Jako mnoho dalších pomezních krajů, i údolí Divoké Orlice u hranice s našimi severními sousedy dýchá nostalgickým klidem místa, kam šlápne jen nemnohá noha turistova. Ještě nyní zde můžeme cítit atmosféru opuštěných Sudet, umocněnou rozpadajícími se kostelíky.

Úvod dnešního výletu bude patřit asfaltu silničky mezi Bartošovicemi v Orlických horách a Neratovem. Provoz je zde minimální a když už potkáte auto, většinou se jedná o ohleduplně jedoucího chalupáře. Mezi pastvinami s remízky a skupinkami stromů se cesta vine k osadě Vrchní Orlice. Dominantou romantického zákoutí, v němž se krčí pár obydlí, je kostelík Svatého Jana Nepomuckého, jehož omšelá věž je patrná již zdálky. Při bližším pohledu si klademe otázku, jak je možné, že stavba ještě stojí. Obklopená rozpadajícími se náhrobky s německými jmény, psanými švabachem, s oprýskanou omítkou a ztrouchnivělými okenicemi. Ještě větší údiv vzbudí zjištění, že kostel není pustý. Řady lavic, prostorný kúr, před prostým oltářem se svíčkami a květinami je opřená deska s výmluvným nápisem – To světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila. Lepší vyjádření naděje na obnovu tohoto krásného místa vás nenapadne. Kostel si přibralo do svých aktivit Sdružení Neratov, které má ve vsi hospodářství, spravuje chráněné dílny v Bartošovicích a především další, minulým režimem demolovanou sakrální památku, barokní poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově.
Při příjezdu od Vrchní Orlice vás ani nenapadne, že do kostela chrabrý voják Rudé Armády po válce poslal střelu ze své pancéřové pěsti, že kostel vyhořel a byl soudruhy určen k demolici. Zarostlou hromadu sutin, obklopenou obvodovými zdmi, zachránil v devadesátých letech rokytnický farář Josef Suchár a již zmíněné sdružení. Dnes má svatostánek nové průčelí, unikátní prosklenou střechu a pilně se pracuje na dalších etapách jeho rekonstrukce. Mimoto se v něm denně pořádají bohoslužby a každý rok v srpnu obnovená pouť, na kterou se dostavuje kolem 2000 lidí. Díky působení sdružení na obnovu života v krajině ve vsi opět funguje také hospoda, kde se můžeme lehce občerstvit před další cestou.
Čeká nás nějakých 200 výškových lesní cestou pod vrchol Vysokého kořene a přes Hadinec k nám již známému bunkru „Na Holém“. Odtud silničkou po červené značce stále se svažujícím hřebenem „Orliček“ do průrvy Divoké Orlice, známé jako Zemská brána. Řeka si zde vytvořila cestu do vnitrozemí Čech v rozpukané rule podloží a hrne se s vervou přes načervenalé balvany. Hučící tok překonávají dva mosty, jeden kamenný se silnicí do Bartošovic a dřevěná lávka, zvaná Pašerácká. Vrchnost ji kdysi postavila pro potřeby dřevorubců a formanů, v noci bývala ale často využívána k převozu pašovaného zboží, které se skladovalo v nedalekém mlýně. Dnes je lávka kompletně obnovena po ničivé povodni z roku 1999, která původní lávku odnesla. Na kole ale lávku nevyužijete, vede po ní modrá značka, která je ve skalách za řekou neprůjezdná. Takže lepší je se vrátit na lesní cestu a občerstvit se v chatě U Rampušáka. Zpět do Bartošovic to už totiž máme za pár.