje ten Rýn. Skutečně se dá podle něj jet ze Švýcarska až do Rotterdamu a jede-li člověk po náspu podél řeky (po šotolině) jsou to kilometry a kilometry po naprosté rovině. Autorka těchto povídání velké výškové rozdíly na kole nijak nemiluje, přesto občas v této souvislosti vzpomínala na kamarádku ultramaratonkyni Hanku, která už po pár rovných kilometrech žehrala na nudu – něco na tom může být. Samozřejmě lze výlet kdykoli zpestřit odskočením (většinou asfaltovým) do okolních obcí, ale tím se zvyšuje orientační náročnost.
Potkávala jsem při Rýnu spousty rodinek, často v uspořádání, kdy tatínek vezl jedno dítko v sedačce a další (někdy i dvě) v přívěsu vzadu, další větší dítko jelo na vlastním malém kole a maminka skoro nebyla vidět mezi zavazadly. Nesmírně jsem takovým rodinkám fandila – ale ti rodiče musí být udření jak koně. Přiznávám, že mně samotné vadí zavazadla čím dál víc, i když se neustále přemlouvám, že tím, že je vláčím sama, platím za naprostou svobodu rozhodování a anonymní samotu.
Do firmy s kolem půjdu i trochu z pověrčivosti až na začátku další sezony a krom oprav všeho, co jsem zejména při těch přestupech na nádraží pomlátila, budu chtít jiný stojan – „noha“ pod středem vypadala sice hezky, ale naložené kolo neudrží a dále jiný koš na láhev, ten, co mám, je kovový a otevřený doleva, což – když se veze bez láhve což občas dělám – je i při pouhém položení se s kolem nebezpečné pro nohu, modřina, kterou jsem si ještě při treninku takto opatřila, patřila k památným. A pevnější návleky na koncích řídítek, nenosím rukavice a asi je ničím potem.
Tak to bylo letos moc hezké, ale trochu dobrodružné – můžete říci to samé, co jsem pár dní po návratu při odchodu z vrcholu Velkého Prielu zaslechla od skupiny českých mladíků, s nimiž jsme se tam setkali: „To je číslo!“. Prosím ano, starý blázen už jiný nebude…
J. E. Klimpely















