
Jako každý rok jsem si nemohl nechat ujít možnost co nejdříve vyzkoušet, jak se mi podařilo naladit formu během zimní přípravy a hlavně rozhýbat organizmus do správných závodních tepových frekvencí. Během temných a studených zimních tréninků po práci je totiž docela těžké dohánět náskok, který si vytvoří závodníci, jimž okolností umožní odjet někam na jih do Středomoří, kde jsou daleko lepší podmínky pro přípravu.
Výběr prvního závodu letos usnadnila opětovná změna týmu, což doprovázelo také nezbytné fasování nových dresů. A jelikož se jedná o tým Bikerespect, sídlící na Zlínsku, bylo zřejmé, že ideálním místem k jejich převzetí bude Morkovské bajk, který startoval v sobotu 1. dubna v dvouměstí Morkovice-Slížany vzniklém spojením jmenovaných obcí počátkem 60. let 20. století.

Trasa závodu je poněkud nezvykle dvou a půl kolová. Nejprve krátká osmikilometrová zaváděcí část a pak dva regulérní okruhy čítající devatenáct kilometrů. V pohodlí domova u počítače jsem si navíc říkal, že se jedná o úrodnou rovinatou Hanou, takže to bude na rozehřátí svalů příjemná pohoda. Netušil jsem však, že i v tomto kraji se dá připravit více než mírně zvlněná trať.
Hned za Morkovicemi se totiž zvedá nevýrazný hřeben Litenčické pahorkatiny, konkrétně části zvané Zdislavická vrchovina, kolem jejíchž dvou nejvýraznějších vrcholů s nezvyklými názvy Kleštěnec (498 n. m.) a Nad Bořickou zahradou (454 n. m.) se budeme motat pořád dokola nahoru a dolů.

Den před závodem se zdálo, že mi všechno hraje do karet a nemůže to dopadnout jinak než dobře. Udělalo se krásně slunečno a závodní stroj s novou karbonovou vidlicí byl perfektně vyladěn díky obětavému mechanikovi. Kvůli větší vzdálenosti od domova jsem proto vyrazil už v pátek odpoledne, abych před startem nemusel vstávat příliš brzy. Jenže sobotní ráno přineslo extrémně nepříjemné probuzení doprovázené urputnou bolestí hlavy, na což navázalo řešení otázky, jestli má vůbec cenu jet a posléze hledání lékárny v Rosicích u Brna.
Zdržení způsobilo také poměrně pozdní příjezd do Morkovic, pročež mě pořadatelé vykázali od vjezdu k parkovišti zpět na hlavní ulici, abych si hledal místo jinde, že už je plno. Nedaleko naštěstí byla samoobsluha s možností odstavit auto a rozhodně jsem nebyl sám, kdo toho využil, snad na nás proto místní nákupu chtivé obyvatelstvo nezanevře. Posilněn několika tabletami proti bolesti jsem neměl ani moc chuť se příliš rozjíždět, což se mi později asi docela vymstilo (vize, že to po startu nějak rozhýbu, příliš nevyšla).

Přesto jsem se snažil neztrácet optimismus, k čemuž dopomáhalo na duben až překvapivě letní počasí. V půl dvanácté přišel první letošní start a zpočátku se zdálo, že i přes velkou konkurenci, účastnil se například Ondřej Fojtík či Karel Hartl, vydržím poblíž špice závodu. V prvním zaváděcím okruhu, který nás zavedl na okraj Morkovic a mírným stoupáním přes louky k lesu a úpatí jmenovaných kopců, to tak opravdu vypadalo. Zakrátko se totiž mírně zvlněná trať lesem stočila loukami a kratičkým singlem mezi stromy zpět dolů do cílového prostoru.
Jenže v prvním regulérním devatenáctikilometrovém okruhu se už stoupalo podstatně víc. Zpočátku jsem si přes mírné ztráty pozic ještě věřil, ale po kratším rychlejším sjezdu k silnici vedoucí vzhůru skrze Skavsko začalo být zle. Prášky utlumená bolest hlavy se při námaze začala vracet a sílit, takže nezbýval než doufat, že budeme co nejdřív nahoře. Jenže coby neznalý trati jsem (asi naštěstí) nemohl tušit, jak to bude dál. I když po širokých lesních cestách, pokračovalo se vzhůru okolo vrcholu Kleštěnce, poté odpočinkovější pasáží do Hoštic na asi nejprudší výjezd Hoštickou alejí. To už mě přepadaly myšlenky, jak vůbec přežiju druhé kolo.

Zakrátko se však profil trasy přehoupl do druhé části a začalo klesání zpět k Morkovicím. Cestou nás čekalo ještě zpestření v podobě kratičkého trochu ostřejšího sjezdíku k bahnitému brodu u kapličky Strašná, na což navázal stejně prudký protisvah. Bylo to očividně známé divácky atraktivní místo, které přilákalo i několik přihlížejících. V tu chvíli mi problesklo hlavou „to si hned zašpiním své krásné nové dresy“, ale na přemýšlení nebyl čas. Takže rychle dolů, nahoru a svižně pokračovat k ukončení prvního okruhu.
Od kapličky až do Morkovic se mi v mírném klesání zdálo, že se mi přece jen podařilo překonat dosavadní problémy. Byl to ale mylný dojem. Ačkoliv mě ještě při nájezdu do druhého kola neopouštěla čerstvě nabytá sebedůvěry, navazující stoupání a především zmíněná silnice ve Skavsku ukázala marnost snažení. Hlava se ozývala čím dál silněji a zoufale hledané závodní tempo nenaskočilo. Poblíž Kleštěnce už jsem si přidal doslova jako „kleštěnec“ či turista a Hoštická alej představovala příslovečnou ránu z milosti, když mě ostatní závodníci stále jen předjížděli a ujížděli, aniž bych byl schopný udržet se v háku.

Závěr závodu už bylo jen čiré trápení a snaha přežít. Cílová nálada tudíž tentokrát nepatřila mezi nejlepší, obzvláště proto, že závod by mi měl podle všech předpokladů vyhovovat. Slunečné počasí a technicky nepříliš náročná rychlá trať mi často přinese dobré či alespoň slušné výsledky, čemuž ale cílový čas dvě hodiny rozhodně nedopovídal. Jak se říká „není každý den posvícení“, takže se mi snad podobné problémy v dalších závodech vyhnou a chvíle po dojezdu budou o poznání pozitivnější.
Ondra Hladík
foto: Autor a Kocmi90















