Tradiční zázemí U sv. Jiří v plzeňské městské části Doubravka, poblíž soutoku Úslavy s Berounkou, mě v sobotu přivítalo nečekaně chladnějším počasím a mírně zamračenou oblohou, což vůbec nevadilo. Letní třicítka není pro předstartovní přípravu úplně ideální. Při nezbytné registraci přišlo překvapení v podobě startovního čísla 1, hned jsem si připadal jako vysoko nasazená hvězda závodu. Po upevnění na řídítka skutečně chvílemi budilo pozornost, byť trochu nezaslouženou. I jinak ale závodní den začínal dobře. Postupně jsem totiž potkal celou řadu kamarádů, takže tentokrát nehrozila nuda při čekání na jedenáctou, kdy závod začínal.

Ještě před řazením do startovního koridoru bylo potřeba oživit znalost terénu na zaváděcím okruhu, který směřoval k rozhledně Chlum. Před rokem totiž musela být tato zahřívací atrakce z programu vyřazena kvůli stavbě železničního koridoru na trati Praha-Plzeň. Letos se ale závod ve své úvodní části vrátil k osvědčené variantě, což byl jeden z hlavních důvodů navýšení absolvovaných kilometrů.
Po nezbytném rozjetí jsem zvědavě sledoval, jestli nedojde k podobným zmatkům ohledně posunu času startu, jako před rokem. V tomto bodu srovnání mohu zodpovědně prohlásit, že pořadatelé vychytali nedostatky a všechno klapalo bez komplikací. Takže první plusové body, které ještě potvrdil výjezd na Chlum hned po startu, což je opravdu nestárnoucí klasika, i když je pravda, že letos se mi ho nepodařilo vyjet tak rychle jako předloni. Na druhou stranu jsem však návrat dolů do zázemí absolvoval bez defektu, který mě před dvěma lety spolehlivě odsunul do zadních řad.

Na průjezd zázemím navazuje další veselá atrakce, překonání Berounky po lávce, kterou na každé straně uzavírají dva sloupky, mezi nimiž je místo akorát tak na řídítka. Ve směru od Sv. Jiří je to ještě vcelku v pohodě, leč na původní trase, která se jezdila do roku 2015, tudy vedl i návrat do cíle, jen v opačném směru, kde ovšem předchází rychlý sjezd z Bílé Hory, takže se mi vždycky zdálo, že ve vyšší rychlosti se na lávku netrefím.
Z okraje Plzně jsme po zdolání kopce od řeky z bližší či větší vzdálenosti sledovali tok Berounky až k Dolanskému mostu, odkud se po okraji vodáckého tábořiště stoupalo k Chrástu. Ani to ale v ohledu směru trasy neznamenalo větší změnu, jelikož meandrující řeka zůstávala na dosah, vlastně až ke Korečnickému mlýnu nedaleko Nadryb. To už ale balík trochu prořídl, protože chvíli před tím se oddělili závodníci, kteří zvolili kratší čtyřicetikilometrovou trasu.

Březina
Právě ústí Korečnického potoka do Berounky je místem, kde začíná přibližně dvacetikilometrové stoupání až na zalesněný hřeben Radče. Ve své úvodní části od řeky až ke Stupnu vede trasa souběžně s potokem, který mnohokrát kříží. Až se nabízí myšlenka, že zatímco v Českém ráji jsou Sedmihorky, nedaleko Plzně existuje oblast s názvem „Sedmibrodí“. Nejedná se však o žádné dramatické překonávání rozbouřeného vodního toku. Po výjezdu z lesa se pak objevila zmíněná obec s první občerstvovačkou, ovšem vysoko na stráni, jíž bylo potřeba po louce zdolat. První pohled na tento úsek vyvolá myšlenku: „Mám já tohle vůbec zapotřebí“. Ale nakonec to není tak hrozné.
Po krátkém průjezdu Stupnem se už pořád jen stoupá na dva nejvyšší body horského hřebene Radeč. Nejprve vrchol Radeč (721 m. n. m.), který dal celé oblasti jméno a hned vzápětí Brno (718 m. n. m.). Jejich zdolání je finišem vrchařské části závodu, na který navazuje etapa určená tempařům, jež s několika výjimkami průběžně klesá až do Plzně. Průměrná rychlost se tak samozřejmě výrazně navýšila, takže jsme svižně míjeli Březinu, kde trať vede poblíž zříceniny hradu (tu jsem nejspíš přehlédl). Za nepříliš vzdáleným Osekem na už poněkud unavené závodníky číhá trochu zákeřnější místo. Nejprve vysilující dlouhá štěrková cesta (loni byla rozhodně hůře sjízdná než letos) a pak kořenovitě kamenitý úsek okolo Kokotských rybníků, kde je druhá občerstvovačka.

V tu chvíli se mi doslova vymstil můj hardtail s pevnou karbonovou vidlicí. Během poskakování terénem mi totiž dva závodníci na fullech, s nimiž jsem do té doby jel docela v klidu, doslova nehorázně naložili, a ještě se tvářili, jako by nic. Příště budu muset pečlivěji vybírat závody, na něž kolo nechám v nejtvrdší variantě a kdy před odjezdem z domova vrátím zpět odpruženou vidlici.
Poslední část vedoucí okolo Dýšiny zpět do Chrástu, Bukovce a pod rozhlednou Chlum zpět ke Sv. Jiří doznala dalších drobných úprav, které byly vyloženě ku prospěchu. Došlo totiž k omezení silničních kilometrů ve prospěch terénních cest. Nečekaným zpestřením se stal rovněž podjezd železniční trati v Chrástu, který zakončoval výběh schodiště ústícího do nádražní budovy. V těsném sousedství železnice jsme pak absolvovali jeden z posledních úseků závodu, vedoucí souběžně s tratí po úzké pěšině až do Bukovce, který už leží na úpatí Chlumu.

Shrnu-li dojem z v úvodu avizovaného „srovnávacího testu“, tak mohu prohlásit, že pořadatelé doladili závod z organizačního hlediska, leč malé nedostatky přece jen zůstaly. První se týká značení trasy. Ačkoliv i to se oproti loňsku výrazně zlepšilo, nebude od věci věnovat tomuto důležitému bodu přípravy ještě o trochu větší pozornost. Za druhé bych ještě chtěl zmínit nepříliš šťastně řešený výdej jídla závodníkům po dojezdu, u něhož se v jednu chvíli vytvořila hodně dlouhá fronta. Snad by pomohl samostatný prodej občerstvení pro doprovod a diváky. Závěrečné resumé je však veskrze pozitivní. Mírné úpravy trasy udělaly z AIMTEC open race vyloženě zábavný a přitažlivý závod, na který za rok určitě znovu s chutí vyrazím. Snad jen příznivci těžkých technických pasáží by nebyli zcela spokojeni. Ale to ani není cílem celé akce, která je „...určená pro širokou veřejnost v jakémkoli věku“. Zkrátka a dobře, není vždycky jednoduché navázat na tradici, ale v Plzni se to povedlo.

Ondra Hladík
foto: autor, wikipedie, Pavel Novotný
















