Prázdniny jsou v plném proudu a je tu zase Scott Krkonošský maraton 2008. Sobotním podmračeným ránem se Lomnicí nad Popelkou rojí a pobíhají sem a tam již zmínění démoni. Někteří se rozjíždějí na svých ořích, kliďasové si právě vyzvedli obálku s číslem do tomboly a stále přijíždějí další a další auta stoiků s koly na střechách.
Letos se opět vydávám na dlouhou trať. Poučen z loňského trápení jsem tentokrát přinejmenším psychicky a technicky lépe vybaven. Na zádech si vezu bandasku osvědčeného čaje maté a pikslu oleje na promazání řetězu. To, že pořadatelé nakonec zvolili tzv. mokrou nebo spíš suchou variantu s vynecháním bahenních orgií v lese nad Železnicí, jsem docela uvítal. Něco jiného je bahnem projíždět a něco jiného je procházet se jím pěšky a vléct bika za sebou. I tak jsem měl po dojezdu bláto i za ušima.

Přesně v devět hodin jsme odvážně vyrazili vpřed. Loňská taktika nepřepálit začátek jde stranou a já se snažím během prvního rozřazovacího stoupání dostat na nějakou slušnější pozici. Však ono nás to už zase nějak zpomalí, ale to už budeme mít alespoň kousek za sebou. Počasí je v pohodě občas vysvitne sluníčko a kilometry hezky odsýpají. Daří se mi být stále v kontaktu s ostatními jezdci. Jen na silničních úsecích mi ale vždycky ten vlak nějak ujel. To mne značně deprimovalo, naštěstí jsem v terénu skupinku zase docvakl a vše bylo hned veselejší.
Trialovou vložku na opravovaných schodech před občerstvovačkou v Železnici jsem zvládnul pouze do poloviny. Potom následovala lesní smyčka okolo hradu Kumburk a druhý bufet pod Táborem. Stoupání na Tábor jsem absolvoval v rozumném tempu asi tříčlenné skupiny, tentokrát úplně v pohodě. Minulý rok mne při již zmíněné taktice nic nepřepalovat v tomto místě předjeli dva borci z krátké trasy, která má start o hodinu později. Naopak, dnes jako příjemná útěcha pro nás byla možnost předjíždět v kopci Košov ty opravdu sváteční jezdce z nejkratší trati. V té době jsme na tom byli ještě o mnoho líp než oni.
Následuje kus cesty, který jsme již dneska projeli, a to nádherný dlouhý sjezd údolím Veselky k Bezděčínu , odkud se vydáváme lesním stoupáním směr Kozákov.
Dávám si tabletku pod jazyk, pár loků čaje a jde se na to. V kopci již míjíme dnešní první „křečaře“. Příjemná obsluha u třetího bufetu nás dobře naladila a my se hrabeme vesele na kašpárka vzhůru do stráně. Dnes ani nebylo potřeba promazávat řetěz kolečkem salámu, jak to činili minulý rok někteří borci. Myslím si, že mám docela dobrou schopnost improvizace, ale tohle by mne skutečně nenapadlo. Kozákov byl zdolán stále ještě bez zaváhání. Náznak křečí jsem docela rychle zlikvidoval změnou tempa. Krásný dlouhý sjezd po asfaltu až do Pipic byl jenom takový bonbónek.
Následuje pěkná lesní pasáž s kořeny a šutry kousek od Semil. V Semilech za řekou se cesta poněkud vzpíná. Vydrsil jsem asi tři čtvrtiny tohohle stoupání, ale ani o chlup víc. Potom už jen pár malých houpáčků a je tu občerstvení v Nouzově. Tady ke svému překvapení potkávám úplně prošitého kamaráda, s kterým se na padesátkách vůbec nemohu měřit a kterého vidím v cíli vždycky už vysprchovaného. Vydali jsme se na další cestu tedy spolu. Bohužel v solidním stoupání od Jizery jsem měl přece jen více sil a opět jsme se rozdělili.
Už to ani se mnou nebylo tak ideální. Dlouhé výjezdy po loukách mi dávaly co proto. Naštěstí jsem měl vždy nějakého jezdce na dohled. I tak to bylo hodně o vůli. Nejvíc mne však povzbudil dotaz paní na posledním bufetu v Tuhani . Kolik je za vámi ještě lidí? Na to jsem vážně neuměl odpovědět. S jistotou se dalo tvrdit, že ještě přijede démon na motorce, ale tentokrát mne nedostane. Už zbývá opravdu, ale opravdu poslední kopec a za lesem je již vidět Lomnice. Dává se do deště a my se celkem svižně proplétáme uličkami až na náměstí. Je to ujeto a stálo to za to. Doufám, že příští rok znova a ještě lépe.
Organizace i nálada přes menší přepršku během vyhlašování vítězů byla výborná. Tombola tentokrát pro mne nebyla ani těsně vedle a tak zase odjíždím pouze s jedním kolem, zato s plným pytlíkem vynikajících psích granulí. Nejen já, ale i sousedovic pes se již těší na další ročník. Dík a zase za rok.
Vít Pokorný
















