Nedávný rozsáhlý průzkum mezi cyklistickou veřejností prokázal převratnou skutečnost: na cyklodovolenou se u nás nejvíc jezdí na Šumavu a do jižních Čech. Ještěže takové průzkumy máme, alespoň víme, kam se nevydat. Vydejme se tedy do Českého Lesa, tam nám zaručeně nikdo houby nevysbírá, ani dítko nesrazí automobilem či na bruslích.

Na stránkách Cykloturistiky se potloukáme luhy a háji Českého Lesa již po několik čísel, dnes si ovšem naložíme trochu větší porci. Terén ovšem zachováme jednoduchý, převážně asfaltový či šotolinový, takže kilometry budou odsejpat, jak se na Český Les sluší a patří. Jak již bylo řečeno, díky jeho vojenské minulosti je místní síť zpevněných cest a silniček příjemně cykloturisticky hustá.
Výlet je takříkajíc klasika Železné opony. Čekají nás rozvaliny a pomníčky zaniklých vesnic, chátrající barabizny objektů pohraniční stráže, ale také poměrně nedotčená příroda, hluboké lesy a nečekané výhledy na kdysi obydlených náhorních planinách. Startujeme ve vsi Rybník, ležící uprostřed lesů nedaleko německé hranice. Bývalé rekreační středisko plzeňské „pedárny“ doznalo po rekonstrukci značných změn a cyklisté jsou zde vítáni dokonce certifikovaně. A velmi dobře tady vaří. Ale o tom se přesvědčíme až po návratu, s plným panděrem se do kopce nešlape zrovna nejlíp. Kopec nás totiž čeká hned po prvních kilometrech, a ne ledajaký – vyjedeme téměř až na Velký Zvon. Silničkou šlapeme na okraj otevřené lučnaté pláně, na místě bývalé vesnice Václav. Stopy původních chalup a hospodářství poznáme podle shluků vegetace nad hromadami kamení, o dávné činnosti svědčí i zplanělé ovocné stromy mezi křovinami. Starousedlíci zde na památku vztyčili pomníček. Nedaleko mezi kopřivami rezavějí plechové garáže roty pohraniční stráže a do krajiny zírají prázdná okna kasárenských baráků. Před dvaceti lety tady přebývala posádka nedaleké vojenské pozorovatelny na Velkém Zvonu, jejíž nepřehlédnutelná dominanta ční nad krajem jako varovný prst. Věž bývala po revoluci po léta otevřená návštěvníkům alespoň ve státní svátky a jistě poskytovala netušené výhledy. Od loňského roku se však navrátila do plné armádní služby a vrata již zůstala veřejnosti zavřená. Nedaleko na pahorku stával Rabov, jehož připomíná jen obelisk s porcelánovou fotografií někdejšího stavení na tom místě, a skutečně, mezi stromy se krčí původní újezdní kámen, patrný i na snímku.
Jako zjevení působí penzionek Na Pleši kousek odtud. Široko daleko jediný stojící dům ponechala armáda jako hájovnu, dnes se zde můžete občerstvit a za rozumný peníz i ubytovat. A už si to svištíme do údolí bývalých hutí. Frančina Huť, Železná Huť, mezi porostem jen tušíme kontury základů kdysi plodného kraje. A je tady Železná, hlavní silnice do německého Eslarnu a s ní i pohraniční „civilizace“, stánkové městečko plné sádrových trpaslíků a dřevěných briket (zřejmě u sousedů nedostatkové zboží). K tomu nějaký ten restaurat „mit echt Böhmische küche“, parkoviště plné mercedesů vyhladovělých německých důchodců. To je druhá stránka českého pohraničí, tak honem pryč do luk Farského potoka. Vjíždíme do lesů hraběte Kolowrata, jedno mělké údolí a jsme v Dianě. Tedy v osadě Diana, sídle Kolowratova lesního hospodářství. Nad osadou je pěkný lovecký zámeček. Škoda, že je zaplombován a ponechán svému osudu a rozmarům počasí. Prý se na jeho stavbě podílel sám Josef Blažej Santini. Před rokem 1989 zde sídlil domov důchodců, dnes se rozbitými okenními tabulkami prohánějí vlaštovky. Okolní anglický park je ovšem úchvatný a zdá se, že udržovaný, schody před průčelím do zahrady lákají k posezení.
Lesní cestou se ubíráme dále k Nové Vsi. Obec měla před válkou 1300 obyvatel, dnes se to zdá až neskutečné. V roce 1946 prý domy zachvátil požár. Kam se všichni poděli? Směrovník napovídá, že jsme narazili na naučnou stezku o milířích a mlýnech, ale tu si dáme příště. Sjíždíme zpevněnkou do Smolova a pak po modré na Karlovu Huť. Menší zajížďka neuškodí, obzvláště když se můžeme osvěžit v altánku na břehu rybníka, obrostlého rákosím. Zpět je to přes Karlovu Huť již jen kousek, z Nového Dvora prakticky stále z kopce. Přeci jen nám již poněkud vyhládlo.