Letos jsem byla odhodlaná jet od začátku pilu, aby se neopakovalo to, co loni. Start byl poměrně klidný a rychlý. Po startu jsem se chytla tandemu a makala za ním. Při TF 185 jsem odváděla dobrou práci. Tenhle elán mi ale vydržel zhruba pět minut, pak jsem začala v hlavě dumat, jestli to má cenu, takhle se dřít. Ve stehnech jako bych měla nakladená vajíčka od vetřelce a zrovna se líhly. Hledala jsem jakýkoliv argument, který by mi dovolil zvolnit. Nedalo to velkou námahu. Odůvodnila jsem si to tak, že se na bednu stejně nedostanu (pokud pominu ten fakt, že bych vyhrála něco v tombole).
Když mi tandem malinko poodjel, úplně jsem to v hlavě vzdala a zvolnila na své tréninkové tempo. Rázem jsem se propadla tam, kam patřím. Když mě předjížděl chlapík z týmu Kebek B – můj klíčový soupeř pro sezónu 2008, ještě mu naivně říkám ,,Koukej si udělat pořádnej náskok, ještě jsme spolu neskončili“. To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Závod jsem jela rozumně a svižně, abych v tempu vydržela až do cíle a měla rezervu na finiš. Všechno klapalo. Začala jsem dojíždět skupinky a šlo to podle plánu. A pak to přišlo. Postrach každého bikera. Křeče! Bylo hrozný vedro. Začalo to pícháním v boku a postupně se to rozrostlo až do křeče celé břišní stěny. Bylo obtížné na kole udržet posed, dýchat a natož šlapat. Zřejmě jsem strávila málo času na občerstvovačce. Kdybych si tam pořádně nacpala břicho, možná by k téhle situaci vůbec nemuselo dojít. Zvláštní je, že se mým nohám křeče nějakým zázrakem vyhýbají, ale za to mě postihují na úplně jiných místech.
Vedro si začalo vybírat svou daň. Na 40. km mi z ničeho nic odešla veškerá energie a tepovka šla razantně dolů, tu a tam zimnice atd. Prostě konec. To se mi už dlouho nestalo. Veškerá závodní morálka byla extrahovaná slunečným zážehem. Bylo mi jedno, jak jedu a kdo mě předjíždí, priorita byla jediná – dojet a neumřít. Uvadala jsem po všech stránkách a postupně ztrácela i zdravý náhled na celou situaci. Když jsem předjížděla chlapíka, co tlačil nepojízdné kolo, ptal se mě, kde mám doprovod – motorku. Naivně jsem myslela, že se na to moje loňský fiasko zapomnělo. Před cílem čtu na zemi číslici 20, nebyla jsem schopná už ani zdravého úsudku a tak jsem ještě víc zpomalila, protože jsem si opravdu začala myslet, že mě čeká dalších 20 kiláků. Chtělo se mi z toho až brečet. Ale o to větší překvapení bylo, když se přede mnou zjevil cílový oblouk a nebyla to fata morgana. Chtěla jsem se v cíli pořádně nažrat, abych ulevila křeči ve stěně břišní a tak jsem suverénně zamířila do VIP stanu. Tam jsem zjistila, že vstupenka opravňující mě ke vstupu už dávno ztratila na své hodnotě – všechno zas bylo sežraný a vypitý, zbylo pár nudlí. Rozhodla jsem se aspoň umýt. Namydlila jsem se a poté zjistila, že neteče voda. Bylo komplikované ze sebe setřít nánosy sprchového gelu, kor když se povrch těla dá počítat na hektary.
Ráno jsem i ústně přednesla oficiální protest pořadatelům, protože mi nejde v mém profilu na stránkách KPŽ přihlásit se do kategorie urostlý biker. Nikdo mi nechtěl věřit, že mám 100 kg a chtěli mě převážit, jenže váhu neměli. Je sice pravda, že v dresech vypadám hubenější, ale to je optický klam, nosím cyklistické XL a to je šité zřejmě na postavu cyklisty, cyklistické XXL jakbysmet akorát je o půl metru delší, takže v mém případě funguje každé cyklistické oblečení jako korzet. Jsem sice v hubnoucím režimu, ale myslím, že ještě tak měsíc bych mohla za tuhle kategorii jezdit a vytvořit tak nezapomenutelnou cyklistickou hodnotu.Závod jsem sice nezajela podle svých představ a totálně jsem odpadla, ale i přesto se mi tam líbilo. Trať byla dobře značená a průjezdná. Riziková místa byla dobře zajištěná, jak cedulemi, tak i pořadatelé na ně slovně upozorňovali. Opravdu skládám poklonu všem nadšencům, co byli na trase v tričku pořadatele v tom pařáku. Svou práci odváděli na výbornou. V cíli byla moc hezká atmosféra.
Lucie Pouchová
















