Přesto jsem natěšený a plný očekávání ráno přijel do městské části Doubravka, konkrétně areálu pojmenovaného podle místního kostelíka „U svatého Jiří“ – až nečekaně malebného zákoutí u soutoku Berounky s Úslavou.

Protože na Plzeňsku trénuji poměrně často, zapojil jsem se vzápětí do rozhovorů o tom, jak vlastně trasa závodu vypadá, jestli je lehká či náročná a stal se informačním zdrojem pro několik kamarádů, kteří závod ještě nejeli. Nevím, jestli jsem je příliš potěšil, ale zpráva o tom, že hned na začátku je třeba vyjet k rozhledně na kopci zvaném Chlum, jako každoročně příliš nadšení nevyvolala. Další velmi rozebírané téma představovalo počasí, protože v ranních hodinách okolo Plzně prudce pršelo a zamračená obloha neskýtala přílišnou jistotu, jak se bude situace vyvíjet. Závodníci vybavení potřebou technikou proto lovili informace pomocí „chytrých telefonů“, ale příliš moudrý z toho nebyl nikdo. Trochu nejistoty přidal i krátký lehký déšť nedlouho před startem.

Stoupání na Chlum
Přesně v poledne to vypuklo. Přes neúčast na Cyklomaratonu v Hradci Králové mi dosavadní výsledky zajistili pozici v první vlně, takže jsem měl dostatek prostoru a na trať mohl vyrazit bez obvyklých počátečních komplikací. To bezpochyby přispělo k tomu, že se mi po celý výjezd na kopec Chlum dařilo držet kontakt s čelem pelotonu, což mě s ohledem na předchozí dlouhý tréninkový výpadek mile překvapilo. Hned v navazujícím sjezdu lesem zpět do prostoru startu se ale začalo ozývat ne zcela doléčené zranění. Musel jsem proto po zbytek závodů trochu zvolnit a jet spíš „na jistotu“, obzvláště mimo silnici.

Hromnické jezírko
Po přibližně čtyřkilometrovém zaváděcím okruhu přes Chlum vede trasa závodu severně od Plzně zvlněným lesnatým terénem ke Třemošné, do které jsme se po několika dalších kilometrech a výjezdu k vrchu Luhová vrátili ještě jednou. Kousek za městem je jedno z mála nebezpečnějších míst závodu, přejezd Bílého potoka po úzké dřevěné lávce, naštěstí včas avizované informační cedulí, takže ji snad všichni překonali bez komplikací. Odtud už není daleko do Hromnic, z nichž se stoupá okolo Hromnického jezírka (známé to turistické lokality), což je úsek, na který jsem spoléhal, protože v předchozích ročnících jsem ho úspěšně využil k nástupu a odjetí skupině, v níž jsem se zrovna pohyboval. Letos jsem pokus zopakoval, zpočátku to vypadalo, že úspěšně, ale v té době už pomalu nastupovala krize, nebo přesněji, začalo mi docházet a počáteční euforie ze slušné výkonnosti se ukázala být předčasná.

Věžka
Přes to se mi kopec podařilo vystoupat v poměrně slušném tempu. Ale i tak jsem dál už nezvládal udržovat rychlost, propadal se a v duchu děsil, protože před námi bylo prudké stoupání v Žichlicích, naštěstí po asfaltu, ale přesto „výživné“. Navíc pod kopcem bývala v dřívějších letech občerstvovačka, tak jsem si říkal, že ostatní třeba zastaví a trochu jim ujedu. Jenže letos ji organizátoři přesunuli až do lesa nad vesnicí. Takže opět smůla a sil kvapem ubývalo. Naštěstí se již blížil prudší sjezd okolo zříceniny hradu Věžka k Druztové a vlastně i cíl v Plzni.

V tu chvíli jsem začal poněkud propadat skepsi a opouštěl myšlenku na umístění do padesátky. Ruka už docela bolela, takže i v docela nenáročných lesních úsecích bylo nutné zpomalovat, abych udržel řídítka. Jakýkoliv prudší náraz ve vyšší rychlosti totiž přinášel riziko pádu! Naštěstí ale ke konci už nejsou žádné náročnější pasáže, terén se srovnává a začíná klesat zpět na Doubravku. Silniční úsek těsně před cílem mi dokonce umožnil výrazně přidat, takže se mi podařilo poodskočit soupeřům a opět „na jistotu“ dojet přes louku U svatého Jiří na cílovou pásku. K mému velkému překvapení jsem i přes problémy do padesátého místa skončil, sice dost těsně ale přece. O to lépe se mi snášely křeče provázející čekání ve frontě na mytí kola. A nakonec zbyla chvilka i na pivo, přestože bylo nealkoholické, přišlo v cíli k chuti.
Cyklomaraton v Plzni patří k osvědčené klasice tohoto seriálu. Příznivce technicky náročných závodů asi příliš neosloví, ale jinak je to opravdu hezká trasa vedoucí lesy severně od města, která může inspirovat k nejednomu rodinnému cyklovýletu či tréninku.
Ondra Hladík
















